— Čís. 6078 —
903
Čís. 6078.
Nároky správce úpadkové podstaty na náhradu hotových výdajů a na odměnu za námahu patří mezi t. zv. »pohledávky za podstatou«. Jde-li o rozvrh nejvyššího podání, docíleného zpeněžením věcí náležejících ku zvláštní podstatě, patří k nákladům zvláštní správy a nákladům zpeněžení a rozdělení zvláštní podstaty i část nároků správce úpadkové podstaty. — Čís. 6078 —
Správce úpadkové podstaty musí své nároky, pokud patří k nákladům, uvedeným v §u 49 konk. ř., byl-li prodej věcí náležejících do úpadkové podstaty proveden soudně, uplatňovati u exekučního soudu. Nároky tyto nejsou obmezeny na určení útrat správce úpadkové podstaty, jež mu vznikly z a řízení prodejového a rozvrhového.
§ 125, čtvrtý odstavec konk. ř. upravuje toliko otázku, kdo určuje náklady správce podstaty, jichž úhrada se žádá ze zvláštní podstaty, zpeněžené soudní dražbou, pří čemž otázku, které náklady správcovy jest zařaditi do nákladů zvláštní podstaty a které následkem tohoto zařazení jest přihlásiti u exekučního soudu, řešiti má úpadkový soud. Do rozhodnutí o výši nákladů těch přísluší osobám, požívajícím oddělného práva, právo rekursu.
Rozhodl-li o nákladech těch — protiprávně — úpadkový komisař, neplatí tu obmezení opravných prostředků ve smyslu §u 125, druhý odstavec, konk. ř., nýbrž všeobecný předpis §u 176, druhý odstavec, konk. ř.
(Rozh. ze dne 1. června 1926, R I 411/26.)
Úpadkový komisař určil útraty, jež správce úpadkové podstaty účtoval za správu zvláštní podstaty a jež požadoval vzhledem k soudnímu zcizení této zvláštní podstaty a rozdělení výtěžku. K rekursu finanční prokuratury jako oddělné věřitelky zrušil rekursní soud (krajský soud v Chebu) napadené usnesení a poukázal správce úpadkové podstaty, by své útraty za správu zvláštní podstaty. účtoval u příslušného exekučního soudu, maje za to, že určití tyto útraty není příslušným úpadkový komisař, nýbrž exekuční soud (§ 125, čtvrtý odstavec, konk. ř.).
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu správce úpadkové podstaty zrušil napadené usnesení s tím, by rekurs do usnesení úpadkového komisaře byl předložen k rozhodnutí vrchnímu zemskému soudu v Praze.
Důvody:
Jde především o otázku přípustnosti dovolacího rekursu. Jak již v rozhodnutí čís. 5367 sb. n. s. dovoženo, patří nároky správce úpadkové podstaty na náhradu hotových výdajů a na odměnu za jeho námahu mezi tak zvané »pohledávky za podstatou« (§ 46 čís. 1 konk. ř.). Dle §u 47 téhož řádu mají býti pohledávky za podstatou zapravený především z úpadkové podstaty. Jde-li o rozvrh nejvyššího podání, docíleného zpeněžením věcí náležejících k zvláštní podstatě, mají dle §u 49 téhož řádu pohledávky za podstatou v tomto §u (49) uvedené, totiž náklady zvláštní správy a náklady zpeněžení a rozdělení zvláštní podstaty, dojiti úhrady dokonce i před oddělovacími právy; k těmto nákladům bude patřiti zpravidla část nároků správce úpadkové podstaty. Pokud jde o uspokojení nároků správcových ze jmění úpadcova, jest především poukázati na to, že dle §u 47 čís. 3 konk. ř. jest povolán úpadkový soud (jen při nepatrných konkursech dle §u 170 konk. řádu úpadkový komisař, o kterýž případ tuto nejde), by v pochybnosti rozhodl, — Čís. 6078 —
905
které pohledávky za podstatou, tudíž i které nároky správcovy vztahují se na společnou a které na zvláštní úpadkovou podstatu. Po rozřešení této otázky půjde zpravidla již jen o určení číselné výše pohledávek těchto a o přikázání prostředků k jich úhradě. A tu rozeznávati dlužno, zda jde o případ soudního prodeje věci, náležejících do úpadkové podstaty, či o jinaký případ zpeněžení majetku úpadcova. Soudní prodej věcí, náležejících do úpadkové podstaty, provésti má dle zásad exekučního řádu s formálními odchylkami §u 119 (1) čís. 1 až 5 konk. řádu příslušný exekuční soud, který dle třetího odstavce §u 119 provede i rozvrh výtěžku mezi osoby na výtěžky tyto odkázané. Proto musí