— Čís. 5772 —
Čís. 5772.
Pozemková reforma.
Přípustnost opravných prostředků v řízení o vyklizení ze zabrané nemovitosti dlužno posuzovati dle předpisů o řízení nesporném. »Odevzdání« §u 20 náhr. zák. jest provésti ve formách předepsaných v §u 349 ex. ř. pro »přenechání«.

(Rozh. ze dne 17. února 1926, R I 105/26.)
Soud prvé stolice povolil proti pachtýři jakožto hospodařící osobě podle §u 20 zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. a podle §u 349 ex. ř. vyklizení a předání propachtovaných nemovitostí. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Pachtýř napadá rozhodnutí prvního soudce, poněvadž prý nebylo dbáno předpisů §u 54 třetí odstavec ex. ř. o označení předmětu exekuce, § 54 poslední odstavec ex. ř. o potvrzení právní moci exekučního titulu, § 63 čís. 4 ex. ř. o označení částí majetkových к uspokojení vymáhajícího věřitele, poněvadž prý dále bylo žádáno a povoleno nejen vyklizení, nýbrž také předání nemovitostí a odevzdání jich v držbu Státního pozemkového úřadu proti ustanovením §u 349 ex. ř. Soudní výpověď pachtýřova a povolení vyklizení a předání stalo se právoplatným. Označení parcel, které mají býti vyklizeny, jest postačitelné, ježto vymáhající věřitel předložil — Čís. 5772 —
301
k výkonu výtahy z pozemkových knih. § 349 ex. ř. připouští předání nebo vyklizení nemovitostí podle §u 20 zákona ze dne 13. července 1924, čís. 220 sb. z. a n. lze však žádati za vyklizení a předání v držbu, což bylo také povoleno. Tímto předáním nedochází ještě k převodu vlastnictví a pachtýř, který není vlastníkem, nemůže dobrovolným neb soudním vyklizením vůbec přenésti vlastnictví. Pachtýř nemůže přenésti po případě předati více práv než má sám, nedotýká se ho však nijak otázka, zda a jakým způsobem bylo nabyto vlastnického práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Co se týče přípustnosti dovolací stížnosti odkazuje se Státní pozemkový úřad, jenž má ovšem zájem na tom, znáti důvody přípustnosti, kdežto stěžovatel, byla-li stížnost za přípustnou uznána, jest interesován již jen na důvodech nevyhovujícího rozhodnutí — na zdejší známá mu již rozhodnutí čís. 4829 a 5137 sb. n. s., k nimž dodává se toto: Agenda pozemkové reformy jest pro obě strany; jak pro stát, tak pro súčastněného soukromníka tak veliké důležitosti, že zákonodárce všude, kde původně pořad stolic omezil na stolici druhou stanoviv, že tato rozhoduje s konečnou platností, vždycky záhy potom toto omezení zrušil a stížnost i na třetí stolici připustil. Tak bylo zrušeno toto omezení vymítěním slov »s konečnou platností« již v §u 17 posledního odstavce zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům, jako později v §u 20 náhr. zák., §u 56 téhož zák. a jako byla v §u 46 poslední věta téhož zákona, která nepřipouštěla proti potvrzujícímu rozhodnutí druhé stolice dalšího opravného prostředku, změněna v ten rozum, že se i zde připouští stížnost k nejvyššímu soudu. Pouze v §u 76 (3) náhr. zák. nebylo to v novele čís. 220/22 změněno, poněvadž věc se stala uplynutím doby již bezpředmětnou. Mimo to, jak už v prvém z rozhodnuti shora citovaných doklady ze zákona dolíčeno, provádí se pozemková reforma, pokud účast v ní uložena soudům, naveskrze v nesporném řízení (§ 20 odst. (1), § 46 předposlední odstavec, § 47 (1), § 56 a § 76 (2) náhr. zák.), což platí i o agendě §u 2—4 náhr. zák., jež je dle povahy své zřejmě nesporným řízením, třeba to zde zákon výslovně nevytýkal a dále výslovně dle §u 24 (1) a (2) zákona ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n. o hospodaření na zabraném majetku pro soudní řízení tam zmíněné. Co zvláště se týče části 1. c), t. j. §u 12—25 náhr. zák., jež jednají o výpovědi a zároveň vtomně i o jejím exekučním provedení (§ 20 poslední odstavec), podává se z povahy věci, že nejen rozhodnutí o stížnosti do výpovědi, kde to § 20 (1) výslovně vytýká, nýbrž vůbec celé soudní řízení o výpovědi jest řízením nesporným, tak zejména její-doručování a vyhlašování, a že to platí i o výpovědi dle §u 21 nájemcům a ze služebnosti bytu oprávněným. Celé řízení provádí se tedy zásadně v řízení nesporném, pročež praví § 20 (3) velmi příznačně, že vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitostí na základě právní moci nabyvší výpovědi provede příslušný okresní soud dle předpisů exekučního řádu, t. j. že se to má díti ve formách exekučním řádem předepsaných, tedy postupem vyznačeným v §u 349 ex. ř., ale tím není ničeho řečeno o povaze řízení. A na tom nic nemění, že dle stálé praxe nejvyššího soudu platí tu, pokud tomu předpisy a povaha pozemkové reformy nebrání, i mnohé jiné předpisy exekučního řádu, tak na př. některé případy odkladu exekuce, neboť používání předpisů (zásad) exekučního řádu nenese s sebou nutné, že by se tak mohlo státi jen v exekučním řízení v technickém smyslu, vždyť i dle §u 47 (1) náhr. zák. rozvrhové řízení děje se podstatně dle zásad, t. j. předpisů exekučního řádu, avšak přece výslovně v řízení nesporném, a všecka řízení s drobnými pachtýři děla se výlučně v řízení nesporném, ačkoli to vlastně byly spor y, v nichž třeba bylo zjišťovali tak mnohé sporné otázky skutkové, což platí do slova i o řízení nesporném předepsaném pro výpovědi dle zákona o ochraně nájemníků. Z toho všeho vyplývá, že v duchu zákona dlužno přípustnost opravných prostředků i v otázce, o niž jde, posuzovati dle předpisů o řízení nesporném, tedy dle §u 16 nesp. říz. Ve věci samé však stížnost není důvodná. Pohybuje se čiře v okruhu slovíčkářských vývodů, majíc za to, že »přenechání« §u 349 ex. ř. je něco jiného než »odevzdání« §u 20 náhr. zák., prvé že bylo žádáno a mohlo býti povoleno, ale povoleno nebylo, druhé pak že proti stěžova- teli jako pachtýři povoliti nelze, to že by, jak v prvé stížnosti prováděno, bylo možno povoliti jen proti vlastníku. Stížnost přehlíží, že § 20 užívaje výrazu »odevzdání« (»předání«), avšak odkazuje při tom na předpisy exekučního řádu, t. j. na § 349, jenž užívá výrazu »přenechání«, nechce tím říci nic jiného, než že se ono odevzdání §u 20 provede ve formách předepsaných v §u 349 ex. ř. pro přenechání, že oba výrazy jsou stejnoznačné. Zkrátka exekuce se musí provésti dle §u 349 ex. ř., ať si to už kdo jmenuje tak nebo onak.
Citace:
č. 5772. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 324-326.