Šišič Ferdo pl., Prirucnik izvora hrvatske historije. Dio I. čest 1. (do god. 1107). U Zagrebu 1914 (vlastně 1915). Stran XIV. a 653.
Nové veliké dílo Šišičovo jest určeno posluchačům chorvatské historie jako pomůcka při seminárních cvičeních. Proto praví autor v předmluvě, že kniha jeho nemá větších vědeckých pretensí, a že ji třeba výhradně s didaktického hlediska posuzovati. Má posluchačům poskytnouti návod při čtení nejdůležitějších pramenů chorvatské minulosti a zároveň podati co nejsprávnější tekst ke cvičení. Kdo by soudil jen podle titulu, myslil by, že běží o dílo podobné jako jsou Schwind-Dopschovy Ausgewählte Urkunden zur Verfassungsgeschichte der deutsch-österreichischen Erblande im Mittelalter nebo Marczaliho Enchiridion (A magyar torténet kútfoinek kezikönyve). Zatím však podává se v díle Šišičově posluchačům mnohem více než správný tekst pramenů s uvedením, kde už byly uveřejněny. Jak dosud vyšlá prvá část I. dílu ukazuje, podán je tu důkladný přehled celé chorvatské historiografie, po němž pak následuje řada rozprav vztahujících se nejen k samému tekstu pramenů, nýbrž řešících věcně i mnohé důležité otázky chorvatských dějin. Někde se čtenář dokonce seznamuje s celou vědeckou literaturou příslušné otázky až do nemalých podrobností, takže se mu předvádějí i sporná mínění jednotlivých badatelů, jejich důkazy a námitky. Autor zaujímá k nim přirozeně své stanovisko a vyslovuje mínění vlastní. Tím kniha Šišičova neobyčejně vzrostla, a celé dílo zaujímati bude několik velikých svazků. Kdo však ví, jak počátky chorvatských dějin a vůbec dějiny Chorvatska za národní dynastie v mnohých otázkách jsou temné, ten přijme naopak s povděkem, že o četných sporných otázkách se v díle Šišičově tak důkladně pojednává. Jeť odborníkům dobře známo, že historické zprávy o jednotlivých panovnících chorvatských často si odporují. Letopisy benátské jmenují některé vladaře chorvatské docela jinak než historikové byzantští, a také domácí spisovatel archidiakon splitský Tomáš líčí nám dějiny své vlasti namnoze jinak než autoři cizí. Nejistota a zmatek stupňují se ještě více tím, že skrovné listiny, jež se nám z půdy chorvatské uchovaly, jmenují některé panovníky zase jinak než zprávy letopisné. Pochybnosti jsou tak veliké, že není s jistotou naprosto spolehlivou známo ani pořadí některých panovníků. Rački, který se prvý kriticky zabýval chorvatskými dějinami, dal v případech, kde se údaje letopisných zpráv a listin rozcházely, přednost listinám jako pramenům spolehlivějším. Ale tu se naskytuje zase otázka, jsou-li jednotlivé listiny pravé. Rački k tomu ovšem hleděl, a to velmi přísně, prohlásiv některé listiny snad až zbytečně za podezřelé. Otázka pravosti a nepravosti listin je tedy velmi důležitá, a proto se nebudeme diviti, že jí prof. Šišič věnuje tolik pozornosti.
Příručka Šišičova bude se skládati ze čtyř dílů podle čtyř period chorvatských dějin. Díl prvý obsahuje výbor hlavních pramenů z doby národních panovníků, tedy do r. 1102, pokud se týče do r. 1107. Že je této periodě věnováno poněkud více místa, autor vysvětluje důležitostí věci. Díl druhý obsahovati bude prameny od r. 1102 (1107) do r. 1526, třetí od r. 1526 do r. 1790, čtvrtý od r. 1790 do druhé pol. 19. stol. Jako v prvé periodě si autor vytkl za úkol obraceti pozornost i k dějům v územích sousedních, tak chce činiti i v periodách následujících, zejména v zemích rakouských a Uhersku.
