— Čís. 5729 —
Čís. 5729.
Za platnosti §u 3 zákona ze dne 31. března 1925, čís. 61 sb. z. a n. nevztahuje se předpis §u 1154 b) obč. zák. na povolání zaměstnance ku cvičení ve zbrani.
(Rozh. ze dne 4. února 1926, Rv I 67/26.)
Žaloba, jíž domáhal se zaměstnanec (typograf) na zaměstnavatelce (tiskárně) vyplacení mzdy za první týden cvičení ve zbrani v roce 1925 byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta. Důvody: Žalobní nárok opírá se o ustanovení §u 1154 b) obč. zák., dle — Čís. 5729 —
něhož přísluší zaměstnanci po 14denním zaměstnání nárok na mzdu nejvýše týdenní, když z důležité příčiny, týkající se jeho osoby, nemohl vykonávati práci, pokud si toho nepřivodil zúmyslně nebo hrubou nedbalostí. Za tuto důležitou příčinu považuje žalující strana nastoupení vojenské služby, totiž čtyřnedělního vojenského cvičení. Služebním poměrům zaměstnanců po dobu vojenského cvičení dostalo se nejnovější úpravy zákonem ze dne 31. března 1925, čís. 61 sb.z. a n., jehož § 3 ustanovuje, že za dobu, po kterou zaměstnanec pro cvičení vojenské nemůže svých pracovních povinností vykonávati, nepřísluší mu plat, počítajíc i jiné vedlejší požitky i požitky naturální, vyjímajíc naturální byt, není-li stanoveno jinak právními předpisy zvláštních zákonů (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., zákon ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák., zákon ze dne 31. ledna 1922, čís. 34 sb. z. a n.). Tento nový zákon nepřevzal tedy beze změny starší předpisy (§ 4 vlád. nař. ze dne 26. října 1921, čís. 283, nař. ze dne 7. srpna 1922, čís. 209 sb. z. a n. , ze dne 7. srpna 1923, čís. 168 sb. z. a n. a nař. ze dne 29. února 1924, čís. 47 sb. z. a n.), které stanovily, že nepřísluší zaměstnanci za dobu, po kterou nemůže zaměstnanec pro vojenskou službu vykonávati svých vojenských povinností, plat, není-li právními předpisy nebo smlouvou stanoveno jinak. Ustanovení to vůbec neuvádělo oněch právních předpisů, kdežto § 3 zák. ze dne 31. března 1925, čís. 61 sb. z. a n. vypočítává ony zvláštní předpisy právní, upravující mzdové nároky zaměstnanců, jak shora jsou uvedeny najmě zákon o obchodních pomocnicích a statkových úřednících. § 1154 b) citován není, z čehož plyne, že mimo obchodní pomocníky a jiné na roveň postavené soukromé úředníky, jakož i statkové úředníky nemají ostatní skupiny zaměstnanců zákonného nároku na plat po dobu vojenského cvičení, pokud nebylo jinak stanoveno smlouvou. Tomu nasvědčuje i to, že by bylo v §u 3 zákona ze dne 31. března 1925, čís. 61 sb. z. a n. zbytečně ustanovení o smluvní nebo zvláštními právními předpisy upravené náhradě za dobu vojenské služby, kdyby každý zaměstnanec měl na náhradu tu zákonný nárok. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Ustanovení §u 1154 b) obč. zák. upravuje nárok zaměstnancův s jiného hlediska, než zákon ze dne 31. března 1925, čís. 61 sb. z. а n., jemuž jde především o to, by byl pracovní poměr zaměstnancův i po· dobu jeho cvičení ve zbrani zachován, a proto má v §u 3 na mysli celou dobu vojenského cvičeni, tedy i plat za celou tuto dobu jeho trvání. Odvolává-li se tento zákon na právní předpisy zvláštních zákonů a cituje-li výslovně zákony čís. 20/1910, čís. 9/1914 a čís. 34/1922, nelze z toho ještě vyvozovati, že chtěl pro poměry, jež upravuje, vyloučiti platnost §u 1154 b) obč. zák., zejména uváží-li se význam §u 1154 b) obč. zák. jakožto všeobecné právní normy upravující poměry zaměstnanců a mimo to sociální tendence zákona čís. 61/25, jenž by byl zajisté vyslovil zrušení §u 1154 b) obč. zák., kdyby byl chtěl zaměstnance zbaviti sociálních výhod tímto ustanovením zásadně zaručených. Odvolací soud jest tudíž právního názoru, že nárok žalobcův na zaplacení týdenní mzdy 351 Kč jest odůvodněn v ustanovení §u 1154 b) obč. zák., jenž platí i pro poměry upravené zákonem čís. 61/1925, jak bylo výše rozvedeno. — Čís. 5729. —
207
