Č. 8962.

Vojenské věci. — Řízení správní: Lze platební rozkaz o vojenské taxe doručiti s účinností proti taxatovi jeho manželce?
(Nález ze dne 23. prosince 1930 č. 19323.)
Věc: Richard L. v B. proti ministerstvu vnitra o včasnost opravného prostředku ve věci vojenské taxy.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebními rozkazy magistrátu v Brně z 30. ledna 1928 byla st-li předepsána vojenská taxa (služební taxa náhradní) za roky 1918, 1919 a 1920. Tyto platební rozkazy byly doručeny dne 31. ledna 1928 podle potvrzenek, založených ve správních spisech, Grete L. Z těchto platebních rozkazů podal st-1 u městské rady v Brně odvolání, a to dne 16. února 1928.
Rozhodnutím z 8. května 1928 vyslovila zsp v Brně, že st-lovo odvolání z uvedených platebních rozkazů zamítá podle ustanovení § 8 a) č. 3 zák. o voj. taxe a čl. 22 min. nař. z 19. srpna 1907 č. 211 ř. z. jako opožděné, tudíž nepřípustné, poněvadž platební rozkazy byly st-li podle přijímacího lístku doručeny dne 31. ledna 1928, odvolání bylo však: přes správné poučení o opravných prostředcích podáno u městské rady v Brně teprve dne 16. února 1928, tedy po uplynutí zákonem stanovené 14denní lhůty odvolací.
V odvolání namítal st-1, že platební rozkazy nebyly dne 31. ledna 1928 doručeny st-li, poněvadž doruční lístky nejsou podepsány st-lem, nýbrž jeho manželkou. V době, kdy platební rozkazy byly doručeny, byl st-1 na obchodních cestách a mohla mu manželka odevzdati platební rozkazy teprve dne 4. února 1928, takže odvolání nebylo podáno opožděně. O tom, že mu platební rozkazy byly manželkou odevzdány teprve dne 4. února 1928, nabídl st-1 důkaz výslechem své manželky.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra st-lovu odvolání z důvodů rozhodnutí zsp-é, podotknuvši k námitkám odvolání, že ve správním řízení lze doručiti se stejnými právními účinky pro stranu též do rukou jejího plnomocníka. Platební rozkazy, o něž jde, byly doručeny dne 31. ledna 1928 choti taxátově. Byť i nebylo prokázáno, že choť taxátova byla jím výslovně zmocněna, aby po dobu jeho nepřítomnosti za něho úřední zásilky přijímala, jest odůvodněna právní presumpce, že k tomu zmocnění měla. Taxát, obchodní cestující, byl podle vlastního prohlášení po několik dní na obchodních cestách. Přijímala-li jeho choť, která s ním žije ve společné domácnosti, za něho úřední zásilky, činila tak zajisté s vědomím, že jest k tomu oprávněna, tedy zmocněna, a protože tak činila bez výhrad a bez zdráhání, měl také doručovaci — Č. 8962 —
1444
úřad právem za to, že jest manželem k přijetí zásilky zmocněna. Kdyby se nepokládala za zmocněnu zásilku přijmouti, byla by zajisté přijetí odmítla. Taxát ostatně přijal po svém návratu od své choti platební rozkazy a podal z nich odvolání, čímž dodatečně projevil svůj souhlas s tím, že je za něho přijala jeho choť. I z této okolnosti lze usuzovati, že zmocnil, třebas dodatečně, svoji choť, aby za něho platební rozkazy přijala.
Stížnost do tohoto rozhodnutí shledal nss důvodnou.