Prvá část prvého dílu skládá se především z obšírné části úvodní, v níž se vykládá o historii vůbec, o historické methodě —a tu se zase vy- počítávají publikace, v nichž jsou uveřejněny prameny chorvatských dějin, a činí se zmínka o archivech chovajících tyto prameny atd. —, a konečně se podává přehled chorvatské historiografie. Spisovatel seznamuje čtenáře s jednotlivými historiky, uváděje u každého data životopisná a bibliografická. Probírají se tu za sebou Dinko Zavorovič, Ivan Tomko Mrnavič, Serafín Razzi, Mavro Orbini, Jakub Lukarevič, Junije Rastič, Jiří baron Rattkay, Ivan Lucius, Pavel Ritter Vitezovič, Tomáš Kovačevič, Jiří Marcelovic, Baltazar Adam Krčelič, Filip Riceputi, Daniel Farlati, Jakub Coleti, Frant. X. Pejacsevich, Jiří Pray, Štěpán Katona, Jovan Raič, Josef Mikoczi, Jan Kristian Engel, Pavel Jos. Šafařík, Lud. Gaj, Ivan Švear, Ivan Kukuljevič Sakcinski, Šimon Ljubič, Matija Mesič, Frant. Rački, Radoslav Lopašič, Ivan Tkalčic, Natko Nodilo, Ilarion Ruvarac, Tade Smičiklas, Vjekosilav Klaič, Frane Bulič, Stojan Novakovič. Na konci činí se všeobecná zmínka také o pracovnících mladších.
Od str. 111 přechází vydavatel k prvému období chorvatských dějin, t. zv. periodě národních vladařů. Po krátkém úvodě o sbírkách pramenů pro tuto dobu následuje prvé oddělení prvého dílu: Natpisi i zapisi. Jsou tu uveřejněny po předcházející informační části vztahující se vždycky k příslušné věcné (stavitelské) památce nápisy vytesané do kamene, důležité pro chorvatské dějiny. Pěknými fotografickými snímky nápisy zároveň se zobrazují. Tak uveřejňuje se tu: hrobní nápis salonského biskupa a mučedníka sv. Dujma (Domniona) z r. 304, hrobní nápis salonského biskupa Prima, synovce a nástupce sv. Dujma, řecký nápis z doby, kdy Avaři obléhali Sirmium (asi z r. 681), nápis na mosaice dalmatských mučedníků v kapli sv. Venancia v lateránské basilice z doby kolem r. 640, nápis na dveřích kaple sv. Kříže v Ninu (mezi r. 788 a 800), nápis na křtitelnici chorv. knížete Višeslava asi z r. 800, nápis na pečeti dalm. stratéga Bryennia (kolem i. 840), nápis se jménem knížete Trpimíra (kolem r. 852), nápis se jménem knížete Zdeslava z r. 879, nápis se jménem knížete Branimíra z doby před 31. srpna 888 atd. Mnohý z nápisů je značně porušen — zachovaly se na př. jen zlomky — a tu je těžko pravého tekstu se dočisti. Tak jest to u hrobního nápisu královny Heleny z 10. března 976, nalezeného r. 1898 Msgr. Buličem. Historickým svým významem je to jeden z nejdůležitějších nápisů dosud nalezených. Poněvadž kusy kamene, v němž nápis je vytesán scházejí, doplňuje prof. Šišič slova scházející poněkud jinak než Msgr. Bulič. Na str. 127 podána jsou obě různočtení a na str. 128 překlad. Královna Helena uvádí se v nápise tom jako choť krále Michala a matka krále Štěpána. V Michalovi Šišič vidí Kresimíra, ve Štěpánovi Držislava chorvatských listin. Různost jmen u téže osoby není znalcům nápadná. Jeť známo, že staří panovníci mívali dvě jména, jedno pohanské, druhé křesťanské. Ale velká jest otázka, čte-li jeden i druhý badatel nápis správně. Slova ve čtvrté řádce nezdají se nám býti správně čtena — aspoň fotografie ukazuje, že je tekst zcela nečitelný —, a nejsou ani správně přeložena. Hic or(dinata) fuit sotva mohlo státi vedle sebe, poněvadž ordinare neznamená nikdy pochovati, jak překládají Bulič i Šišič, nýbrž bud uspořádati své věci, t. j. před smrtí „udělati pořádek" (disponovati o majetku testamentem) anebo zaopatřiti někoho před smrtí (poenitentiae, eucharistiae et extremae unctionis sacramenta moribundo administrare). Ordinatus je tedy ten, kdo odešel na onen svět (obiit), učiniv pořádek ať už o svém majetku, či o své duši. Ale na hrobním kameni nemohlo by ovšem státi hic ordinata fuit. — K nápisům důležitějším náleží dále nápis v Bašce na krckém ostrově se jménem krále Zvonimíra z doby kolem r. 1100. Upozornil na něj již Šafařík r. 1853. Je to nejstarší chorvatská památka jazyková. Zachoval se v ní titul kralj hrbvatbskb.
