Fischel Alfred v., Erbrecht und Heimfall auf den Grundherrschaften Böhmens und Maehrens vom XIII. bis zum XV. Jahrhundert. Archiv für oesterreichische Geschichte 106. sv. (1915), str. 241—288.
Otázka dědického práva poddaných v době předhusitské jest otázkou dosud dosti neobjasněnou, a při poměrně dosti malém a skrovném materialu sotva jasného výkladu dojde. Také práce Fischlova otázky dědického práva jen málo se dotýká a spíše práva od úmrtného se drží, nepřinášejíc celkem ničeho nového, mimo otisk privilegia pro Chomutov z roku 1497. To, co nám Fischel ve své práci správného praví, vyložili již jiní také, naposledy Krofta v Agrárním archivu (I—II.), jehož práci Fischel vůbec nezná, právě tak jako necituje nikde Kalouskovy sbírky pramenů selských a celé řady jiných prací. Myšlenkový postup práce jest asi tento: Na počátku sedlák sedící na právu českém neměl práva dědického vůbec, pozdější sedlák na právu emfyteutickém či německém sedící měl smlouvou zaručené právo dědické. Při vyrovnávání obou práv zhoršilo se dědické právo selské, a nemalou měrou přispívalo prý к tomu královské právo odúmrtné na statcích svobodných, které páni na svých statcích napodobovali. — Koncem XIV. století jest vlivem církevním patrna reakce proti vrchnostenské odúmrti, jevící se v privilegiích rozšiřujících selské právo dědické a případně i volné testování poskytujících.
Kdyby byl autor prohlédl si několik pojednání o selských poměrech ve Slezsku nebo v Lužici, byl by viděl, že vývoj tam byl obdobný, ačkoliv poměry odúmrtní byly v obou zemích vzhledem k platnosti saského práva zemského podstatně jiné. Ale i s tím, co praví autor o královském právu odúmrtném u nás, polemisuje na některých místech s Brünneckem (str. 256 a n.), nikterak nelze souhlasiti. Stejně nutno pochybovati o tom, že privilegium 1311 znamená předskok Moravy proti Čechám (str. 257). Zdravý úsudek logický musí vésti prostě k tomu, že podobné privilegium jistě dostali čeští stavové také, neboť na nich králi Janovi záleželo jistě více nežli na moravských. Nebylo to ovšem někdy citované z roku 1310.
Je pravda, že vsi i města kolonisační jsou stejným zjevem kolonisačním, pro který platily v počátcích stejné zásady právní (mimochodem řečeno, nebyla tu však města vzorem pro venkov, jak tvrdí Fischel mylně Str. 245), avšak záhy se vývoj právní obou zjevů rozcházel i v soukromém právu, nejen v organisaci, takže není přípustno beze všeho přejímati jednotlivé zásady městského práva jako platné i pro právo vesnické. — Samospráva vesnická byla nadmíru obmezena, vlastně vztahovala se jen na hospodářské věci, takže při nedostatku pramenů a dokladů nelze tvrditi, že přísežní vesničtí byli voleni do obcí samých (str. 246). Spíše jest pravdě podobno, že tito přísežní podobně jako ve Slezsku (srov. Rachfahl, Zur Geschichte der Grundherrschaft in Schlesien, Z. Savigny St. f. RG. Germ. XVI.) byli buď dědiční nebo vrchností z osadníků dosazovaní. — Jak přišel autor k výkladům, že česká právní terminologie nemá pojem ,,der Erbe" a že převzala proto německé erb, erbi, není mně jasno; kdyby byl nahlédl do Brandlova glossáře, našel tam dosti dokladů na dědice.
J. Kapras.