— Čís. 6045 —
835
Čís. 6045.
Předpis §u 527, druhý odstavec, c. ř. s. nepřichází v úvahu, bylo-li usnesení prvého soudu rekursrím soudem zrušeno, avšak první soud neměl již rozhodovali o otázce, jíž se původní usnesení jeho týkalo, nýbrž měl nadále jednati ve věci samé.
Otázka, zda spor náleží před samosoudce či před senát, není otázkou příslušnosti soudu, nýbrž otázkou obsazení soudu (§ 477 čís. 2 c. ř. s.). Projednával-li samosoudce, ač věc patřila před senát, jest řízení před samosoudcem zmatečné, počínajíc prvým ústním líčením.
Žaloba má obsahovati též potřebné údaje, podle kterých bylo by možno posouditi, zdali a kterého ze tří případů uvedených v §u 55 j. n. jest použiti a zda věc náleží před samosoudce či před senát.
Podle druhé věty §u 55 j. n. odečítají se jen zapravené částky, nikoliv však vzájemné aktivní položky druhé strany, třebas započítatelné. — Čís. 6045 —
V takovém případě určuje se hodnota sporného předmětu podle celé vzájemnými nároky nevyrovnané pohledávky.
Žalobce jest povinen žalovanému náhradou útrat, ježto svým neurčitým, nepravdivým přednesem zavinil, že ústní líčení konáno před samosoudcem, ač věc patřila před senát.
(Rozh. ze dne 19. května 1926, R I 390/26.)
Žalobu o zaplacení 10315 Kč projednával samosoudce sborového soudu. Do usnesení, jímž prvý soud zrušil řízení jako zmatečné, odsoudil žalobce k náhradě útrat 990 Kč a prohlásil, že po právní moci usnesení bude zavedeno další řízení před senátem, stěžovaly si obě strany. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by dále ve věci jednal.
Nejvyšší soud obnovil usneseni prvého soudu, ale se změnou, že řízení se zrušuje teprve počínajíc rokem o ústním jednání ze dne 28. ledna 1926, a že se v důsledku toho snižují náklady, jež má žalobce žalovanému nahraditi, na 808 Kč 96 h a uložil žalobci, by nahradil žalovanému útraty dovolacího rekursu.
Důvody:
Ve směru formálním jest předeslati, že napadeným usnesením bylo sice usnesení prvního soudu slovně »zrušeno«, že však ve skutečnosti bylo změněno, a že první soud podle rozhodnutí rekursního soudu nemá již znova rozhodovati o otázce obsazení soudu, nýbrž má jednati dále ve věci samé. Nepřichází tu tedy v úvahu předpis §u 527 druhý odstavec c. ř. s. a jest dovolací rekurs žalovaného přípustným. Ve věci samé jest dovolací rekurs potud odůvodněn, pokud uplatňuje, že provedení tohoto sporu náleží senátu a nikoli samosoudci. Podle §u 7 a) j. n. ve znění zákonů ze dne 1. dubna 1921, čís. 161, ze dne 8. června 1923, č. 123 a ze dne 19. prosince 1924, č. 292 sb. z. a n. náleží majetkoprávní spory tehdy před samosoudce sborového soudu, »když předmět sporu na penězích nebo peněžité hodnotě (§§ 54 až 60 j. n.) nečiní více než 20000 Kč.« Při rozhodování otázky, zda spor náleží před samosoudce, či před senát, nejde o otázku příslušnosti soudu — jakoby samosoudce byl nějaký nový druh soudu v poměru k senátu — nýbrž o otázku obsazení soudu, jak o tom zřejmě svědčí znění §u 60 j. n., který rozeznává mezi příslušností sborového soudu a mezí obsazením soudu a odkazuje při tom na § 7 a) j. n. Předpisy o obsazení soudu jsou však právem donucovacím, jsou z disposice strany vyňaty a nešetření jejich zakládá zmatečnost podle §u 477 čís. 2 c. ř. s., které jest dbáti z moci úřadu. Tolik bylo podotknouti k poznámce rekursního soudu, že žádná ze stran neučinila návrhu na přikázání této pře před senát. Podle §u 7 a) j. n. jest při zjišťování hodnoty předmětu použiti předpisu §§ 54 až 60 j. n., tedy také §u 55 j. n. V souzeném případě jest zkoumati, zda tu bylo použiti poslední věty §u 55 j. n. o přebytku při vzájemných pohledávkách. Tak tomu jest a právem tedy napadá žalovaný — Čís. 6045 —
