— Čís. 5686 —
124
Čís. 5686.
Odchýlil-li se soudce v rozvrhovém usnesení od zákonných předpisů o přednostním pořadí pohledávek, aniž by tu bylo dohody oprávněných osob ve smyslu §u 214, druhý odstavec, ex. ř., lze to napadnouti v rekursu, třebas nebyl v tomto směru vznesen odpor. Lhůty, na které jest podle §u 216 čís. 2 ex. ř. a dalších příslušných předpisů obmezeno přednostní zástavní právo jednotlivých daní, poplatků a jiných veřejných dávek, jsou lhůtami propadnými.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1926, R I 1080/25.)
Do rozvrhového usnesení podal vymáhající věřitel rekurs proti přiznání přednostního pořadí pohledávkám eráru na převodních poplatcích a Zemské úřadovny II. všeobecného pensijního ústavu v Praze na dlužných prémiích. Rekursní soud rekurs odmítl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by o rekursu věcně rozhodl.
Důvody:
Rekursní soud odmítl podle §u 234 ex. ř. rekurs vymáhajícího věřitele proti přiznáni přednostního pořadí pohledávkám eráru 5468 Kč 19 h na převodních poplatcích a Zemské úřadovny II. všeobecného pensijního ústavu v Praze 2222 Kč 19 h na dlužných prémiích z toho důvodu, že stěžovatel, ač byl při rozvrhovém roku přítomen, nepodal při něm proti požadovanému přednostnímu pořadí odporu. S tímto výkladem §u 234 ex. ř. nelze souhlasiti. O tom, zda přihlášeným pohledávkám přísluší požadované přednostní pořadí, či nepřísluší, rozhoduje soud podle §u 216 čís. 2 ex. ř. a dalších příslušných zákonných předpisů z moci úřední, bez ohledu na návrhy a právní názory stran. Od zákonných předpisů může se soud odchýliti jenom tehdy, když veškeré, jeho rozhodnutím dotčené, oprávněné osoby se shodly podle §u 214 druhý odstavec ex. ř. na tom, jak má býti nejvyšší podání rozděleno, v tomto případě se však taková dohoda účastníků nestala. Nelze ji spatřovati již v tom, že berní úřad a Zemská úřadovna požadovaly při rozvrhovém roku přednostní pořadí, a stěžovatel se o něm nevyslovil. Mohl přece a měl předpokládati, že soud posoudí nároky na přednostní uspokojení podle zákona. Předpisům o odporu nemůže býti přikládán ten smysl, že jím má býti soudce upozorněn, aby rozhodl dle zákona, a že jest ho třeba i tehdy, když má býti jím projevena toliko vůle, by nejvyšší podáni bylo rozděleno podle zákonných předpisů. Ustanovení §u 234 ex. ř., že rekursní soud nesmí přihlížeti k rekursním důvodům, jež mohly býti, ale nebyly uplatněny již odporem při rozvrhovém roku, může býti vztahováno jenom na takové důvody, které nebyly ani ze zákonných předpisů ani Ze spisů exekučnímu soudu známy, a právě jenom odporem mohou býti přivedeny k platnosti, především tedy na okolnosti skutkové. Rekursní soud jest arci toho názoru, že vymáhající věřitel uplatňuje promlčení přednostního pořadí obou sporných pohledávek, a že právě námitka promlčení musila býti uplatněna již při rozvrhovém roku, mělo-li býti k ní přihlíženo. A ani v tomto směru nelze s ním souhlasiti. Lhůty, na které jest podle §u 216 čís. 2 ex. ř. a dalších příslušných předpisů obmezeno přednostní zástavní právo jednotlivých daní, poplatků a jiných veřejných dávek, nejsou lhůtami promlčecími ve smyslu §u 1501 obč. zák., nýbrž lhůtami propadnými podle §u 1449 obč. zák.; Soudce jest povinen jich dbáti i bez návrhu stran. Odmítnutí stěžovatelova rekursu pro nepřípustnost není proto zákonem odůvodněno, a musilo býti uznáno, jak se stalo.