— Čís. 5689 —
129
Čís. 5689.
Nedošlo k přeměně pohledávky, byla-li dána směnka jen ku zajištění pohledávky ze zápůjčky. Změna nastala jen potud, že dlužník byl povinen dluh zaplatiti jen proti vydání směnky, jinak byl však povinen dluh žalobci přinést i v tom, že složil dluh v cizí měně na soudě v době, kdy cizí měna byla již znehodnocená, nezbavil se následků prodlení. Prodlevší dlužník jest povinen nahraditi věřiteli škodu z poklesu kursu cizí měny.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1926, Rv I 1740/25.)
Žalobě o zaplacení 24000 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Co se týče právního posouzení věci (503 čís. 4 c. ř. s.) jest dovolání opodstatněno. Otec žalobcův Arnošt M., jehož dědicem jest žalobce, zapůjčil, jak jest nesporno, dne 17. července 1920 žalovanému 20000 marek. Žalovaný nezaplatil v čase dospělosti, t. j. 15. ledna 1921, zápůjčku a žalobce, protože zatím nastalo úplné znehodnocení marky, nastupuje na žalovaného z důvodu jeho prodlení v placení o zaplacení hodnoty zapůjčených 20000 m ke dni splatnosti zápůjčky v československých korunách, t. j. částky 24400 Kč, kterážto odpovídá podle kursu, jak je nesporno, částce 20000 marek ke dni 15. ledna 1921. Odvolací soud tento nárok žalobcův zamítl. Žalovaný totiž podepsal jako příjemce Arnoštu M-ovi jako vystaviteli směnku ze dne 15. července 1920, splatnou dne 15. ledna 1921, a odvolací soud pohlížel proto na žalobcovu pohledávku jako na dluh směnečný a protože směnka, jak jest nesporno, nebyla žalovanému presentována a vůbec proti němu uplatněna, uznal, že žalovaný, ježto k prodlení směnečného dlužníka jest nutná presentace směnky (zásada čl. 39, 41 a 42 směn. řádu) žalovaný pak zatím dne 18. května 1922 částku 20000 m. s úroky složil na soudě (§ 1425 obč. zák.), není v prodlení a tudíž ani povinen náhradou škody, t. j. zažalovanou částkou. Právem napadá žalobce toto stanovisko odvolacího soudu jako mylné. Nebylo tvrzeno, naopak žalovaný v dovolací odpovědi uznává, že směnka nebyla dána žalobci na místě placení, nýbrž jen k zajištění, nedošlo tedy k přeměně pohledávky žalobcovy (§ 1376 obč. zák.) a původní dluh žalovaného ze zápůjčky trval dále. Směnka pro dluh ze zápůjčky měla jen ten význam, že žalovaný nebyl povinen tento dluh zaplatiti leč proti vydání směnky, jinak, zejména jako dluh na přínos zůstal dluh ze zápůjčky nedotčen. Žalovaný měl tudíž ke dni splatnosti zaplacení dluhu žalobci pokud se týče jeho otci nabídnouti a neučinil-li toho a dluh nezaplatil po případě u soudu nesložil, ocitl se v prodlení. Směnka měla tedy jen ten význam, že kdyby byl žalovaný s dluhem v čas splatnosti k věřiteli přišel a placení nabízel proti vrácení směnky, věřitel však směnku by byl vrátiti nechtěl nebo nemohl, nebyl by upadl v prodlení. K tomu ale nedošlo, když žalovaný dluh nepřinesl. Následek toho (§§ 1295, 1323 obč. zák.) jest, že musí nahradit škodu jeho prodlením žalobci způsobenou, t. j. nahraditi mu, co mu ušlo, že mu včas 20000 marek nebylo zaplaceno, škoda ta činí 24400 Kč, neboť tolik byl by žalobce měl, —kdyby v době splatnosti 20000 m. přeměnil na tuzemskou měnu. Poukazuje-li žalovaný k tomu, že nabízel v prosince 1921 žalobci dlužných 20000 m a že je pak 18. května 1922 složil na soudě a že žalobce následkem toho byl v prodlení, pročež že on nese pokles marky, není tomu tak. Věřitel není povinen (§§ 1413 a 1415 ob. zák.) přijmouti méně, než nač má nárok, a žalovaný, nabízeje, pokud se týče složiv k soudu 20000 m., nenabízel a nesložil, co byl dlužen, neboť marka v době, o kterou jde, jak nesporno, byla již znehodnocena.