28
— Čís. 5784 —
Čís. 5784.
Palmární pohledávka advokátova vzniklá již výkonem práce, pokud se týče vynaložením peněz.
Nejde o výhradně zavinění dlužníka ve smyslu §u 53 (4) vyr. řádu, nebyla-li pohledávka pojata do vyrovnání jen proto, že dlužník v době zahájení vyrovnání nevěděl, kolik dluží.
Pohledávka neobživla, zaslal-li dlužník vyrovnací splátku včas, věřitel však jí bezdůvodně nepřijal. Dlužník nebyl povinen složití splátku na soudě, nebylo-li tak ve vyrovnání stanoveno.
(Rozh. ze dne 23. února 1926, Rv I 1769/25.) — Čís. 5784 —
329
Proti advokátově žalobě o zaplacení palmáru z účtu, doručeného žalovanému dne 6. prosince 1923, namítl žalovaný, že většina žalobcových prací spadá do doby před vyrovnacím řízením o jmění žalovaného, jež bylo zahájeno dne 8. března 1922 a potvrzeno dne 18. července 1922, že příslušnou kvótu žalobci zaplatil, a že část palmárního účtu za práce po zahájení vyrovnacího řízení žalobci zcela zaplatil. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Prováděje dovolací důvod dle čís. 4 §u 503 c. ř. s., vytýká žalobce především nesprávnost názoru, že palmární pohledávka dle §u 1154 obč. zák. vzniká již výkonem práce. Míní, že jest rozeznávati mezi obligačním nárokem a samotnou pohledávkou. Nárok vzniká prý již výkonem, ale dostává formu pohledávky nejprve upravením a zasláním účtu. Jeho pohledávka vznikla prý tedy teprve doručením účtu dne 6. prosince 1923 a nemohly se na ni vztahovati účinky vyrovnání, zahájeného již 8. března 1922 a potvrzeného dne 18. července 1922. Dovolací soud však přistupuje na názor odvolacího soudu. Nesmí se přehlížeti, že žalobcova pohledávka sestává, jak se i v žalobě praví, z odměny za práce a z hotového vydání. Nebude nejmenší pochyby, že nárok na náhradu hotových výdajů vzniká již okamžikem výdaje. Ale též pohledávka odměny za právnické práce povstala již výkonem práce. Sám žalobce ji nazývá pohledávkou ze mzdy, a to právem. Neboť dle §u 17 adv. ř. platí ve všech případech, na něž nelze použiti zavedeného tarifu, ohledně určení odměny advokátovy zákonné předpisy o smlouvě námezdní. Dle §u 1152 obč. zák. jest výše odměny určena buď již napřed smlouvou neb měřítkem přiměřenosti (»bedungen« v §u 1152 obč. zák.). Úplata jest splatnou, není-li umluveno něco jiného nebo obvyklo, po provedení práce (§ 1154 obč. zák.) a ten, kdo jednotlivé práce koná, může ještě před splatností žádati zálohu (§ 1154 písm. a) obč. zák.). Advokát zvláště je dle §u 19 adv. ř. oprávněn odpočísti od hotovostí došlých pro jeho stranu, není-li kryta zálohou, své výlohy a svou odměnu. Vystavením účtu stanoví se toliko splatnost, advokát určuje si její výši hned po výkonu práce subjektivním oceněním, není-li napřed smluvena a než dojde snad k objektivnímu zjištění přiměřenosti, a také si ji takto hned po výkonu zaznamenává. Zákon v §u 1004 obč. zák. mluví o úplatnosti smlouvy, byla-li odměna za obstarání cizí záležitosti i jen mlčky vymíněna. Odvolací soud právem rozčlenil jednotlivé položky časově, vždyť práce sestávají z jednotlivých úkonů v různých dobách. Advokát není povinen sečkati s požadavkem zaplacení až do ukončení celé věci, protože může své útraty dělili a požadovati dle časových období. To vše mluví proti dovolatelovu názoru. Pokud tedy jednotlivé úkony byly provedeny ještě před