Č. 8842.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní.
Policejní právo trestní. — Řízení před nss-em (Slovensko): I. V trestním řízení policejním, vedeném pro přestupek § 260 a) zák. č. 221/24 proti zaměstnavateli, který včas neohlásil svého zaměstnance k povinnému pojištění nemocenskému, není tento zaměstnanec poškozeným ve smyslu § 17, odst. 5 uh. pol. trest. řádu a není proto legitimován stěžovati si na osvobozující rozsudek k nss. — II. O pojmu »příležitostného zaměstnánk.
(Nález ze dne 23. října 1930 č. 16234.)
Prejudikatura: Ad I.: Boh. A CCCLVI/29, ad II.: Boh. A 3599/24, 7630/28.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v S. jménem vlastním a jménem Pavla H. proti župnímu úřadu v Bratislavě (za zúč. Jana S. adv. Dr. Arnošt Harbich z Prahy) o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost Pavla H. se odmítá jako nepřípustná. Stížnost okr. nemoc, pojišťovny v S. se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozsudkem okr. úřadu v Myjavě jako prvostupňo vého policejního trestního soudu z 5. srpna 1927 byl J. S. osvobozen od obžaloby, vznesené naň trestním oznámením stěžující si pojišťovny, — Č. 8842—
1176

pro přestupek § 17, resp. 260 a) zák. č. 221/24, spáchaný podle udání tím, že svého zaměstnance Pavla H. nepřihlásil k nemoc, pojištění, a to v podstatě z toho důvodu, že Pavel H. vykonával u obviněného práce jen přechodně a příležitostně a pojištění proto nepodléhal. Z rozsudku toho odvolala se pojišťovna i Pavel H. Nař. rozhodnutím schválil žal. úřad prvostupňový rozsudek z důvodů v něm správně uvedených.
Stížnost, pokud jest podána okr. nemoc, pojišťovnou jménem Pavla H. shledal nss nepřípustnou, vycházeje při tom z těchto úvah:
Výrok, obsažený v nař. rozhodnutí, jest osvobozujícím výrokem, ukončujícím v pořadí správních stolic trestní řízení policejní, které bylo zavedeno na oznámení pojišťovny s Janem S. pro přestupek vytčený v § 260 lit. a) zák. č. 221/24 a spáchaný nepřihlášením st-le Pavla H. k nemoc, pojištění. Přestupek tento jest z moci úřední stihatelným. Trestní řízení policejní proti obviněnému bylo provedeno podle uher. polic, trest. řádu (nař. býv. uher. min. vnitra a sprav, č. 65000 ex 1909). Stranami ve smyslu prvního titulu tohoto nařízení jsou podle § 17 osoby oprávněné k zastupování žaloby a obviněný. K zastupování žaloby jsou oprávněni při přestupcích, které se stihají z povinnosti úřední, fiskál, odborný zástupce a poškozený (§ 17 odst. 2). Definici poškozeného obsahuje 5. odst. téhož §u (shodně s §em 13 odst. 6 uher. soud. trest. řádu, zák. čl. XXXIII: 1896), který ustanovuje, že poškozeným jest ten, jehož jakékoli právo bylo poškozeno neb ohroženo spáchaným přestupkem. Z této definice plyne, že nezbytným pojmovým znakem, kterého vyžaduje ustanovení § 17 odst. 5 uher. polic. trest. řádu pro kvalifikaci určité osoby jako poškozeného ve smyslu tohoto trest. řádu jest, aby inkriminovaným přestupkem byla nebo mohla býti zasažena (poškozena neb ohrožena) subj. práva této osoby. Musí proto, má-li kdo býti uznán za poškozeného ve smyslu cit. řádu, býti dána příčinná souvislost mezi spáchaným přestupkem a poškozením neb ohrožením jeho právní sféry. Tam, kde takové souvislosti není, jinými slovy, kde právní sféra určité osoby spáchaným deliktem není nebo nemůže býti dotčena, nelze o osobě té mluviti jako o poškozeném ve smyslu cit. předpisu.