837
v dovolacím rekursu názor rekursního soudu, že prý jde o nezaplacený zbytek kupní ceny, který 20000 Kč nepřevyšuje. Pro spletitost věci bude nutno krátce zopakovati podstatný obsah tvrzení stran, po případě zjištění nižších soudů a vyvozovati z toho hned právní závěry. Podle §u 226 druhý odstavec c. ř. s. jest povinností žalobce, by již v žalobním spise učinil potřebná udání o hodnotě sporného předmětu. Zákon sice praví, že se tak má státi jen, nesměřuje-li žaloba k určité sumě peněz a závisí-li příslušnost na hodnotě sporného předmětu, ale vzhledem k předpisu §§41 až 43 j. n. a předpisu §u 60 odstavec prvý a třetí j. n. nelze o tom pochybovati, že má žaloba obsahovati také potřebné údaje, podle kterých by bylo možno posouditi, zda a kterého ze tří případů, uvedených v §u 55 j. n., jest použiti a zda věc náleží před samosoudce, či před senát (srv. také Neumann k §u 226 c. ř. s. str. 945). Této povinnosti vyhověl žalobce v tomto případě měrou jen velmi nedostatečnou a mimo to uváděl v žalobě i v přípravných spisech skutečnosti, které se objevily býti nepravdivými. Žalobcovy údaje, jichž bylo třeba k posouzení, zda má býti proveden spor samosoudcovský či senátní, byly neurčité a kolísavé, takže teprve při druhém ústním jednání mohl si samosoudce utvořiti přesvědčení o skutečnostech, rozhodných pro řádné obsazení soudu, které měl žalobce již v žalobě úplně a podle pravdy uvésti (§ 178 a § 226 prvý odstavec c. ř. s.). Žalobce tvrdil v žalobě, že se mu žalovaný zavázal zaplatiti kupní cenu 43500 Kč za automobil, který byl žalobcem prodán jiné osobě, než žalovanému. Beze vší souvislosti s tímto tvrzením uvádí pak žalobce v žalobě dále, že provedl celou rekonstrukci automobilu, za kterou mu žalovaný dluží nedoplatek 10315 Kč z celkového jeho účtu, který činil původně 27929 Kč a že žalovaný tento jeho účet uznal. Z tohoto přednesu zůstalo ovšem nevyjasněno, žádá-li žalobce zaplacení částky 10315 Kč jakožto nedoplatku kupní ceny 43500 Kč, či z titulu smlouvy o dílo v původní sumě 27929 Kč či z nějakého jiného titulu. Žalovaný již v odpovědi na žalobu namítal, že nejde o kup, nýbrž o spolčení ke společným obchodům na společný účet, a to nejen mezi stranami, nýbrž i s třetí osobou; že se nestalo vyúčtování, že žalovaný neuznal žádného účtu a že žalobce nesložil ještě vyúčtování se sdělením dokladů, jak tomu byl povinen podle čl. 270 obch. zák. Žalovaný praví v odpovědi na žalobu výslovně, že zažalovaná »číslice 10315 Kč má býti ve skutečnosti výslednicí vyúčtování ze společenství po dobu více let.« Z toho však jde na jevo, že žalovaný dobře věděl, jaký jest skutkový podklad zažalovaného nároku a měl tudíž — domníval-li se, že dovolaný zemský civilní soud není věcně příslušným a že by byl příslušným obchodní soud v Praze — učiniti námitku věcné nepříslušnosti včas, t. j. hned při prvním roku a nikoliv až v druhém přípravném spise a nemůže odkazovati na další, prý nové údaje žalobcovy toho obsahu, že prý zažalovaný peníz jest zůstatkem společného osobního vyúčtování, kteréžto údaje však přesně vzato nejsou ani nové, protože již v žalobě byla nejasná řeč o nějakém vyúčtování a mimo to žalovaný musil věděti — právě tak jako žalobce — jak se vlastně věc ve skutečnosti měla. Zemský civilní soud v Praze stal se tedy podle §u 104 druhý odstavec j. n. věcně příslušným, ať tu nějaké vyúčtování bylo, či nebylo. — Čís. 6045 —
