— Č. 8759 —
Č. 8759.
Vodní právo: I. O kompetenci správních úřadů ve věcech vodních. — II. Vodní práva užívací propůjčují se vždy jen pro zcela určitý hospodářský účel. — III. Pro obsah vodního práva je v prvé řadě rozhodným obsah povolovací listiny.
(Nález ze dne 24. září 1930 č. 14772.)
Věc: Firma »Českomoravská-Kolben, akciová společnost v Praze (adv. Dr. Václ. Dvořák z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (za zúč. firmu »Ossa«, akc. spol. pro průmysl chemický v Praze adv. Dr. Jos. Fuhrich ž Prahy) o odběr vody z Rokytky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ke stížnosti firmy Akciová společnost pro průmysl chemický ve V. (dnešní zúčastněné strany) na neoprávněný odběr vody z říčky R. dnešní st-lkou uznal magistrát hl. m. Prahy nálezem ze 4. září 1924 právem, že a) vodárna č. p. . .. ve V. neslouží již účelům cukrovaru ve V., b) že vodárna tato dodává vodu z R. neoprávněně do továrny st-lčiny ve V., c) že tím zvětšena byla spotřeba vody z R. nad továrnou st-lky zbývající k ukojení jejích potřeb a že tím jest její vodní právo ohroženo. V důvodech uvedl magistrát v podstatě, že vodárna čp. .. . ve V. nebyla nikdy provozovnou ve smyslu vodního zákona, nebyla tedy subjektem vodního práva, nýbrž byla jen závodem pro sbírání, odvádění a používání vody pro cukrovar ve V., sloužila tedy jen jako instrument vodního práva průmyslovým účelům cukrovaru, jehož majiteli příslušelo jedině vodní právo. V důsledku toho prohlásil magistrát, že převod vodního práva v.-ského cukrovaru na st-lku — provedený ve vodní knize v důsledku trhové smlouvy z 8. dubna 1922 o prodeji stav. parcely č. kat. . . . s vodárnou a čerpacím strojem č. p. . . . ve V. se všemi vodními právy na st-lku — jest právně neúčinným a bude, až toto rozhodnutí vejde v moc práva, vymazán.
K odvolání st-lky zrušila zsp v Praze rozhodnutím z 9. ledna 1926 tento nález I. stolice ve všech směrech a rozhodla, že trhovou smlouvou z 8. dubna 1922 přešla na st-lku vodní práva spojená s vodárnou č. p.... ve V. jako se samostatným vodním dílem, a konečně uložila magistrátu, aby, až rozhodnutí toto nabude moci práva, o rozsahu práv těch podle potřeby v I. stolici rozhodl. — Č. 8759 —
993
Na další odvolání, podané zúčastněnou stranou, zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím rozhodnutí druhé stolice, pokud jím bylo zrušeno rozhodnuti magistrátu ze 4. září 1924 v odstavci a) a b) a potvrdil toto rozhodnutí v obou těchto odstavcích. Výrok cit. rozhodnutí zsp-é z 9. ledna 1926, jímž byl zrušen odstavec c) rozhodnutí I. stolice, ponechal pak žal. úřad v platnosti.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Především bylo zjistiti právní obsah a dosah nař. rozhodnutí. Rozhodnutím tímto byl potvrzen výrok magistrátu jako vodoprávního úřadu I. stolice, kterým bylo v podstatě vysloveno, že odběr vody z R. do továrny st-lčiny není kryt vodním oprávněním st-lčiným, které bylo uděleno jen pro účely cukrovaru. Jde tedy pouze o výrok určovací, z něhož vodoprávní úřad nevyvodil dalších důsledků.