zahájením vyrovnávacího řízení, podléhají jeho účinkům. Dále neprávem poukazuje dovolatel na ustanovení §u 53 (4) vyr. ř., poněvadž neprokázal, že jen vinou žalovaného nebyla jeho pohledávka pojata do vyrovnacího řízení. Žalovaný neměl povinnosti, by se ho dotazoval, kolik inu dluží, naopak bylo povinností žalobcovou, by mu to oznámil. Žalovaný neměl, jak zjištěno, v době zahájení vyrovnacího řízení účtu, neveděl tedy, co dluží a nemohl mezi své dluhy, jež chtěl soudně vyrovnali, zařaditi ani určitou ani přibližnou výši svého palmárního a expensního dluhu. Mimo to opomenutí zvláštního vyrovnání je nahraženo v řízení vyrovnacím veřejnou vyhláškou o zavedeném řízení a žalobce jako advokát v témže místě, jenž dokonce dřívějším zastupováním žalované strany nahlédl částečně do jejich poměrů, nemůže se vymlouvati, že nemohl o vyrovnacím řízení věděti (srv. rozh. čís. 4089 sb. n. s.). Než dovolání není odůvodněno ani v tom ohledu, co na třetím místě uvádí proti názorům nižších soudů. Žalobce k podpoře svého nároku dle žaloby též tvrdil, že žalovaná strana nezaplatila vyrovnací kvóty ve lhůtách vyrovnáním stanovených. Žalovaná namítla, že nemohla lhůty dodržeti, pokud jí nebyla známa výše pohledávky žalobcovy, jakmile však účet obdržela, že poslala 6. února 1924 splatné kvóty za práce před vyrovnáním a celé obnosy za práce po vyrovnání provedené, ale žalobce placení odmítl. Z toho vychází zjevně, že žalobce se postavil na stanovisko, že kdyby jeho pohledávka, pokud se týče prací vykonaných před vyrovnacím řízením, podléhala vyrovnání, obživla v původní výši, protože dlužník nedodržel vyrovnání. Tak to chápala i druhá strana a oba nižší soudy. Z námitky žalované strany plyne, že v době, kdy obdržela účet, skutečně již nastala splatnost kvot. Nižší soudy správně pak uvedly, že dlužník nemohl je dodržeti, dokud neznal výši účtové pohledávky. Do té doby zajisté nebyl v prodlení s placením vyrovnacích kvot. Žalovaná strana obdržela účet, jak bylo nesporno, v polovici ledna 1924 a zaslala žalobci splatné kvóty a celé obnosy účtované za práce po vyrovnání po účetním M-ovi dne 6. února 1924, tedy před uplynutím šestinedělní lhůty stanovené ve vyrovnání. Žalovaná strana zaslala tedy kvóty z pohledávky, pokud vyrovnání podléhala, a ostatní plné obnosy, jež jím nebyly dotčeny, žalobci včas. Ale žalobce nepřijal tohoto placení. Tím, že žalovaná strana nesložila odmítnutý peníz na soudě, nevznikl ještě žalobci nárok z obživnutí celé původní pohledávky. Nárok takový vzešel by pro něho dle podmínek vyrovnání, dle něhož jest také jen posuzovati povinnost žalované strany ku placení, nikoliv tedy dle ustanovení §u 1425 obč. zák. Obživnutí původních pohledávek mělo nastati jen následkem liknavosti vyrovnacího dlužníka, jenž proto právě měl ztratiti výhody, z vyrovnání pro něho plynoucí, poněvadž opomenul dodržeti přesně povinností, jemu tímto vyrovnáním uložené. Žalovaná strana však nebyla, jak výše dolíčeno, v plnění těchto povinností liknavou, nýbrž zaslala 6. února 1924 vypočtené kvóty a ostatní plné částky žalobci, kterýž placení odmítl, pročež na něho samého padají následky prodlení v přijetí (§ 1419 obč. zák.), takže nemůže nyní na to poukazovati, že dlužník nesplnil řádně a včas podmínky vyrovnání a že ho stíhají nepříznivé následky toho.