Č. 8968.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Pracovní a tím i pojistný poměr po rozumu § 2 zák. č. 221/24 vzniká stejně jako za platnosti dřívějšího nemocenského zákona tím, že zaměstnanec se dá svou pracovní schopností k disposici zaměstnavateli a tento s ní disponuje, že zaměstnanec práci mu uloženou efektivně nekonal, je nerozhodno.
(Nález ze dne 30. prosince 1930 č. 738/29.)
Prejudikatura: Boh. A 3250/24, 3224/24, 3634/24, 7632/28,
8001/29.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v R. proti zemské správě politické v Praze o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. nemocenská pojišťovna v R. předepsala výměrem ze 7. října 1927 Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský v R. dle § 20 zák. č. 221/24 náhradu výloh léčebných 4319 Kč 39 h za zaměstnance této společnosti Aloise S., kterého společnost zaměstnávala od 31. července 1926 a opomenula jej přihlásiti. Osp v R. vyslovila rozhodnutím z 23. února 1928, že nemocenská pojišťovna nemá proti firmě nároku na náhradu léčebného nákladu a že proto firma není povinna výlohy ty pojišťovně nahraditi.
Nař. rozhodnutím nevyhověla zsp v Praze odvolání okr. nemoc, pojišťovny v R. a potvrdila výměr osp-é.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Žal. úřad neuznal v pořadí instančním firmu Pražskou akciovou společnost pro dřevařský průmysl v R. povinnou, aby dle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 nahradila stěžující si pojišťovně výlohy léčebné za Aloise S., onemocnělého dne 2. srpna 1926, kterého firma přihlásila k pojištění teprve dne 26. října 1926. Výrok tento byl vydán jednak z důvodu převzatého z rozhodnutí osp-é, že Alois S. nepočal vůbec vykonávati u shora jmenované akc. společnosti práce, jednak pak z důvodu — Č. 8968 —
1457
vlastního/že prý v daném případě běželo pouze o pokus založili pracovní poměr, který se však pro nemoc dělníka neuskutečnil. Tyto úsudky žal. úřadu napadá stížnost jako nesprávné, docházejíc naopak k závěru, že v daném případě šlo o smluvený poměr pracovní mezi akc. společností a Aloisem S. a že vznikl pojistný poměr dle zák. č. 221/24, aniž k tomu se vyžaduje, aby zaměstnanec také efektivně práce povinně pojištěné konal. Na sporu je tedy otázka, zda lze v tomto sporu mluviti o smluveném poměru pracovním a zda vznikl po rozumu § 7 zák. č. 221/24 pojistný poměr.
Podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/24 je pojištěním povinen a podle toho zák. pojištěn, kdo v republice čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.
Znění tohoto ustanovení odpovídá v podstatě znění § 1 odst. 1 dřívějšího zák. nemocenského ve znění zák. č. 268/19 a jak také ostatně plyne i z důvodové zprávy k § 2 zák. č. 221/24, byl rozsah pojistné povinnosti stanoven zásadně ve shodě s dosavadním právním stavem v oboru nemoc, pojištění. Předpoklady pojistné povinnosti podle § 2 lze proto posuzovati se stejného hlediska jako dříve a lze proto pro řešení otázek týkajících se pojistné povinnosti dovolávati se i judikatury nss-u, vztahující se na dřívější normy nemoc, zákona.
Základní podminkou pojistné povinnosti podle § 2 je především existence smluveného poměru pracovního (služebního, učňovského). Poněvadž zákon č. 221/24 pojem ten sám nedefinuje, nutno proto, ježto tu jde o poměr práva soukromého, sáhnouti k předpisům soukromoprávním, upravujícím poměry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, to jest k předpisům o smlouvě služební. Tato vzniká dle § 1151 o. z. o., když někdo na určitou dobu zaváže se konati služby a práce osobě jiné. Aby došlo ke smlouvě služební, třeba podle ustálené judikatury nss-u projevu souhlasné vůle smluvních stran, pozůstávající v tom, že jedna osoba — zaměstnanec — projevuje ochotu k jistým službám a druhá osoba — zaměstnavatel — tuto pohotovost přijímá a s ní disponuje (srv. na příklad z novějších nál. Boh. A 7632/28 a 8001/29).
Pouhé uzavření takové smlouvy služební ovšem nestačí ještě ke vzniku pojistného poměru. Musí k tomu přistoupiti ještě, jak § 2 stanoví, »vykonávání prací nebo služeb« na základě onoho smluveného poměru služebního. Proto také stanoví § 7 odst. 1, že pojištění pro případ nemoci vzniká dnem, kdy pojištěnec »počal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné«, přihláška k pojistné povinnosti musí se zaměstnavatelem státi dle § 17 odst. 1 nejpozději třetího dne ode dne, kdy pojištěnec »počal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné« a musí dle § 18 odst. 1 lit. a) obsahovati mimo jiné také den, kdy bylo »započato s prací nebo službou povinně pojištěnou«.