Po té přišel žalobce v přípravném spise, podaném na žalobní odpověď, opravdu s celou řadou nových tvrzení a uvedl, že nečiní si většího nároku z trhové ceny za auto, než nedoplatek 10315 Kč za svoji práci a výlohy, že zažalovaná pohledávka »jest zbytek účtu ze dne 28. října 1923 resp. z opětného účtování ze dne 3. srpna 1924 a 20. ledna 1925,« že by jeho pohledávka sice činila více, ale že neúčtoval celou řadu slev a věci. Znova při tom opakuje tvrzení, že žalovaný súčtování za správné uznal. Protože žalobce zase mluvil jednak o zbytku trhové ceny, jednak o nedoplatku za práci a výlohy, zůstalo stále ještě pochybno, z jakého titulu vlastně žalobní pohledávku žádá, zejména když účet ze dne 28. října 1923 (který byl později předložen) zní jen na opravy za úhrnnou úplatu 27929 Kč. Žalovaný v dalším přípravném spise vyvracel tvrzení žalobcova a jal se probírati jednotlivé položky tří účtů, které v opise předložil. Za takového stavu věci došlo k prvnímu ústnímu jednání dne 28. ledna 1926, při kterém konečně žalobce prohlásil, že zažalovaná pohledávka je nedoplatek z trhové ceny 43500 Kč, plynoucí ze súčtování platů, které žalovaný na tuto pohledávku splatil, a že pohledávka jest výsledkem súčtování mezi žalobcem a žalovaným. Ještě z tohoto přednesu by se zdálo, že jde o jedinou a jednotnou pohledávku z trhové smlouvy, na kterou byly činěny platy. Ale hned v dalším přednesu uvádí žalobce zase položky, které žalovaný ve skutečnosti nezaplatil, nýbrž které mu byly jen k dobru připsány. Konečně při druhém ústním jednání dne 4. února 1926 byly jednak žalovaným předloženy prvopisy účtů, jednak soudcem vyslechnutí svědci a strany o žalobním tvrzení, zda se stalo vyúčtování a zda je žalovaný uznal. První soudce, zjistiv, že k súčtování nedošlo a že žalovaný zažalovanou’ pohledávku neuznal (kteréžto zjištění, obsažené v usnesení prvního soudu zůstalo nenapadeno), prohlásil dosavadní řízení za zmatečné, ježto zažalovaná pohledávka jest přebytkem, jenž vychází ze srovnání pohledávek, které příslušejí oběma stranám navzájem a ježto úhrnná výše pohledávek, jichž se žalobce dovolává k odůvodnění žádaného přebytku (§ 55 poslední věta j. n.) činí nejméně 26500 Kč. Prvnímu soudci jest plně přisvědčiti, neboť — nehledíc k temnému přednesu žalobcovu, který stále dotýkal se nějakého súčtování — poučuje již běžný pohled do účtů za pravé uznaných, že zažalovaných 10315 Kč jest vyvozováno ze tří účtů, které sestávají z celé řady položek, jež si žalobce k svému prospěchu čítal, po odečtení celé řady položek, jež čítal zase k prospěchu žalovaného, a že jednotlivé položky aktivní i pasivní spočívají na různých skutkových podkladech, že tedy nejde jen o kupní smlouvu a o kupní cenu, na kterou by byly bývaly činěny splátky. Jest to školský příklad §u 55 poslední věta j. n. Rekursní soud se domnívá, že jde jen o nezaplacený zbytek kupní ceny, že žalovaný dalšího nároku, než 10315 Kč nečiní, že mu soudce ani více přisouditi nemůže a že ani žalovaný netvrdí, že by žalobci příslušel větší nárok. Názoru rckursniho soudu nelze přisvědčiti, neboť nehledíc k tomu, zda jde o nedoplatek kupní ceny, či o jiné úplaty, není směrodatno, že zažalovaná částka nepřesahuje 20000 Kč a že žalobce více nežádá, nýbrž jen na tom záleží, že jde o přebytek z různých pohledávek, příslušejících oběma stranám navzájem,, že jest zažalován — Čís. 6045 —
839
