Č. 8833.

Pojištění úrazové (Slovensko): 1. Ručení stavebníka za úrazové příspěvky ve smyslu § 22 min. nař. č. 4790/1917 není — Č. 8833 —
omezeno na stavby budov. — II. Na případy tohoto ručení neplatí odst. 6 § 21 téhož nař.
(Nález ze dne 20. října 1930 č. 13295.)
Prejudikatura: Boh. A 6689/27.
Věc: Účastinárská spoločnost pre stavebný a drevárský priemysel v K. proti ministerstvu sociální péče o ručení za úrazové pojistné příspěvky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zemská úřadovna pro pojišťování dělníků v Bratislavě vyslovila podle § 22 min. nař. č. 4790/17 záručným platebním výměrem z 5. března 1926 subsidiární závazek stěžující si společnosti za úrazové příspěvky za rok 1920 v částce 14002 Kč 18 h a úroky z prodlení od 15. srpna 1922 v částce 2053 Kč 63 h, předepsané původně firmě Imrich K. a Géza W. v Ž., jež na objednávku stěžující si společnosti prováděla v roce 1920 stavbu dráhy v S., příspěvků těch nezaplatila, exekuční vymáhání jich pak nemělo výsledku, poněvadž jmenovaná firma, resp. její společníci jsou mimo území čsl. republiky na neznámém místě, takže příspěvky proti původní dlužnici staly se nedobytnými. Odvolání stěžující si firmy z tohoto plat. výměru župní úřad v Košicích, ani dalšímu odvolání min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhověly v podstatě z těchto důvodů: K námitce firmy, že ručení za pojistné příspěvky nevztahuje se na stavbu silnic, mostů, železnic atd., nýbrž toliko na stavbu domů, nelze přihlížeti, ježto § 22 min. nař. č. 4790/1917 nečiní takového rozdílu, nýbrž jedná pouze o stavebních podnicích a přiznává stavebníkům při ručení jejich za dlužné příspěvky jistá ulehčení, jinak však odkazuje, pokud jde o vymáhání úrazových příspěvků na stavebnících, na ustanovení § 21 cit. min. nař. — Přičítá-li odvolatelka zem. úřadovně za vinu, že proti původnímu dlužníku v příčině zaplacení úrazových příspěvků včas nezakročila, připomíná se, že podle posledního odstavce § 21 cit. min. nař. námitka tato není přípustná. — Pokud jde o námitku promlčení úrazových příspěvků za rok 1920, nelze ji uznati. Podle § 46 zák. čl. XIX: 1907 promlčují se nevyměřené úrazové příspěvky po 3 letech od jejich vzniku. Úrazové příspěvky za rok 1920 byly však vyměřeny výměrem Zem. úřadovny z 23. listopadu 1923, doručeným podnikateli (firmě ing. Emerich K. a spol.) dne 24. listopadu 1923, tedy před uplynutím 3-leté lhůty promlčecí.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Subsidiární ručební závazek stěžující si společnosti za úrazové příspěvky, vyměřené původně firmě Imrich K. a Géza W., opřel žal. úřad v nař. rozhodnutí o ustanovení § 22 min. nař. č. 4790 z r. 1917, podle něhož při stavebních podnicích jest stavebník na základě odst. 2 § 46 (sc. zák. čl. XIX: 1907) odpověden pokladně jen za příspěvky, které vznikly při stavbě jím objednané, a kterých od podnikatele nelze vymoci. Odstavec 2. § 46 cit. zák. čl. ustanovuje, že »při dočasných závodech stavitelských (§ 39), když pohledávka u podnikatele není dobytna, ručí za pojistné příspěvky ten, kdo si stavěti dal, případně kdo — Č. 8833 —
1155
práci objednak. Kvalifikace stavebních podniků tak, jak ji stanovil § 46 odst. 2 cit. zák. čl., nebyla změněna § 22 odst. 1 min. nař. č. 4790/1917 (srov. nál. Boh. A 6689/27).