Nově zvolené znění ovšem není slovně shodným se zněním starého nemoc, zákona, který pojí vznik členství u nemoc, pokladen ke dni, kdy dotyčná osoba »vstoupila do dotyčného zaměstnání« (§ 13 č. 1 nem. zák.). Ustanovení § 31 nem. zák. nařizuje podati přihlášku nejpozději třetího dne »po počátku zaměstnánk. — Č. 8968 —
Původní vládní návrh zák. č. 221/24 měl jinou textaci: místo úsloví o započetí výkonu prací nebo služeb byla v §§ 7, 17 a 18 osnovy obsažena slova »kdy bylo zahájeno zaměstnání povinně pojištěné«. V důvodové zprávě k §§ 17—23 o přihláškách, odhláškách a oznámeních bylo zdůrazněno, že osnova přejímá v podstatě dosavadní předpisy právní, jež unifikuje pro celé území státní. Předpisy těmi byly jednak shora cit. § 31 odst. 1 nem. zák., mluvící o 3denní lhůtě přihlašovací, počínající od »počátku zaměstnánk, na Slov. a v Podk. Rusi pak zejména § 12 zák. čl. XIX: 1907, který ukládal zaměstnavateli povinnost přihlašovací během 8 dnů počítajíc »od vstupu do zaměstnánk. Užší výbor sociálně-politický poslanecké sněmovny pozměnil však textaci vládního návrhu v tomto směru tak, jak zákon nyní zní. Ve zprávě není ani slůvka o tom, proč zvolena právě jiná textace, tolik však lze z obsahu zprávy té k § 7 vyčisti, že výbor tuto změnu nepokládal za změnu významnou, nýbrž jen za »textovou změnu podřízeného významu«.
Kdyby byl zák. č. 221/24 chtěl nově zvolenou stylisací učiniti podstatnou změnu na posavadním stavu legislace v otázce, kdy vzniká pojistný poměr, byl by takovému projevu nové vůle dal zřejmý výraz. Za takový zřejmý výraz vůle zákonodárcovy nelze však pokládati ani skutečnost, že zák. č. 221/24 mluví v § 2 »o vykonávání prací nebo služeb«, kdežto dřívější nemocenský zákon mluvil o vstupu do dotyčného zaměstnání, ani svrchu uvedené znění § 17 odst. 1 a § 18 odst. 1 zák. č. 221/24. Správnost názoru, že zákonodárce nově zvolenou stylisací nechtěl a nezavedl změnu na posavadním stavu v otázce, kdy pojistný poměr vzniká, podporována je i v motivech zák. č. 221/24. V motivech k § 7 se vytyčují výslovně jednotlivé změny důležitější, jaké se tu staly a to stanovením »jednoročního« zaměstnání na místo dřívějšího »šestitýdenního« v odstavci 2. a doplněním odst. 3 v tom směru, že zaniká pojistná povinnost i tehdá, nastal-li pojistný případ. Jinak však — jak bylo již shora podotčeno — mluví zpráva jen o textových změnách podřízeného významu, jimiž patrně míní i změnu úsloví »zahájeno zaměstnání ve slova »počal vykonávati práce nebo služby«. Tato textová změna pak musila ovšem důsledně býti provedena i v §§ 17 a 18;
ani důvodová zpráva v tomto směru neobsahuje nic.
Nss přihlížeje k vylíčenému historickému vzniku znění §§ 7, 17 a 18 zák. č. 221/24 a maje na zřeteli také všeobecné vysvětlivky důvodové zprávy k § 2 vládní osnovy, že rozsah pojistné povinnosti je vymezen zásadně ve shodě s dosavadním právním stavem v oboru nemoc. pojištění (také § 2 shodně s dřívější normou nem. zák. mluví o vykonávání prací nebo služeb atd.), dospěl k závěru, že slova užitá zejména v § 7 odst. 1, že pojištění pro případ nemoci vzniká dnem, kdy pojištěnec »počal vykonávati práce nebo služby povinně pojistné«, nesluší vykládati v ten rozum, že ku vzniku pojistného poměru je třeba, aby zaměstnanec s prací pojištěním povinnou započal efektivně, nýbrž že vznik pojistného poměru pojí zákon ve shodě s dřívějším stavem legislace ke »vstupu do zaměstnání, pokud se týče »k počátku zaměstnání (§§ 17 č. 2 odst. 2 a 31 odst. 1 starého nemoc. zák.).
Poslednější úsloví by odpovídalo i původnímu znění osnovy o »zahájení zaměstnání, které sice nebylo podrženo, ale jehož pozměněním — Č. 8968 —
1459
nebylo, jak shora bylo vyloženo, zamýšleno vysloviti v podstatě nic jiného, anoť běželo jen o stylistickou změnu podřadnějšího významu. Není tedy zákonné překážky, aby předpis § 7 odst. 1 byl vykládán tak, jak se rozumělo dříve ustanovení § 13 č. 1 odst. 2 nemoc, zák. a jak je vykládala konstantní judikatura i ss-u i nss-u.
