— Čís. 5699 —
151
Čís. 5699.
Odměna z obratu v průmyslových (obchodních) podnicích jest dle
své povahy a podstaty provisi z obchodu; nelze ji pokládati ani za pohledávku platovou, ani za pohledávku pozůstávající v opětujících se
důchodech ve smyslu §u 299 ex. ř., ani za pevný a stálý plat, jaký předpokládá zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1926, R I 1010/25.)
Soud prvé stolice povolil ku vydobyti peněžité pohledávky exekuci zabavením jedné třetiny 2% odměny z obratu, kterou má dlužník ve svém postavení jako technický inženýr firmy T. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Odměna z obratu v podnicích průmyslových, pokud se týče obchodních jest dle své povahy a podstaty provise z obchodů, závislá teprve od ještě zcela neurčitého uzavření jednotlivých, napřed ještě zcela neurčitých obchodů, jež tudíž také ve své výši jsou zcela neurčité; nelze proto pokládati důchody z provise ani za pohledávku platovou, ani za pohledávku, pozůstávající v opětujících se důchodech ve smyslu §u 299 ex. ř. K tomu přistupuje, že vedení exekuce na peněžité pohledávky dlužníka jako objekt exekuce předpokládá dle §u 294 ex. ř. pohledávky právě již tu jsoucí, třeba ještě ne právě již dospělé. Strana vymáhající však ve svém návrhu ohledně 2% odměny z obratu takové již tu jsoucí pohledávky ani netvrdila ani neuvedla, označivši ve svém návrhu jako předmět exekuce pouze: »2% odměnu z obratu« bez dalšího bližšího udání, zda a z kterých již uzavřených obchodů odměna z obratu straně povinné již vznikla. Neodpovídá tudíž exekuční návrh předpisům §u 54 čís. 3 ex. ř. Dále sluší uvážiti, že zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. а n., jehož účelem bylo jednak sjednocení předpisů o exekuci na platy zaměstnanců ve službách veřejných i soukromých, jednak, a to hlavně, stanovení vyššího existenčního minima ve prospěch zaměstnanců, podrobuje sice exekuci platy jakéhokoliv druhu, avšak pouze platy pevné, stálé, jak plyne jednak z výpočtu platů těch v § 1 (platy služební, mzdy týdenní, denní а p.), jednak z ustanovení §u 3, vylučujícího vedle pevných platů určité druhy platů z exekuce (Vide. rozh. nejv. soudu ze dne 17. července 1906, čís. 12072 a ze dne 22. února 1905, čís. 2843, Glaser-Unger čís. 3488 a 2969, pak plenární usneseni nejvyššího soudu ze dne 16. května 1922, č. pres. 85/22 a rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 30. května 1922 R I 641/22, sb. n. s. čís. 1665 a 1694.) Odměny z obratu nebo-li provise z budoucích obchodu, třebas by byly smluvenou částí požitku, za takové pevné a stálé platy pokládati nelze, zákon jich ostatně mezi stálými platy ani neuvádí a dle jich povahy ani pod pojem pevných stálých platů ani zahrnouti nechtěl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs není opodstatněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor rekursního soudu a poukazuje stěžovatelku na správné důvody napadeného usnesení s dodatkem, že šetřením, konaným k příkazu nejvyššího soudu, bylo zjištěno, že zde nejde o provisi z obratu ve smyslu vývodů dovolacího rekursu, nýbrž o provisi, která povinnému ze služební smlouvy ujednané s firmou »T.« příslušela z obchodů chladícími stroji, jež sám uzavřel, nikoliv tedy z celého obratu této firmy.