Stěžující si firma nepopírá, že úrazové příspěvky, na ní záručným platebním výměrem vymáhané, vznikly při stavbě dráhy v S., a že ona tuto stavbu u jmenované firmy jako podnikatelky objednala. Namítá však, že předpis § 22 cit. uher. min. nař. se na ni nevztahuje z té příčiny, poněvadž v něm normována jest subsidiární povinnost stavebníkova jen při objednaných stavbách domů, nikoli však při stavbě drah, cest a mostů. Oprávněnost této námitky snaží se stížnost odůvodniti poukazem na ustanovení § 3 zák. čl. XIX: 1907, v němž prý se činí rozdíl mezi stavbami domů, jmenovaných v bodě 4, a mezi stavbami železnic, cest, mostů atd., uvedených zvláště v bodě 5. Kdyby zákon nechtěl činiti rozdíl mezi oběma druhy staveb, nebylo by prý toto zvláštní taxativní vyjmenování jich odůvodněno. Zákon to však učinil úmyslně. Právě tak nařízení Zemské úřadovny pro pojišťování dělníků č. 700/ 1908, vydané k § 33 zák. čl. XIX: 1907, jednajícímu o zařádění podniků do nebezpečenských tříd, rozeznává stavby domů a drah a zařaďuje je do různých tříd. Z min. nař. č. 4790/1917 je jasné, že chtělo stanoviti solidární povinnost stavebníkovu hlavně při stavbách prováděných po domácku nebo vesnickými podnikateli, již jsou finančně slabší, nemají stálého bydliště, a úrazové příspěvky často nejsou na nich dobytné. Proto cit. nař. mělo prý v úmyslu zabezpečiti hmotné postavení a zájmy pojišťoven, kterýžto úmysl jest zřejmý i z důvodové zprávy k cit. nař. Ani v ní ani v nař. samém není vysloven úmysl, že by ručební povinnost měla býti rozšířena na objednatele staveb drah atd. Řečená podnikatelská firma nevystavěla ani jednoho malého domku; stavěla výhradně jen dráhu, pročež ručební povinnost stěžovatelčina není odůvodněna.
Námitku tuto neuznal nss důvodnou, neboť omezující výklad, jaký stížnost hledí dáti předpisu § 22 min. nař. č. 4790/1917 o ručební povinnosti stavebníkově za úrazové příspěvky, nemá v něm opory. Podle všeobecně uznaných zásad vykládacích nesmí býti normě, o jejíž použití jde, dáván jiný smysl, než jaký vychází z vlastního významu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova. K hlavním pravidlům vykládacím náleží také zásada, vyjádřená paroemií, známou z římského práva: Ubi lex non distinguit, nec nostrum est distinguere. Tímto pravidlem sluší se také říditi i v daném případě při výkladu cit. ustanovení. Ježto § 22 min. nař. č. 4790/1917 mluví o odpovědnosti stavebníkově za příspěvky při stavebních podnicích vůbec a docela všeobecně, nečině rozdílu mezi jednotlivými druhy staveb, jest nepřípustné, aby se do této normy vkládalo něco, co v jejím doslovu, který při jejím výkladu jest především rozhodný, není, totiž rozdíl mezi jednotlivými druhy staveb a stav. podniků. Že stavba dráhy, o jakou v daném případě šlo, jest podnikem stavebním, stížnost nepopírá. Je-li však stav. podnikem, pak dlužno osobu, která stavbu dráhy objednala, a tou byla nesporně stěžující si firma, pokládati za stavebníka ve smyslu cit. ustanovení, jehož za podmínek tam vytčených stihá také ručební povinnost za úrazové příspvěky při objednané stavbě vzniklé. — Č. 8833 —
Při výkladu předpisu § 22 cit. min. nař. nelze se dovolávati ustanovení § 3 bodu 4 a 5 zák. čl. XIX: 1907, jak to činí stížnost, ježto tam vyjmenovány jsou jen podniky, závody a práce, na které se vztahuje úrazová pojistná povinnost a z toho, že stavby domů jsou v § 3, který vymezuje toliko rozsah pojistné povinnosti, uvedeny v jiném bodě než stavby železnic, ještě neplyne, že by zákon, pokud jde o ručební povinnost stavebníkovu za příspěvky, činil nebo chtěl činiti mezi oběma druhy staveb rozdíl, a zejména že by povinnost tu zamýšlel omeziti právě jen na stavebníky při domech, neboť nějaké vnitřní logické souvislosti mezi § 3 zák. čl. XIX: 1907, upravujícím jen věcný rozsah úrazové pojistné povinnosti, a § 22 min. nař. č. 4760/1917, stanovícím osobní ručební povinnost stavebníků, která by nutila k restriktivnímu výkladu tohoto předpisu, není. Rovněž tak nemá při výkladu tohoto ustanovení právního významu okolnost, stížností zdůrazňovaná, že také nařízení, vydané k § 33 zák. čl. XIX: 1907, při zařádění podniků do nebezpečenských tříd rozeznává stavby domů a drah a zařaďuje je do různých tříd, poněvadž otázka zařádění stavebních podniků podle průměrného úrazového nebezpečenství jejich nemá nic společného s ručební povinností stavebníků za příspěvky. Konečně ani poukaz stížnosti na domnělý úmysl zákonodárcův, zřejmý prý z min. nař. č. 4790/1917, stanoviti solidární ručební povinnost stavebníků hlavně při stavbách prováděných po domácku a vesnickými podnikateli, na nichž úrazové příspěvky jsou často nedobytné, a tím zabezpečiti hmotné zájmy pojišťoven, nemůže odůvodniti omezující výklad § 22 cit. nař., stížností hájený. Stížnost se neodvolává a ani odvolati nemůže na žádný positivní předpis tohoto nařízení, který by poskytoval nějakou oporu pro tvrzený jí úmysl zákonodárcův. Jen takový úmysl, který jest ze zákona samého jasný, může však býti uznán ve smyslu shora uvedených obecných zásad interpretačních za vykládací pomůcku, jinak zůstává uvedený poukaz stížnosti pouhým, ničím nedoloženým tvrzením a proto neodůvodněným.
