— Č. 8765 —
1005
Č. 8765. mám se odkazovat na ty články či nikoliv?
Obecní dávky: Podle jakých hledisek jest postupovati při vrácení obecní dávky z pálených lihovin z francovky »Diana«, vyvezené z obvodu hlav. města Prahy podle dávkových pravidel z r. 1923?
(Nález ze dne 26. září 1930 č. 5625.)
Věc: Firma »Diana, výroba francovky, společnost s r. o.« v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o vrácení dávky z pálených tekutin lihovitých.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si společnosti byla z vyráběné a z obvodu hlav. města Prahy vyvezené francovky ve smyslu čl. VI. A, b) pravidel o vybírání obecní dávky z pálených lihovitých tekutin v Praze, schválených min. vnitra v dohodě s min. fin. výnosem z 19. března 1923, vrácena dávka 8 h za každý hektolitrový stupeň alkoholu. Ve správním řízení domáhala se st-lka, aby místo 8 h bylo jí vráceno podle čl. VI. A a) 80 h za každý hektolitrový stupeň alkoholu, poněvadž francovka »Diana«, st-lkou vyráběná, jest způsobilá k lidskému požívání. Žádosti byly radou hl. m. Prahy a pak v cestě instanční sborem hl. m. Prahy pro vyřizování stížností zamítnuty, poněvadž podle posudku chemické stanice W. a H. z 18. října 1923, jejž si st-lka sama opatřila, francovka »Diana« slouží výhradně k léčbě jako mazání. O francovce »Dianě« jest všeobecně známo, že pitnou není a že se jí k pití neužívá — třeba že, kdyby ji někdo vypil, na zdraví by si neublížil — takže patří mezi lihové nápoje, jež neslouží lidskému požívání.
V odvolání k žal. úřadu uplatňovala st-lka, že ve smyslu zákona o potravinách, který potvrzuje i codex alimentarius, jest francovka tekutinou k užívání způsobilou. Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání a připojil se k názoru vyslovenému stížnostním sborem, že pro sporný případ rozhoduje, zdali slouží francovka »Diana« lidskému požívání čili nic. Svůj úsudek, že tomu tak není, opřel o již naznačený odborný posudek výzkumné stanice, dle něhož francovka »Diana« jest prostředkem léčebným jakožto mazání, a poukázal dále na údaje samotné st-lky, která uváděla již v podání z 22. ledna 1921, že francovka — Č. 8765 —
1006
jí vyráběná není k pití způsobilá a totéž opakovala ve svém podání z 24. října 1924 dotvrzujíc, že přimíšením mentolu k lihu stává se tento líh k lidskému požívání takřka nezpůsobilým. Rovněž ve svém podání z 3. dubna 1926 a ve stížnosti ze 7. května 1926 dovolává se firma této povahy francovky, žádajíc, aby dávka z ní byla snížena z 80 h na 8 h z každého litru přípravku. Z uvedených okolností nelze uznati nesprávný závěr, že francovka »Diana« neslouží k lidskému požívání, že není tudíž lihovým nápojem, resp. přípravkem proň, třebaže snad bylo by lze připustiti, že event. použití prostředku tohoto k napití nemá přímého škodlivého účinku na zdraví osoby. Děje se tudíž restituce dávky 8 h z každého hektolitrového stupně alkoholu ve shodě s čl. VI. lit. A b) výše cit. obecních pravidel o vybírání dávky z pálených tekutin lihovitých.
Stížnost uplatňuje, že bylo na daný případ použiti ustanovení čl. VI A, a) poněvadž francovka »Diana« jest způsobilá k tomu, aby byla požívána, čemuž nasvědčuje i zákon o potravinách a codex alimentarius. Stížnost zastává tedy názor, že pro otázku, má-li býti vrácena dávka podle čl. VI. A a) či A b), rozhoduje okolnost, zdali dotyčná tekutina může býti použita k pití, kdežto žal. úřad vychází z toho, že je rozhodnou okolnost, zdali tekutina slouží, t. j. je-li určena k lidskému požívání. Bylo proto nss-u nejdříve zkoumati, jaký význam mají uvedená ustanovení pravidel.
Článek VI. rozlišuje při vrácení dávky za lihovité tekutiny, jež výrobce neb obchodník vyváží z obvodu potravní daně na čáře v Praze, pokud jde o lihovité tekutiny, jichž stupňovitost lze vyšetřiti alkoholometrem, zda jde o lihovité tekutiny »způsobilé k lidskému požívání, jakož i lihové třešti, ve kterémž případě připouští vrácení 80 h za každý hektolitrový stupeň alkoholu (čl. VI A/a), či zda jde o líh denaturovaný neb o přípravky uvedené v čl. 1/2 (t. j. o přípravky nesloužící k lidskému požívání, obsahující líh, pokud líh je v nich součástí hlavní), ve kterémžto případě obnáší vrácená dávka pouze 8 h za každý hektolitrový stupeň alkoholu.
Poněvadž i posléze uvedené lihovité tekutiny, třebaže neslouží k lidskému požívání, mohou býti přes to bez poškození lidského zdraví požívány, byl by zde rozpor, kdyby skutečně v odst. a) slovo »lihovité tekutiny způsobilé k lidskému požívání mělo znamenati lihovité tekutiny, jež se hodí k pití, t. j. mohou býti bez poškození lidského zdraví požívány, jak stížnost míní; neboť pojmy »způsobilý k lidskému požívání a »k lidskému požívání nesloužíck se nijak nevylučují, a mohl by tedy lihovitý nápoj, o kterém není sporno, že neslouží lidskému požívání a který tedy patří pod A b, spadati i pod A a, když jest k lidskému požívání způsobilý.
Ježto však vrácení dávky jest jen následkem dávkové povinnosti, vyslovené v čl. I., nutno míti za to, že pravidla chtěla v čl. VI. při vrácení dávky rozeznávati stejné druhy lihovitých tekutin, jak to činí čl. I., a to tím spíše, když čl. VI. v bodu A/b zahrnuje prostou citací čl. I. 2. tutéž skupinu tekutin, kterou vyznačuje tento čl. I. 2, takže zřejmě skupina tekutin uvedená v bodu A/a) podle úmyslu pravidel má zahrnovati tekutiny uvedené v čl. I. bodu 1. V čl. I. bodu 1 mluví však pravidla o tekutinách obsahujících líh, jež »slouží k lidskému požívání. Z toho nutno souditi, že i čl. VI. A a) nechtěl slovy lihovité tekutiny »způsobilé k lidskému požívání naznačiti nic jiného než jako čl. I. bod 1. slovy »tekutiny obsahující líh, jež slouží k lidskému požívání. Nemá tedy stížnost pravdu, vytýká-li, že pro vrácení dávky jest rozhodné, zdali se lihové nápoje hodí k lidskému požívání; naopak rozhoduje, zda k tomuto užívání slouží.
Jest tedy bez významu, zdali zákon o potravinách a codex alimentarius považuje francovku »Dianu« za způsobilou k lidskému užívání čili nic. Nerozhoduje ani, jak celní sazebník pohlíží na celní povinnost francovky, jak stížnost míní.