Proti tomuto určovacímu výroku, nař. rozhodnutím potvrzenému, vznáší stížnost nejprve námitku nepříslušnosti vodoprávních úřadů. Příslušná kompetenční norma dána jest v § 75 vod. zák., který přikazuje do kompetence politických úřadů všechny věci, které se vztahují na užívání vod podle tohoto zák. Poněvadž jde nesporně o otázku odběru vody z veř. vodního toku, je příslušnost vodoprávních úřadů očividná. St-lka činí sice pokus dokázati příslušnost řádných soudů, uvádějíc, že vodního oprávnění nabyla soukromoprávní smlouvou od původního nabyvatele vodního oprávnění. Pokus tento nemohl se však zdařiti, neboť právo na odběr vody z veř. vodního toku nestává se právem soukromým tím, že vodoprávní konsens jako vůbec t. zv. konsens reálný zakládá vodní oprávnění, které, nebylo-li výslovně omezeno na osobu koncesionářovu, může spolu s podnikem, pro nějž bylo uděleno, býti předmětem soukromoprávního obchodu. Neboť soukromoprávními transakcemi navazuje se soukromoprávní poměr toliko mezi stranami tohoto soukromoprávního poměru. Veřejnoprávní oprávnění vodní se tím v soukromé právo změniti nemůže, a poměr nového nabyvatele nejen k úřadům vodoprávním, nýbrž i k interesentům vodoprávním zůstává týž, jakým byl dříve.
Že pak případná právní moc předchozího výroku vodoprávního úřadu nemůže vyloučiti příslušnost úřadů vodoprávních, nýbrž že může nejvýše podle svého obsahu novému rozhodnutí býti v cestě a činiti je po případě nezákonným, není třeba blíže odůvodňovati. Pokud tedy stížnost popírá příslušnost vodoprávních úřadů, tvrdíc, že bylo již v téže věci pravoplatně rozhodnuto, je námitka nepříslušnosti rovněž bezpodstatná.
Stížnost v zásadě uznává, že vodní práva užívací neexistují in abstracto, snaží se však dovoditi, že právo odebírati vodu z řeky R. není v daném případě spojeno s cukrovarem ve V., nýbrž s vodárnou č. p ve V., a že st-lka soukromoprávním převodem vlastnického práva k této vodárně nabyla jakožto příslušenství vodárny i právo na odběr vody z R. do své továrny.
Svoji thesi, že vodní právo k odběru vody z R. jest spojeno se zmíněnou vodárnou, jako samostatným knihovním objektem, opírá st-lka o následující okolnosti: 1. že konsens z roku 1861 mluví o zřízení vodárny, jímž zajištěno bude další trvání a rozšíření důležitého daňového — Č. 8759 —
objektu, hovícího zájmům národohospodářským, průmyslovým a soukromým, 2. že konsens z roku 1861 v odst. 3 označuje sám povolené vodní dílo jako samostatné (»Wasserleitungswerk«), aniž by konsens tento nebo konsens z r. 1862 tvrdil, že povolení k odběru vody se uděluje pro cukrovar; 3. že podle komis, zjištění z 24. května 1923 vodárně st-lčině přísluší pouze část vody vodárnou zachycená, kdežto zbytkem se napájí rybník č. kat...., kteréžto spojení s rybníkem bylo vodoprávně schváleno; 4. že vodoprávními konsensy z r. 1861 a 1862 nebylo vodní právo omezeno ani na osobu žadatelů ani co do času jinak, než podle čl. c) konsensu z r. 1862 na dobu trvání vodárny; 5. že právo to i vydržením bylo nabyto; 6. že voda vodárnou okupovaná ztrácí povahu vody veřejné, okupací se stává vlastnictvím majitele vodárny, načež ji rozvodným potrubím přivádí jako svoji vodu do továrny a továrního rybníka; 7. že vodárna i prostorově jest značně vzdálena od cukrovaru, s nímž prostorově nesouvisí; 8. že čerpaná voda neměla po využití v cukrovaru býti sváděna zpět do R., jak tvrdí žal. úřad, ježto regulací R. to bylo znemožněno, takže od 30 roků se splašky svádějí do kanalisace. Nss nemohl námitky tyto uznati důvodnými.
Podle vodního zákona nepropůjčují se vodní práva užívací bez ohledu na hospodářský význam podniku, jemuž vodní dílo má sloužiti, nýbrž vždy jen pro zcela určitý hospodářský účel. Plyne to nejen z předpisu § 78 vod. zák., v němž se stanoví, že již v žádosti za konsentování vodního díla má býti uvedeno, k jakému účelu dílo má sloužiti, a jakého užitku jest se od něho nadití [lit. a) a c)], nýbrž i z § 79, který požaduje, aby již při předběžném řízení bylo zjištěno, jaké užitky a škody lze očekávati, a jenž předpokládá, že vodní zařízení, za jehož schválení se žádá, má sloužiti určitému podniku (jako průmyslovému, k potřebám zemědělským); konečně plyne to i z § 94, jenž při konkurenci projektů dává za určitých předpokladů přednost onomu podniku, který z důvodů národohospodářských je zjevně důležitější, po případě u něhož lze předvídati, že zamýšleného účelu bude dokonaleji dosaženo. Rovněž i § 27 vod. zák. svědčí pro názor, že vodní práva jsou spjata s podnikem, jemuž slouží, ježto v případě pochybnosti o rozsahu vodního práva bude rozhodovati potřeba oprávněného podniku. Že pak hospodářský účel, k němuž zákon vodní oprávnění váže, není dostatečně determinován vodním dílem, které je jen prostředkem užívání vody, je už z toho patrno, že jedno a totéž vodní dílo může sloužiti různým účelům hospodářským.