V daném případě bylo Janu S. v řízení správním kladeno za vinu, že nepřihlásil st-le Pavla H. jako svého zaměstnance podle § 17 zák. č. 221/1924 k nemoc, pojištění a že se tím dopustil přestupku § 260 lit. a) téhož zák., který trestají politické (policejní) úřady (adm. polic, vrchnosti) z povinnosti úřední (§ 263 téhož zák.). Na přihlášce osoby, podléhající pojištění podle zák. č. 221/24, však její práva na dávky a jiné nároky, jí v případě onemocnění podle tohoto zák. příslušející, závislé nejsou, neboť podle § 2 je pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn každý, u něhož jsou splněny zákonné předpoklady v tomto § 2 vytčené, a kdo na základě zvláštního předpisu zák. není z pojištění vyloučen. Osoba podle zákona povinnému pojištění podrobená jest tedy pojištěna pro případ nemoci již ipsa lege. Pro vznik pojistné povinnosti a nároků z ní pro pojištěnce plynoucích není podání přihlášky podle § 17 cit. zák. nezbytným předpokladem. I když zaměstnavatel nesplnil přihlašovací povinnosti, jemu v § 17 cit. zák. uložené, — Č. 8842—
1177
a osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, k pojištění nepřihlásil, zůstávají přesto této osobě zachována veškerá práva a všechny nároky, které ona z titulu své zákonné pojistné povinnosti má podle zákona v případě onemocnění proti pojišťovně. Proti zaměstnavateli samému přímo zákon osobě pojistné povinnosti podrobené žádných práv z důvodu pojistné povinnosti neposkytuje, a to ani žádných práv regresních, když nesplní přihlašovací povinnost. Ze zákona nelze ani vyvoditi, že by zaměstnanci příslušel nárok na to, aby zaměstnavatel zákonnou svou přihlašovací povinnost splnil, neboť pro konstrukci takovéhoto práva neposkytuje žádné ustanovení zák. č. 221/24 opory.
Z úvah těchto vyplývá závěr, že zanedbáním této povinnosti nejsou nijak dotčena subj. práva ani nároky zaměstnance, který po zákonu k pojištění přihlášen býti měl, avšak zaměstnavatelem přihlášen nebyl. Jestliže podle toho nepřihlášením st-le P. H. Janem S. jako jeho zaměstnavatelem k pojištění a tím podle udání spáchaným přestupkem § 260 lit. a) tohoto zák. žádné právo H.-ovo cit. zákonem mu zaručené ani poškozeno ani ohroženo nebylo, pak nelze st-le Pavla H. uznati poškozeným ve smyslu § 17 odst. 5 uher. polic, trest. řádu s právy poskytnutými poškozenému podle §§ 31, 176 odst. III č. 2 téhož řádu a proto ani ne stranou ve smyslu § 17 odst. 1 a 2 cit. řádu. Také jen poškozený ve smyslu §§ 17 a 31 tohoto řádu, který vystoupil v zastoupení žaloby pro policejní přestupek z úřední povinnosti stíhatelný, jest podle usnesení odborného plena Boh. A CCCLVI/29 legitimován stěžovati si k nss do osvobozujícího rozsudku.
Poněvadž podle hořejších vývodů trestním činem, kladeným Janu S. za vinu, žádná subj. práva Pavla H. porušena nebyla, nemohla býti poškozena ani nař. osvobozujícím rozsudkem žal. úřadu. Porušení subj. práv určité osoby jest však základním zákonným předpokladem podle § 2 zák. o ss, aby jí mohlo býti přiznáno postavení strany v řízení před nss. Ježto tento požadavek splněn není, nebylo lze přiznati st-li legitimaci ke stížnosti podané pojišťovnou jeho jménem. Na tom nemění nic okolnost, že žal. úřad tím, že odvolání podané k němu st-lem věcně vyřídil, takto mlčky jako domněle poškozenému jemu legitimaci k odvolání přiznal, neboť nss zkoumá legitimaci st-le samostatně a nezávisle na právním stanovisku, zaujatém žal. úřadem.