Pod pojmem »vstupu do zaměstnání« vyrozumívala se vždy fysická pohotovost dělníkova k výkonu činností spadajících do jeho povinností převzatých smlouvou pracovní a vzetí této pohotovosti zaměstnavatelem na vědomí. Tak byl vykládán pojem ten jak v nálezích ss-u (na př. Budw. A 8238), tak i v nál. nss-u Boh. A 3224/24, 3250/24 a 3634/24. Bylo pak zejména v nálezích poslednějších zdůrazněno, že vznik pojistného poměru sice nepojí se již k uzavření smlouvy pracovní (služební) vzhledem k možnosti, že pracovní smlouvou jest ujednáno nastoupení práce na dobu pozdější, že však vzniká pojistný poměr vstupem do zaměstnání resp. oním dnem, kdy zaměstnanec aspoň dává svou pracovní schopnost zaměstnavateli k disposici a tento s ní může disponovati. V nál. Boh. A 3250/24 bylo pak dále výslovně prohlášeno, že na právní povaze tohoto poměru pojistného nemění podle zákona nic okolnost, že zaměstnanec pro chorobu snad nebyl způsobilým práce, jak se u zdravého dělníka předpokládá. Rozhodnou je jen okolnost, že zaměstnanec pracovní svoji sílu, pokud tu byla, svému zaměstnavateli dává k disposici a tento s ní může disponovati. Stačí tedy ke vzniku pojistného poměru již fysická pohotovost dělníka k práci, aniž sluší hledati kriterium vzniku ve skutečném početí práce. Slovy zvolenými v § 7 odst. 1 chtěl patrně zákon vytyčiti rozdíl oproti pouhému uzavření smlouvy pracovní spočívající v tom, že zaměstnanec vstoupil již v zaměstnání povinně pojištěné, tedy vstoupil již v takový poměr vůči zaměstnavateli, který umožňuje s jedné strany zaměstnavateli hned disponovati s pracovní silou zaměstnance a s druhé strany dává příležitost zaměstnanci, aby této disposici hned vyhověl.
Aplikujeme-li hořejší vývody na daný případ, plynou ze skutkové povahy, tak jak byla podle spisů správních zjištěna, tyto důsledky:
Bylo prokázáno, že správce pily Josef S. vzkázal Aloisů S. dne 30. července 1926, aby se dostavil do pily, že by měl pro něho nějakou práci. S. dostavil se na tento vzkaz do pily hned druhý den v sobotu dne 31. července 1926 a správce pily přidělil mu určitou práci, která pozůstávala v tom, že měl se spoludělníkem B. překládali prkna. S. však práci tu nekonal pro chorobu srdeční, setrvav v pile po dobu pracovní a obdržel za ten den také vyplacenou mzdu za 8 hodin. Také v pondělí dne 2. srpna 1926 dostavil se S. do práce, poněvadž však omdlel, nemohl práci vykonávati. Z této skutkové povahy vyplývá,, že S. přistoupiv na nabídku správce pily a dostaviv se dne 31. července 1926 do místa pracovního, dal svou pracovní sílu k disposici zaměstnavateli a tento přikázav mu určitou práci disponoval s jeho pohotovostí v práci. Podle hořejších úvah je v těchto zjištěných skutečnostech shledávati nejenom uzavřeni smlouvy pracovní (služební), nýbrž i vstup Aloise S. do zaměstnání, čímž dána jest skutková podstata pro vznik pojistného poměru. Na tomto stavu věci nemění nic skutečnost, že S. — Č. 8968 —
1460
fakticky práce nekonal a že pro nemoc nebyl s to práci mu přidělenou konati. Pak též je nerozhodno, zda snad správce pily přijal Aloise S. jen ze soucitu a že snad z téhož motivu vyplatil mu i mzdu za dny 31. července a 2. srpna, ač S. ve skutečnosti práce nekonal.
Dospěl-li tedy žal. úřad ze zjištěné skutkové povahy k úsudku, že běží v daném případě jen o »pokus« pracovního poměru, který se pro nemoc dělníka neuskutečnil, spočívá tento úsudek úřadu na mylném právním názoru. Taktéž mylně posoudil věc žal. úřad po stránce právní, pakli — recipovav v tomto směru důvody nižší instance správní — vyslovil, že nepočal-li ve skutečnosti S. práce mu uložené vůbec vykonávati, nemohl býti založen pojistný poměr a že důsledkem toho nebyl zaměstnavatel povinen Aloise S. dle zákona přihlásiti a nemohl býti uznán povinným k náhradě léčebných výloh dle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24.
Musilo proto býti nař. rozhodnutí zrušeno jako nezákonné.

Citace:

č. 8968. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 708-712.