LXIII. Domnělý záporný kompetenční konflikt, který udánlivě vzešel tím, že nejvyšší soud v Brně neuznal příslušnost řádných soudů k rozhodnutí o nároku na zaopatření Josefa W., lesmistra v. v., jako trvalého zaměstnance na velkém majetku pozemkovém, pozbyvšího svého zaměstnání tím, že stát zabrané nemovitosti převzal, ačkoliv rozhodčí komise pro zaopatření zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém v Praze, kterou nejvyšší soud označil ve věci za příslušnou, již před tím rovněž popřela svoji příslušnost.
(Usnesení ze dne 11. prosince 1930 č. 617/29.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Předeslati sluší, že nejvyšší soud rozhodnutím z 9. prosince 1925 o námitce nepřípustnosti právního pořadu nerozhodl, ježto výslovně praví, že ve smyslu plenárního usnesení uveřejněného ve sb. n. s. pod č. 3775 otázka ta jest odklizena souhlasnými rozhodnutími nižších stolic, na něž jest on vázán, takže, kdyby tu konflikt byl, byl by mezi vrchním soudem v Praze a rozhodčí komisí pro zaopatření zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém v Praze, než ani o takový konflikt nejde.
Stpú převzal v zastoupení čsl. státu po dohodě s Antonínem D. dnem 1. července 1921 jeho zabraný velkostatek H. a převzal s nemovitostmi i veškeré v činných službách Antonína D. na převzatém majetku dle stavu z 1. ledna 1921 zaměstnané úředníky a jiné trvalé zaměstnance, pokud byli státními příslušníky čsl. republiky, jako zaměstnance smluvní s těmi povinnostmi, jaké vůči nim měl Antonín D. Výnosem stpú-u z 27. září 1921 byl navrhovatel z činné služby propuštěn, a proto, že se tak stalo, byl stpú rozsudkem zem. soudu v Praze ze 6. listopadu 1923 odsouzen k zaplacení náhrady 17680 Kč navrhovatelem z důvodu předčasného přerušení služebního poměru požadované. Částka tato byla navrhovateli hotově vyplacena.
Než navrhovatel činil si z důvodu, že pozemkovou reformou pozbyl svého zaměstnání, také nároky na pensi, pokud se týče na starobní zaopatření, a podal především žádost na stpú o uspořádání svých zaopatřovacích požitků ve smyslu § 75 náhr. zák., jenž však výměrem z 1. března 1924 se prohlásil nepříslušným k vyměření pense žadateli. Navrhovatelovu stížnost z tohoto rozhodnutí stpú-u odmítl nss s odůvodněním, že proti rozhodnutím stpú-u, vydaným podle § 75 náhr. zák., jest přípustná jen stížnost k rozhodčí komisi pro zaopatření zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém. Tuto stížnost navrhovatelovu však rozhodčí komise usnesením ze 4. září 1924 odmítla jako opožděnou. Navrhovatel podal zatím dne 12. července 1924 na čsl. stát žalobu na zaplacení roční pense 30815 Kč, a to jednak z důvodu § 75 náhr. zák., jednak na základě výše zmíněné dohody s býv. majitelem velkostatku, Antonínem D., tvrdě, že mu Antonínem D. po vystoupení z činné služby byla připověděna pense jako zaopatřovací požitek ve výši jeho posledního ročního příjmu. Žaloba, pokud byla opřena o náhradový zákon, byla usnesením pojatým do rozsudku zem. civ. soudu v Praze z 28. dubna 1925 odmítnuta pro nepřípustnost pořadu práva. Usnesení toto bylo soudem druhé stolice potvrzeno a nabylo tím, jak výše uvedeno, právní moci. Jinak zem. civ. soud v Praze zmíněným rozsudkem žalobu zamítl z věcných důvodů a to i, pokud by žalobní nárok se snad opíral o zákon č. sb. 130/21. I tento rozsudek byl v druhé stolici potvrzen, a nej vyšší soud rozhodnutím z 9. prosince 1925 výše vzpomenutým dovolání, pokud směřovalo proti srovnalým usnesením nižších soudů v příčině nepřípustnosti pořadu práva, odmítl, a jinak z důvodů věcných dovolání nevyhověl.
Vyloučily tudíž soudy právní pořad jen, pokud žalobce žalobu opíral o § 75 náhr. zák., ale jinak a zejména i pokud nárok byl opřen o zákon č. sb. 130/21, příslušnost svou neodmítly, nýbrž rozhodly ve věci. V důvodech svého rozhodnutí zmínil se arci nejvyšší soud též o tom, že žalobce se svým nárokem, odvozeným z § 75 náhr. zák. jako nárokem veř. práva se měl obrátiti na kuratorium fondu uvedeného v § 73 náhr. zák. a případně pak na rozhodčí komisi. Navrhovatel v důsledku toho podal žádost na toto kuratorium s prosbou o přiřknutí starobních požitků, než vyřízením ze 16. února 1926 bylo žadateli sděleno, že kuratorium nemůže rozhodnouti dříve, pokud tak neučinil stpú.
Žadatelova stížnost z tohoto rozhodnutí na rozhodčí komisi byla dne 27. května 1926 odmítnuta z důvodu, že ktmise v napadeném rozhodnutí nespatřovala rozhodnutí kuratoria fondu, nýbrž jen vyřízení jeho kanceláře. Navrhovatel mezi tím opakoval svou žádost o starobní požitky u stpú-u, předloživ další služební vysvědčení stran trvání své služby, kterou stpú vyřídil dne 24 ledna 1927 tím, že setrval při svém rozhodnutí z 1. března 1924. Toto nové rozhodnutí stpú-u pozměnila rozhodčí komise usnesením z 27. října 1927 v ten rozum, že bylo kuratoriu fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatku v Praze navrženo, aby rozhodlo o st-lově žádosti o přiznání pensijního požitku, a kuratorium pak rozhodlo dne 21. ledna 1928 o st-lově návrhu ve věci, arci zamitavě, a to s odůvodněním, že tu není podmínek § 73 odst. 11 a 12 náhr. zák., ani § 23 vl. nař. č. 29/23. Stížnost do tohoto rozhodnutí kuratoria byla rozhodčí komisí dne 31. května 1928 zamítnuta v podstatě ze správných důvodů napadeného usnesení s dodatkem, že pokud st-1 opírá svůj nárok o zákon č. 130/21, nemůže o něm rozhodčí komise jednati vůbec, ježto podle § 15 tohoto zák. jsou povolány o takovém nároku rozhodovali řádné soudy.
Ale tento výrok nijak není v odporu s výsledkem civilního sporu navrhovatelem provedeného, jak mylně míní navrhovatel, nýbrž jest s ním v plném souladě, neboť soudy, co navrhovatel právě přezírá, o tomto poslednějším nároku opřeném o zákon č. 130/21 rozhodly věcně, třebas rovněž zamítavě. Z toho jde, že tu zákonných podmínek pro řešení záporného kompetenčního konfliktu ve smyslu § 4 zák. č. 3/18 navrhovatelem uplatňovaného není, zejména ani, pokud jeho nárok je odvozen ze zákona č. 130/21. Pro nedostatek těchto podmínek jest návrh učiněný Josefem W., lesmistrem v. v., nepřípustný a slušelo jej proto zamítnouti.