Hospodářský účel jest tedy podle vůle zákona koeficientem vodního oprávnění konsensem uděleného a je proto při každé změně tohoto účelu zapotřebí nového povolení.
Stejná zásada platila ostatně již i za platnosti mlýnského řádu z r. 1814, neboť podle cit. řádu udílelo se vodoprávní povolení jen vzhledem k výhodám a prospěchům, kteréžto výhody nelze si představiti jinak, než konkrétně vzhledem k určitému podniku. V I. čl. mlýnského řádu pak se stanoví takto: »keine Umstaltung einer Mahlmůhle in ein anderes Werk soli ohne obrigkeitliche Bewilligung und ohne vorláufiges Einvernehmen derjenigen, deren Interesse hiebei befangen ist, — Č. 8759 —
995
vorgenommen werden«. Z toho je patrno, že již staré právo stojí na témže stanovisku jako platný vodní zákon.
V případě dnešního sporu běží o vodní právo, jehož vznik spadá do doby, kdy český vodní zákon z 28. srpna 1870 č. 71 z. z. ještě nebyl vydán. Jde tedy o t. zv. starý stav. V té příčině stanoví § 102 odst. 1 vod. zák., že podle dřívějších zákonů nabytá vodní práva užívací a jiná na vody se vztahující práva soukromá zůstávají nedotčena. V druhém odstavci pak je předepsáno, že existenci a obsah takových práv sluší posuzovati podle předpisů dřívějších, že však pro výkon těchto práv, jakož i pro řízení platí předpisy tohoto zákona, t. j. zem. zákona vod. z r. 1870. Otázka, zdali vodní právo svého času st-lčině předchůdci udělené jest právem absolutním, na účelu, jemuž slouží, nezávislým, není ovšem otázkou výkonu práva, jak míní odv. spis zúčastněné strany, nýbrž otázkou obsahu práva a sluší ji tedy posouditi podle práva starého.
Pro obsah vodního práva je však v konkrétním případě v prvé řadě rozhodným obsah povolovací listiny. V předmětné konsensní listině z r. 1861 je výslovně konstatováno, že majitel V.-ského cukrovaru zamýšlí zříditi vodovod z V.-ského potoka až do tovární budovy za účelem dokonalejšího a rozsáhlejšího provozu cukrovaru. Konsens byl pak: udělen s výslovným poukazem na to, že V.-ský potok téměř celý rok a zejména v době, kdy zamýšlené odvádění vody za účelem kampaně se má díti, má dosti vody, takže dolní dva mlýny nebudou ohroženy a to tím méně, když voda vodovodem do továrny přivedená spolu s vodami z vlastních továrních studní se po upotřebění silničním příkopem zase přivede zpět. Z konsensu tohoto stejně jako z výn. býv. kraj. úřadu z 20. ledna 1862, jímž skutečné provedení projektu dle potvrzených plánů bylo schváleno, plyne, že vodárna nebyla sama sobě účelem, nýbrž toliko technickým prostředkem, jímž právo propůjčené majiteli V.-ského cukrovaru mělo býti realisováno. Pak ovšem nezáleží na prostorové souvislosti vodárny s cukrovarem (námitka ad 7). Také spisy o řízení instančním, které svého času o rekursu dolních mlynářů bylo provedeno a které bylo ukončeno rozhodnutím min. vnitra ze 17. července 1867, potvrzují, že vodoprávní povolení bylo uděleno s ohledem na potřebu býv. cukrovaru ve V. a že právě z toho důvodu bylo maximální množství vody z potoka odváděné omezeno na 10 kub. stop za 1 minutu. Zmíněný smysl konsensní listiny nečiní pochybným ani poukaz st-lčin na to, že se v konsensu mluví o »Wasserleitung« (námitka ad 1), ježto se tak děje jen v té souvislosti, že zřízením tohoto vodovodu bude zabezpečeno další trvání a rozšíření důležitého daňového objektu a tímto daňovým objektem může zjevně býti míněn jen cukrovar a nikoliv vodovod.
