— Čís. 5878 —
521
Čís. 5878.
Oprávněný z práva předkupního může se domáhati ujednaného knihovního) jeho zajištění i po té, když mu zavázaný nabídl nemovitost výkupu a on (oprávněný) nabídku přijal.
(Rozh. ze dne 24. března 1926, Rv I 1548/25.)
V kupní smlouvě vyhradil si prodatel předkupní právo k prodané nemovitosti. Proti žalobě, jíž domáhal se na kupiteli nemovitosti, by svolil, aby předkupní právo bylo vtěleno a by zhotovil listinu schopnou vkladu, namítl žalovaný, že předkupní právo zaniklo, ježto žalobce přijal nabídnutý mu výkup věci, pročež nemůže se žalobce domáhati jeho knihovního zajištění. Oba nižší soudy žalobu zamítly, Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud opírá své rozhodnutí v podstatné části o předpoklad, že žalovaný, zamýšleje zciziti dům č. p. 12 v B., nabídl jej žalobci k výkupu a že tento svého předkupního práva k výkupu nemovitosti použil, z čehož odvolací soud usuzuje, že tímto přijetím nabídky žalovaného předkupní právo, vyhrazené žalobci kupní smlouvou ze dne 18./25. července 1921, bylo uskutečněno, takže žalobce nemá dále právního důvodu pro žalobní nárok na knihovní zjištění předkupního práva, když toto zaniklo skutečným výkonem, t. j. přijetím nabídky k výkupu za smluvených podmínek. Uvádí-li dovolatel proti tomu, že právo předkupní zaniká jen, když oprávněný předkupník nabídnutého mu výkupu věci včas nepřijme, nelze mu přisvědčiti, neboť to jest jen jeden ze způsobů zániku předkupního práva. Přes to však jest onen názor soudu druhé stolice právně mylným (čís. 4 §u 503 c. ř. s.), neboť, doličuje-li odvolací soud, že předkupní právo žalobcovo bylo skutečným jeho výkonem ztráveno, má pravdu jen potud, že jednak předkupní právo může býti vykonáno pouze jednou a že proto již nelze mluviti o závazku žalovaného, by před zamýšleným prodejem nabídl nemovitost žalobci k výkupu, jednak, že přijetím nabídky k výkupu za smluvených podmínek vzniká oboustranný závazek, jehož řádného plnění může každá ze smluvních stran se domáhati. Ale z toho ještě neplyne, že se zápis předkupního práva do knihy pozemkové, jehož se žalobce domáhá teprve po výkonu tohoto práva, tím stal bezpředmětným a že z toho důvodu žalobě nelze vyhověti. Neboť účinek knihovního zápisu záleží právě v tom, že každý nový knihovní nabyvatel nemovitosti vstupuje do obligačního závazku onoho vlastníka, jenž právo předkupní povolil (srov. rozh. čís. 1030 sb. n. s.), a právo žádati vydání věci na každém třetím nabyvateli (§ 1079 obč. zák.), přísluší podle účelu tohoto předpisu osobě k výkupu oprávněné nejen v případě, uvedeném v první větě uvedeného §u, t. j. když vlastník oprávněnému věci k výkupu nenabídl, nýbrž i tehdy, když tak učinil a pak knihovní vlastnictví převedl na osobu jinou přes to, že oprávněný použil svého práva a nabídku k výkupu přijal. Právě vzhledem k tomuto účinku vůči osobám třetím stává se knihovní zápis práva předkupního bezvýznamným teprve tím, že oprávněný nabyl knihovního vlastnictví, pokud ovšem jeho právo jinakým způsobem nepominulo, což se zde však netvrdí. Za tohoto stavu věci nabývá rozhodujícího významu otázka, zda byl knihovní vklad předkupního práva mezi stranami smluven. Touto okolností, již soud druhé stolice neprávem považuje za nespornou, se nižší soudy nezabývaly a skutkových zjištění o ní neučinily, takže důsledkem nesprávného právního nazírání na věc jest provedené řízení ve vytčeném směru vadným.