Ve druhém oddělení uveřejňují se listiny. Začíná se několika listinami z doby panství Ostrogotů nad Pannonií a Dalmácií a podává se k tomu zvláštní úvod. Následuji usnesení círk. sněmů v Saloně z r. 530 a 533. Prameny tyto zavrhl, jak známo, Lucič, pokládaje je za nevěrohodné. Farlati naproti tomu jich hájil. Šišič přidává se k mínění Farlatiho. Pod titulem „Církevní poměry v Pannonii" uveřejněny jsou výpisy z 11. a 131. Justinianovy novely z r. 535 a 545. Týkají se území arcibiskupa ve Skoplji (Justiniana Prima). O pramenech ostatních možno si učiniti představu z těchto nadpisů: Papež Řehoř I. Svatý a. Dalmácie (590—602); Z doby Karla Velikého, Ludvíka Pobožného a Lotara I. (811—840); Listiny knížat Trpimíra a Mutimíra (852—892) — v úvodě vypočítává se šest sbírek listin z doby národní dynastie (kromě registra privilegií arcibiskupství splitského jsou to vesměs registra jednotlivých klášterů) a pojednává se o registru splitském, z jehož šesti listin vztahujících se k době národní dynastie jsou dvě padělané. Vzhledem k tomu byla by na snadě domněnka, že snad i listina Trpimírova a Mutimírova jsou padělky. Spisovatel hájí pravost obou těch listin. Následují dále prameny pod těmito nápisy: Papežské listy 9. stol. (858/867 do 887/888), Splitské církevní sněmy (925 a 928; také Konst. Jireček, podobně jako kdysi už Lucič, pokládá akta těchto dvou synod za nepravá), Chorvaté pomáhají korutanskému vévodovi Adalberovi proti cís. Konrádovi II. (1035), Král Petr Kresimír IV. daruje klášter Sv. Jana Evangelisty (1059), Splitský círk. sněm a potvrzení jeho usnesení (1059—1061), Založení kláštera P. Marie v Zadru (1066), Petr Kresimír IV. potvrzuje klášteru sv. Chrysogona v Zadru jeho statky (1067; na str. 247 uveřejňuje autor rodokmen chorvatské národní dynastie, a sice na základě své studie Genealoški prilozi o hrv. nar. dinastiji), Král Petr Kresimír IV. daruje klášteru sv. Chrysogona ostrov Maun (1069), Chorvatský král Slavic (1073—1075; spisovatel věnoval mu zvláštní studii ve Vjesniku hrv. arkeol. dr. N. S. VII., 1904), Benátky a dalmatská města (1076), Vazalská přísaha vévody Dmitra Zvonimíra pap. Řehoři VII. (na poč. října 1076), Vévoda Štěpán vzdává se trůnu (1078), Papež Řehoř VII. a kníže Vecelin (1079), Donace chrámu a klášteru sv. Petra v Selu (1080), Král Dmitar Zvonimír a klášter P. Marie (1087), Panování Štěpána III. (1089), Vojenská výprava uherského krále Ladislava do Chorvatska (1091) a založení biskupství záhřebského (1094). Prameny pod tímto záhlavím uveřejněné seskupeny jsou do dvou oddílů. V prvém jedná se o vojenské výpravě krále Ladislava do Chorvatska (1091—1095), ve druhém se vykládá o otázce středověké Slavonie a o založení biskupství záhřebského. Obšírný je také výklad pod záhlavím Uherský král Koloman a chorv. král. Petr (1095—1097) a zejména pod titulem Chorvaté a uherský král Koloman (str. 409—562), kde se probírá nejprve celá chorvatská i madarská literatura o vzniku chorvatsko-uherského státního sdružení od r. 1666—1910, pak se pojednává o ruské válce krále Kolomana (tu je také podán rodokmen Jaroslavičů ruských), dále o úmluvě mezi králem Kolomanem a dvanácti chorvatskými rody z r. 1102 (vyvracejí se tu nicotné námitky Štěpána Horváta jakož i námitky Paulera a Karácsonyiho proti pravosti t. zv. memoriálu Tomáše archidiakona splitského o dotčené smlouvě a dokazuje se na základě starších prací Račkého a Klaiče o finančním zřízení chorvatském, že memoriále je listinou pravou; také se tu obšírně píše o starých chorvatských rodech a konečně se vykládá o korunování Kolomanově r. 1102 v Bělehradě. Poslední oddíl má záhlaví Okupace dalmatských měst (1107).
U každého oddílu uvedena je příslušná literatura. Tekst opatřen je mnoha fotografickými snímky listin, a na konci přidána je historicko-topografická mapa království chorvatsko-dalmatského (bez Slavonie) z doby kolem r. 1100.
Karel Kadlec.