přebytek z těchto vzájemných pohledávek a že souhrn pohledávek žalobcových, jichž se k odůvodnění přebytku dovolává, činí přes 20000 Kč. Nejde o zbytek nároku jinak již zapraveného, nýbrž o přebytek z celé řady aktivních i pasivních položek. Při tom odpočítává žalobce mimo jiné také 17000 Kč, jako vzájemnou pohledávku žalovaného ze zápůjčky, kompensuje ji tedy, což podle §u 55 poslední věta pro cenu předmětu sporu zase nepřichází v úvahu. Jen zapravené částky se odečítají podle druhé věty v §u 55 j. n., nikoli však vzájemné aktivní položky druhé strany, třeba kompensabilní. V takovém případě určuje se cena sporného předmětu podle celé vzájemnými nároky nevyrovnané pohledávky žalobcovy (srv. také Neumann k §u 55 j. n. str. 185 a 186). První soudce ve svém usnesení v odstavci prvém zrušil dosavadní řízení jako zmatečné, v odstavci druhém přisoudil žalovanému útraty proti žalobci a v odstavci třetím odkázal další řízení před senát. V rekursech od obou stran podaných napadl žalobce odstavec prvý a druhý a žalovaný odstavec druhý a třetí. Z rekursu žalovaného jde na jevo, že se bránil tomu, by věc byla k dalšímu řízení přivedena před senát a že chtěl docílí ti toho, by žaloba byla odmítnuta, když prý již celé řízení bylo jako zmatečné zrušeno. Rekursní soud nesprávně praví ve výroku svého usnesení, že vyhovuje oběma rekursům, neboť rekursu žalovaného nevyhověl, což správně tento vytýká, ale což pro toto rozhodnutí nemá důležitosti. Důležito však jest, v jakém objemu měl první soudce řízení zrušiti. Odpověď zní, že jen potud, pokud řízení, provedené před samosoudcem jest zmatečné následkem nedostatečného obsazení soudu (§ 477 čís. 2 c. ř. s.). Tak tomu však bylo jen při ústních jednáních ze dne 28. ledna 1926 a ze dne 4. února 1926, kdežto ostatní úkony sainosoudcovy, zejména nařízení a konání prvního roku, nařízení ústního jednání a žalobní odpovědi, zprostředkování doručení přípravných spisů, vyměněných mezi stranami do prvního ústního jednání (§ 258 c. ř. s.) a odročení prvního ústního jednání ze dne 15. ledna 1926 pro zaneprázdnění soudce bez jakéhokoliv věcného projednávání, předsevzal samosoudce platně. Bylo tedy omeziti zrušení jen na ústní jednání, jak si to asi první soudce také představoval, protože nepřiznal žalovanému útraty za přípravné spisy a jiné právnické úkony až do prvního ústního jednání. Procesní úkony provedené až do ústního jednání dne 28. ledna 1926 zůstávají v platnosti, budou podkladem pro další řízení před senátem a útraty za ně budou sdíleti osud nákladů sporu podle jeho výsledku. V tom směru není tedy dovolací rekurs v právu, domáhaje se obnovení celého zrušovacího výroku prvního soudce. První soudce však přiznal žalovanému kromě útrat za ústní jednání také útraty za nekonaný rok ze dne 15. ledna 1926, které podle řečeného náležejí ke všeobecným nákladům sporu. Ohledně těchto útrat nebylo lze usnesení prvního soudu obnoviti, nýbrž bylo je z náhrady vyloučiti a takto útraty žalovaného z 990 Kč na 808 Kč 96 h snížiti.
Přisouzené útraty jest povinen žalobce žalovanému nahraditi podle §u 51 prvý odstavec c. ř. s., protože svým neurčitým a v příčině tvrzeného uznání také nepravdivým přednesem zavinil konání ústních jednání, ač tu byl důvod zmatečnosti. K tomu jest dodati, že první soudce, nevěda ještě, zda přece jen sám nebude oprávněn projednávati a rozhodovati, byl nucen ústní jednání konati a důkazním řízením zjišťovati pravdivost tvrzení žalobcových, že prý žalovaný súčtovanou žalobní pohledávku uznal. Neboť kdyby tomu tak bylo, bylo by šlo o súčtovanou a uznanou pohledávku určité výše (10316 Kč), která by byla pro projednání a rozhodnutí samosoudce jedině směrodatnou. Jak již řečeno, měl žalobce již v žalobě uvésti podle pravdy skutečnosti potřebné pro posouzení samosoudcovské rozepře a nebylo by pak došlo ke zmatečným ústním jednáním.