Ani námitky ad 2. a 4.. nemají významu, neboť již z obsahu žádosti majitele V.-ského cukrovaru, jak v konsensu z r. 1861 je reprodukován, je patrno, že vodovod měl býti zřízen »zum Zwecke des besseren und umfangsreicheren Betriebes seiner Zuckerfabrik«, tedy pro účel cukrovaru. Z té okolnosti pak, že v konsensu z r. 1862 odst. c) bylo majiteli cukrovaru uloženo, platiti obci V.-ské jako vlastnici pozemků a cest vodovodem dotčených roční činži »fůr die Zeit des Bestandes dieser Wasserleitung«, nedá se dovoditi, že právo na odběr vody nebylo omezeno — Č. 8759 —
jinak než na dobu trvání vodárny. Docela pak již z toho neplyne, že vodní právo bylo uděleno nikoli pro cukrovar, nýbrž pro vodárnu. Lichý je též další argument stížnosti, že voda po jejím upotřebení v cukrovaru nemá již po provedené regulaci R. býti zpět sváděna do R. (námitka ad 8), — neboť na čem záleží, je výklad konsensní listiny z r. 1861 a 1862 a podle obsahu této listiny měla upotřebená voda býti do R. zase zpět sváděna.
Pokud pak jde o spojení vodovodu s rybníkem, stanoví zmíněný konsens z r. 1861 v předposledním odstavci, že kdyby se na projektu tomto trvalo, mohl by projekt takový teprve po vejití právě zmíněného konsensu v právní moc býti předmětem zvláštního jednání. Uvádí-li však st-lka, že při komis, řízení dne 24. května 1923 bylo spojení vodovodu s rybníkem znalecky konstatováno, nemá okolnost tato pro posouzení sporné otázky významu, ježto st-lka sama uznává, že spojení toto bylo vodoprávně schváleno. Z té okolnosti pak, že voda má snad ve smyslu uděleného povolení sloužiti netoliko jedinému, nýbrž dvěma účelům, neplyne ještě nikterak, že jeden z těchto účelů, na nějž vodní právo jest vázáno, může býti libovolně nahražen účelem jiným. Není tedy ani námitka ad 3. důvodnou.
Jestliže konečně právo na zřízení vodovodu k čerpání vody z R. se zakládá na konsensu z r. 1861 a 1862, tedy na aktech povahy veřejnoprávní, a st-lka sama uznává, že se jedná o adm. povolení a že k odběru vody z veř. toku bylo adm. povolení zapotřebí, pak nemůže titulem nabytí práv těch býti vydržení, tedy institut práva soukromého, jehož se pro založení práv vodních jakožto práv povahy veřejnoprávní za nedostatku příslušného předpisu zákonného nelze dovolávati (námitka ad 5).
Ani z té okolnosti, že dle § 4 lit. a) vod. zák. voda uzavřená ve studních, rybnících, cisternách a jiných na pozemku majitele půdy se nalézajících nádržích nebo v kanálech, rourách atd. k jeho soukromé potřebě zřízených jest soukromou vodou majitele pozemku — nestojí-li tomu v cestě práva jinými nabytá — nemůže st-lka dovozovati důsledek v námitce ad 6. hájený, ježto, jak svrchu řečeno, vodoprávní konsens z r. 1861 povoluje odvádění vody z veřejného toku pro určitý ekonomický účel, t. j. pro účel cukrovaru čp.. . . ve V. Odběr vody z R. byl tedy povolen jen pro tento účel a to za podmínek konsensem stanovených. Ale pak je lhostejno, jaký je další právní osud vody pro tento účel odebrané, zejména je lhostejno, zdali voda tato, dříve než se jí k tomuto účelu skutečně použije, v některém stadiu pozbyla snad následkem okupace vlastnosti vody veřejné. Neměl proto nss příčiny zkoumati, zdali by právnická konstrukce stížnosti vůbec mohla obstáti.