správce podstaty své nároky, jež z těchto výtěžků jako ze zvláštní úpadkové podstaty mají dojiti úhrady, požadovati u exekučního soudu, jinak by k nim při rozvrhu výtěžků nemohlo býti přihlédáno (§210 ex. ř.). Jest tedy onen soudní prodej a ono rozdělování výtěžků při něm docílených podnětem, vedoucím k tomu, že správce úpadkové podstaty své nároky, pokud patří k nárokům v §u 49 konk. řádu uvedeným, musí požadovati u exekučního soudu; § 125 čtvrtý odstavec konk. ř. pak nařizuje, že nároky správce, jež tento »z podnětu« řečeného má požadovati u exekučního soudu, určí tento exekuční soud. Neplatí tedy v tomto výjimečném případě všeobecný předpis §u 125 druhý odstavec konk. ř., že totiž má úpadkový komisař (nikoliv úpadkový soud) rozhodovati o nárocích správce podstaty a že jest do jeho rozhodnutí přípustným rekurs k úpadkovému soudu, jehož rozhodnutí jest pak konečné. Dovolací stěžovatel vykládá § 125 čtvrtý odstavec konk. ř. v ten rozum, že exekučnímu soudu přísluší jen určení těch útrat správce podstaty, které vznikly za řízení prodejového a rozvrhového a dovolává se překladu zákona ve vydání Voskově (svazek XIX. Kompasu), kdež slova »Kosten des Masseverwalters, die er anlässlich der gerichtlichen Veräusserung von Sachen und der Verteilung des Erlöses beim Exekutionsgerichte zu beanspruchen hat atd.« přeložena jsou takto: »Náklady správce podstaty, které má požadovati za účast při soudním prodeji věcí a rozdělení výtěžku u exekučního soudu atd.«. Stěžovatel tedy vykládá slova zákona tak, jako by tam stálo: »Kosten des Masserverwalters, die aus Anlass der gerichtlichen... entstehen, atd.«. Ale názoru tomuto nelze přisvědčiti, ježto názor tento není v souvislosti s §§ 47, 49 a 119 konk. ř., z nichž jest patrno, že § 125, čtvrtý odstavec, upravuje jen otázku, kdo určuje ony náklady správce podstaty, jichž úhrada se žádá ze zvláštní podstaty soudní dražbou zpeněžené, při čemž, jak již řečeno, otázku, které náklady správcovy jest zařaditi mezi náklady zvláštní podstaty a které následkem tohoto zařazení jest přihlásiti u exekučního soudu, řešiti má úpadkový soud. Stěžovatelem zastávaný výklad není v souhlase ani se zásadou §u 11 konk. ř., že práva na oddělené uspokojení nejsou zásadně prohlášením úpadku dotčena. Když již předpisem §u 49 konk. ř. zákonodárce z určitých důvodů (viz Bartsch-Pollak, Komentář k úpadkovému řádu I. díl str. 375) uznal nutným stanoviti, by pohledávky za podstatou v tomto §u jmenované požívaly výsadního práva úkojového, nemínil zajisté postavení osob, majících nárok na oddělené uspokojení, zhoršiti ještě tím, že by neměly vůbec opravného prostředku proti rozhodnutí o výši těchto nákladů, což platilo by v tom případě, kdyby na číselné určení výše nákladů správy bylo vztahovati předpis §u 125, druhý odstavec, konk. ř. Upravil-li tedy v tomto případě úpadkový komisař náklady správy zvláštní podstaty, překročil tím obor své působnosti ve dvojím směru. Především mlčky prohlásil, že nárok na náhradu za úkony správcovy, jichž však jednotlivě neuvádí, jest pohledávkou za zvláštní podstatou, ač k tomu povolán jest úpadkový soud (§ 47 konk. ř.), jehož usnesení mohou napadnouti všichni účastníci rozhodnutím oním dotčení a nikoli pouze osoby v §u 125, druhý odstavec, jmenované a to v jiném pořadí stolic, než jak stanoveno v §u 125, druhý odstavec. Dále osvojil si úpadkový komisař, určiv číselnou výši těchto nároků, právo, příslušející soudu exekučnímu. V důsledku toho není jeho usnesení usnesením zmíněným v §u 125, druhý odstavec konk. ř., i neplatí o něm omezení opravných prostředků, tamže uvedené, nýbrž všeobecný předpis §u 176, druhý odstavec, konk. ř. Vzhledem k tomu bylo napadené usnesení, vydané úpadkovým soudem, zrušiti a úpadkovému soudu uložiti, by zařídil, by spisy byly předloženy vrchnímu zemskému soudu v Praze, který v druhé stolici má rozhodnouti o stížnosti do zmíněného usnesení úpadkového komisaře.