Dovolávajíc se ustanovení § 46 zák. čl. XIX: 1907 namítá stížnost dále, že vyměření úrazových příspěvků bylo promlčeno proti podnikateli, ježto tříletá promlčecí lhůta uplynula, aniž mu byl výměr doručen. Z toho dovozuje stížnost, že zanikla povinnost zaměstnavatele jako původního dlužníka a tím spíše povinnost st-lčina. Tvrzení, o něž námitka tato jest opřena, odporuje spisům a bylo vyvráceno již v nař. rozhodnutí, v němž žal. úřad ve shodě s obsahem správních spisů zjistil, že jde o úrazové příspěvky za rok 1920, které byly vyměřeny podnikateli (firmě ing. Emerich K. a spol.) výměrem Zem. úřadovny pro pojišťování dělníků v Bratislavě z 23. listopadu 1923, který podle návratky ve spisech založené byl jmenovanému podnikateli doručen dne 24. listopadu 1923. Podle posledního odstavce § 46 zák. čl. XIX: 1907 ručí zaměstnavatel za nevyměřené úrazové příspěvky po tři léta, počínajíc od vzniku jeho závazku. Ježto podle uvedeného bezvadného zjištění žal. úřadu úrazové příspěvky za rok 1920, které podle § 10 vlád. nař. č. 199/22 byl povinen podnikatel zaplatiti za toto příspěvkové období (účetní rok, § 19 min. nař. č. 4790/1917) do 14 dnů po jeho uplynutí, tedy do 14. ledna 1921 (vznik jeho závazku), byly vyměřeny plat. výměrem z 23. listopadu, doručeným mu 24. listopadu 1923, plyne z toho, že příspěvky za rok 1920 byly vyměřeny, a plat. výměr na ně byl podnikateli doručen ještě v tříleté promlčecí lhůtě, takže o promlčení příspěvků těch nemůže býti řeči (srv. také nál. Boh. A 7054/28 a 8393/29).
Stížnost obrací se konečně proti výroku žal. úřadu, který v nař. rozhodnutí vyslovil, že námitka stěžující si firmy, uplatněná v ministerském odvolání, kterou klade se Zem. úřadovně za vinu, že proti původnímu dlužníku v příčině zaplacení úrazových příspěvků včas nezakročila, jest podle posledního odstavce § 21 min. nař. č. 4790/1917 nepřípustná. Stížnost dovozuje přípustnost této námitky, poukazujíc k tomu, že ručební povinnost stavebníkova není normována v § 21 cit. nař., nýbrž v § 22, který v posledním odstavci poskytuje mu neobmezenou volnost při uplatňování svých námitek.
Po této stránce nutno dáti stížnosti za pravdu. K odůvodnění výroku, že řečená námitka jest nepřípustná, dovolal se žal. úřad v nař. rozhodnutí ustanovení posledního odstavce § 21 min. nař. č. 4790/ 1917. Posuzoval tedy přípustnost oné námitky podle tohoto předpisu. V daném případě jde však o posouzení odpovědnosti stavebníkovy za úrazové příspěvky, jež vznikly při stavbě jím objednané a kterých od podnikatele nelze vymoci, a námitek stavebníkem uplatněných. Předpisy pro takové případy obsaženy jsou v § 22 cit. min. nař. a pokud jde o jeho námitky, v bodě 2 tohoto §u. S hlediska tohoto ustanovení, které jest tu rozhodné, žal. úřad přípustnost námitky, o niž jde, však nezkoumal. Opřel-li svůj výrok o její nepřípustnost toliko o předpis posl. odstavce § 21 cit. min. nař., není nař. rozhodnutí v tomto bodě ve shodě se zákonem.

Citace:

č. 8833. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 405-409.