Z hořejších vývodů vyplývá, že námitka stížnosti, že úřad neprávem se dovolal předpisu § 27 vod. zák., je bezdůvodná. Jestliže však použití vody vodovodem čerpané pro kterýkoliv jiný účel než pro účel konsensem určený potřebuje konsensu vodoprávního úřadu, nemohou žádné soukromoprávní transakce tohoto konsensu ani nahraditi, ani jeho udělení prejudikovati.
St-lka brání se však také námitkou zcela jiného druhu, uplatňujíc, že magistrát jako vodoprávní úřad I. stolice vzal výměrem z 23. března — Č. 8759 —
997
1923 převod vodárny na st-lku na vědomí, že tento výměr nabyl moci práva a že tedy nelze podruhé rozhodovati o tom, zda právo k vodě bylo omezeno na cukrovar ve V., či zda vodárna jest samostatným vodním dílem, neboť novému posouzení sporné otázky stojí prý v cestě res judicata.
Než dá-li se zde vůbec o právní moci mluviti, mohl by jí nabýti jen vlastní obsah magistrátního výroku, t. j. vzetí na vědomí st-lčina oznámení o převodu vodárny na st-lku. Nař. rozhodnutí mohla by však státi v cestě nejvýše právní moc konsensu, uděleného podle § 26 vod. zák., nebo po případě snad výrok určovací, kterým se autoritativně zjistilo, že nynější účel užívání vody jest kryt vodoprávním konsensem svého času uděleným. Že pouhé vzetí na vědomí nerovná se konstitutivnímu aktu povolovacímu podle § 26 vod. zák., jest samozřejmo. Zdali pouhé vzetí na vědomí dá se ztotožňovati s dotčeným výrokem určovacím, mohlo by snad býti sporno. Než o právní moci výroku takového mohlo by se mluviti nejvýše jen vůči interesentům, kteří se určovacího řízení zúčastnili, aspoň potud, že dotyčný výměr byl jim doručen, kdežto v daném případě takové řízení za účasti dnešní zúčastněné strany vůbec se nekonalo, ba ani jí dotyčný výměr magistrátu doručen nebyl. Námitka právní moci magistrátního výměru st-lkou dovolaného tedy selhává.
Stížnost arci také ještě namítá, že převod práva k vodě podle starých norem s vodárnou spojeného na dnešní st-lku stal se v těchže mezích, ke stejnému účelu, a za stejných podmínek, za kterých vlastníci majetku toho nabyli, dále že na vodním zařízení ani ve výkonu užívacího práva nenastala žádná podstatná změna, a to ani co do jeho kapacity, a že tedy k převodu není žádného vodoprávního povolení zapotřebí. Námitka tato jest však v rozporu s předpisem § 26 v II. odst. vod. zák., podle něhož přenos vodního práva s původního díla provozovacího na jiné dílo nemůže se státi jinak, než se svolením úřadu vodoprávního.
Stížnost posléze uvádí, že žal. úřad dovolav se ustanovení § 72 vod. zák., dal na jevo, že jde o řízení vodoprávně-trestní. V tomto řízení měl však vodoprávní úřad vysloviti, zda st-lka svým jednáním porušila zákon, a žal. úřad byl prý povinen vytknouti v řízení opravném úřadu I. stolice, že nekonal žádného šetření, aby zjistil právní povahu vodního oprávnění právních předchůdců st-lky v držení a vlastnictví vodárny.
I tato námitka je bezdůvodná.
Ustanovení § 72 vod. zák., je-li vůbec normou trestní, není ryzí normou trestní (viz Budw. č. 1429, 8042 A, Boh. A 222/19; srov. též Boh. A 1159/22 a j.). Účel jeho je především naopak ten, aby svémocné novoty vodoprávní byly odstraněny. Žal. úřad nedovolal se také ustanovení § 72 vod. zák. jako předpisu policejně-trestního, nýbrž dovolal se ho jen v souvislosti s výrokem potvrzujícím rozhodnutí II. stolice potud, pokud tato zrušila výrok ad c) magistr, nálezu ze 4. září 1924. Žal. úřad poukázav tu na § 72 vod. zák., měl zřejmě na mysli předpoklady, za jakých lze na odstranění svémocných novot naléhati, a naznačil, že předpoklady ty mají teprve instančně býti zjištěny. Tím však nebylo do právní sféry st-lčiny zasaženo.