Zákon z 10. února 1907 č. 30 ř. z., jímž změněna byla některá ustanovení zák. č. 70 ř. z. z r. 1880 o voj. taxe, stanoví v § 9 a) č. 2, že co se týče doručování podle tohoto zákona vydávaných platebních rozkazů, má býti obdobně šetřeno ustanovení §§ 267 a 268 zák. z 25. října 1896 č. 220 ř. z. o přímých daních osobních. Tento posléze uvedený zákon stanoví v § 267 odst. 2, že doručení se má státi buďto do vlastních rukou adresátových nebo zmocněnci (§ 264) jeho na stvrzenku. Právě uvedený § 264 praví pak v odst. 1, že pokud v té které případnosti není něco opačného ustanoveno nebo pokud toho úřad nebo komise výslovně nežádá, mohou přiznání a prohlášení podávati zmocněnci, při čemž další věta uvádí, že zmocněnci mají předložití písemný, kolku prostý mocný list, svědčící na zastupování ve věcech berních. V 2. odst. téhož paragrafu se stanoví, že spoluvlastníci podniku jsou povinni, pojmenovati bernímu úřadu zmocněnce a nesplní-li této povinnosti, pokládá se každý z nich za zmocněnce ostatních. Konečně určuje 3. odst., že manžel se pokládá za zmocněnce své manželky s ním nerozvedené, vyjímajíc, že by sám nebyl svéprávný nebo že by manželka vzhledem k svému jmění byla postavena pod jiným opatrovnictvím nebo že by se této domněnce výslovně byla opřela.
Z těchto ustanovení jest patrno, že za zmocněnce podle zákona o přímých daních osobních a vzhledem k ustanovení § 9 a) č. 2 zák. o voj. taxe analogicky i za zmocněnce podle tohoto zákona jest pokládati jen onu osobu, která o svém zmocnění v těchto věcech předloží úřadu písemný mocný list; mimo tento případ, nehledí-li se na zvláštní ustanovení o spoluvlastnících podniku, jehož pro vojenskou taxu analogicky vůbec použiti nelze, platí ještě právní domněnka, že za určitých předpokladů jest manžel zmocněncem své manželky. Lze proto doručení platebního rozkazu o voj. taxe jiné osobě, než vojenskou taxou povinné, pokládati za doručení zmocněnci, účinné proti zmocniteli, jen tenkráte, byl-li platební rozkaz doručen tomu, jehož zmocnění bylo úřadu písemně vykázáno, nebo v případě, že jde o taxu rodičskou, také tenkráte, bylo-li za předpokladu § 264 posl. odst. zák. o přímých daních osobních místo manželce doručeno manželovi.
Jak patrno z důvodů nař. rozhodnutí, stojí úřad na stanovisku, že s účinkem proti osobě vojenskou taxou povinné lze doručiti platební rozkaz třetí osobě jako zmocněnci také tenkráte, jestliže mezi těmito dvěma osobami došlo k ujednání o zmocnění přijímati platební rozkazy, aniž jest potřeba toto zmocnění úřadu vykázati, při čemž pro důkaz, že k ujednání takovému došlo, konstruuje zvláštní presumpci, kterou, ač v zásadě může tu jiti jen o předpoklad skutkový, označuje jako presumpci právní. V prvém směru plyne již z toho, co nahoře bylo uvedeno, že zásadní nazírání žal. úřadu nemá v zákoně opory. Pak ovšem bylo by zbytečno, zabývati se skutkovou otázkou, zda k ujednání o zmocnění mezi st-lem a jeho manželkou došlo či nikoli. Pokud ovšem v druhém směru bylo by za to míti, že presumpci, o níž se nař. rozhodnutí zmiňuje, konstruuje žal. úřad skutečně jako presumpci právní, bylo by rovněž poukázati na hořejší vývody a zdůrazniti, že presumpci, že určitá osoba jest zmocněncem, jemuž lze s účinkem proti osobě vojenskou taxou povinné doručiti platební rozkaz, dovoluje zákon jen v případě, že bylo doručeno manželovi místo manželce, kteréž ustanovení nelze prostě obrátiti pro případ, že vojenskou taxou jest povinen manžel a doručení se stalo manželce.
Nař. rozhodnutí slušelo zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 8962. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 695-697.