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Ustanovením prvého odstavce §u 1154 b) obč. zák. v úpravě zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 sb. z. a n. byl přiznán zaměstnanci po 14denním zaměstnání nárok na mzdu nejvýše týdenní, když z důležité příčiny, týkající se jeho osoby, nemohl vykonávati práci nebo službu, pokud si toho nepřivodil úmyslně, nebo hrubou nedbalostí. Jako důležité příčiny zaměstnancem nezaviněné, bylo, jak v materialiích ku III. dílčí, novele při §u 1154 b) obč. zák., tak i ve zprávě sociálního výboru k zákonu ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 sb. z. a n. vzpomenuto i povolání k vojenskému cvičení ve zbrani a také soudní praxí bylo dosud nastoupení vojenské služby ku cvičení ve zbrani (služebnímu cvičení) uznáváno za důležitý důvod podle §u 1154 b) obč. zák. nový doslov (srov. sb. n. s. čís. 2698 a 4603). Otázka tato byla však nově upravena ustanovením §u 3 zákona ze dne 31. března 1925, čís. 61 sb. z. a n., jehož vládní osnova (tisk 4960) v odstavci druhém obsahovala výslovný předpis, že cvičení ve zbrani (služební cvičení), nepovažuje se za důležitou příčinu, skýtající zaměstnanci nárok na mzdu podle ustanovení §u 1154 b) obč. zák., v úpravě zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 sb. z. a n. a v důvodové zprávě byl vládní návrh opodstatněn tím, že provedením ustanovení §u 99 branného zákona ze dne 19, března 1920, čís. 193 sb. z. a n. byla doba cvičení ve zbrani přesně vymezena a že důsledkem toho není povolání ku služebnímu cvičení již neočekávanou překážkou ve výkonu práce nebo služby, nýbrž okolností zaměstnanci již delší dobu před nastoupením cvičení známou, s níž ve svém služebním a pracovním poměru počítati musí. Vládní návrh nestal se sice v původním doslovu zákonem, nýbrž byl formálně jinak upraven (srov. zprávu výboru sociálně-politického, branného a rozpočtového — pro poslaneckou sněmovnu tisk 5092 pro senát tisk 2119) v ten způsob, že výslovné popření nároku na mzdu podle §u 1154 b) obč. zák. bylo seslabeno dohodnutou stylisací v §u 3 zákona ze dne 31. března 1925, čís. 61 sb. z. a n., vyslovujícího zásadu, že zaměstnanci nepřísluší plat a vedlejší požitky ani naturální — vyjímajíc naturální byt — za dobu, po kterou pro cvičení ve zbrani nemůže svých pracovních povinností konati, není-li jinak stanoveno smlouvou nebo právními předpisy zvláštních zákonů. Při tom odkazuje § 3 zákona na takové zvláštní zákonné předpisy, upravující výslovně platy po dobu vojenského cvičení zaměstnanců a to v zákoně o obchodních pomocnících (§ 8 (4) zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.) a v zákoně o úřednících statkových (§ 11 zákona ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.). Zdůrazněním těchto zvláštních zákonů odchýlil se podstatně zákonodárce od dřívějšího znění vl. nařízení, vydaných podle zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n. (§ 2 vl. nař. ze dne 29. února 1924, čís. 47 sb. z. а n., § 2 vl. nař. čís. sb. 168 z roku 1923, a § 2 vl. nař. čís. sb. 209 z roku 1922), v nichž výjimku z pravidla, že za dobu vojenského cvičení nepřísluší zaměstnanci plat, vymezil siřeji slovy »není-li právními předpisy (nebo smlouvou) stanoveno jinak, tedy bez omezení na zvláštní zákony, které naproti tomu v §u 3 zákona ze dne 31. března 1925, čís. 61 sb. z. a n. ještě v závorce označuje. Připouští tudíž tento zákon jen dvě úchylky z vyslovené zásady, totiž, že plat za dobu vojenského služebního cvičení byl buď stanoven smlouvou anebo zvláštním zákonem, otázku platu za dobu služebního cvičení vojenského výslovně upravujícím. Nemůže proto žalobce pro svůj nárok za platnosti ustanovení §u 3 zákona ze dne 31. března 1925, čís. 61 sb. z. a n. dovolávati se ustanovení §u 1154 b) obč. zák. ve znění zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 sb. z. a n., poněvadž tento předpis otázku platu za dobu služebního cvičení vůbec zvláště neupravuje a dokonce není občanský zákon »zvláštním zákonem«, ale že by mu nárok takový byl smlouvou se zaměstnavatelem vyhražen, ani netvrdil. Dovolání vytýkající rozsudku odvolacího soudu mylné právní posouzení (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) jest opodstatněno a bylo mu vyhověti, napadený rozsudek změniti a obnoviti rozsudek prvého soudu.