O stížnosti okr. nemoc, pojišťovny uvážil pak nss toto:
Žal. úřad zprostil J. S. obžaloby, vznesené naň pro přestupek § 260 lit. a) zák. č. 221/24 v podstatě proto, že P. H. vykonával u obviněného práce jen příležitostně, takže nemoc, pojištění nepodléhal. Stížnost proti tomu namítá, že žal. úřad hodnotil nesprávně činnost H.-ovu u J. S. Po názoru stížnosti jest kvalifikace příležitostného zaměstnání závislá jedině na obvyklém způsobu zaměstnání pracující osoby. Ježto pak obvyklým zaměstnáním H.-ovým byla práce nádenická, jež byla jediným zdrojem jeho příjmu, byl H. dělníkem, a byl-li přijat Janem S., třeba dočasně, k čistění lahví, konal své obvyklé zaměstnání, jež nelze kvalifikovati jako příležitostné, t. j. jako zjev ojedinělý a nahodilý.
Na sporu jest tedy otázka, zda zaměstnání Pavla H. u Jana S. bylo příležitostné. Pojmem »příležitostného zaměstnání« zabýval se hss již — Č. 8843 —
1178
opětně, a to v nál. Boh. A 3599/24 a 7630/28. Tam dospěl nss k názoru, že otázku, zda jde o práci příležitostnou, dlužno řešiti z povahy toho kterého pracovního poměru, nikoli jen z životního postavení zaměstnancova. I hlavní zaměstnání osoby pracující může býti v poměru k určitému zaměstnavateli příležitostné, je-li dotčená činnost podle obsahu smluvního závazku zjevem nahodilým, ojedinělým, jež právě pro svou nahodilost a krátkodobost není řádným zdrojem příjmu osoby pracující.
Hodnotě výsledky šetření vykonaného o zaměstnání H.-ově u S., dospěl žal. úřad k úsudku, že zaměstnání to bylo jen příležitostné. Namítá-li stížnost proti tomu, že šlo o zaměstnání trvalé a odvolává-li se na doklad tohoto na zápisnici, sepsanou s H. u okr. úřadu v M. dne 27. dubna 1927, v níž H. potvrdil, že se smluvil s S. na trvalou službu, a nikoli k práčem příležitostným, nelze námitku tuto uznati důvodnou, ježto názor zaměstnance o povaze jeho zaměstnání u určitého zaměstnavatele není rozhodný, a úřad při kvalifikaci jeho zaměstnání názorem zaměstnancovým vázán není.
Stížnost namítá dále, že zákon nepřipíná pojistnou povinnost k určitému trvání smluveného pracovního poměru. Okolnost, že H. byl zaměstnán u S. jen krátkou dobu, nedává zaměstnání tomu rázu zaměstnání příležitostného.
Proti tomu nutno uvésti, že podstatným pojmovým znakem zaměstnání příležitostného jest také jeho krátkodobost, jak shora bylo vytčeno. Při hodnocení této skutkové otázky měl žal. úřad pro svůj úsudek, že šlo u H. o zaměstnání jen krátkodobé, oporu jednak ve výpovědi zaměstnavatelově, jednak ve zprávě četnické stanice v M., podle nichž Jan S. přijal Pavla H. pouze na výpomoc k vymývání pivních lahví jako příležitostného dělníka na krátkou dobu. Pro svůj úsudek, hodnotící zaměstnání H.-ovo jako krátkodobé, měl tedy žal. úřad ve spisech náležitý podklad.

Citace:

č. 8842. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 427-430.