— Čís. 6072 —
Čís. 6072.
Vyrovnací řád.
Právní moc usnesení, jímž soud potvrdil vyrovnání, nelze posuzovati ode dne doručení jednotlivým účastníkům, ani ode dne usnesení, jímž bylo řízení prohlášeno za skončené (§ 55 (1) vyr. ř.), nýbrž ode dne vyhlášky onoho usnesení na soudní desce.
Osobní věřitel, jemuž zároveň přísluší právo na oddělené uspokojení, jest oprávněn žádati od dlužníka vyrovnací kvótu podle obsahu soudně potvrzeného vyrovnání z celé v čase vyrovnání nezaplacené pohledávky a nikoliv pouze z pravděpodobného schodku nekrytého oddělovacím právem. Okolnost, že není jisto, zda a pokud vyrovnací věřitel není kryt placením na základě oddělovacího práva, neopravňuje dlužníka, složití vyrovnací splátku na soudě podle §u 1425 obč. zák.
Lhostejno, z jaké příčiny se stalo opožděné placení (§ 57 vyr. řádu).
(Rozh. ze dne 26. května 1926, Rv I 607/26.) — Čís. 6072 —
893
Žalovaná firma přihlásila k vyrovnání žalující firmy pohledávku, pro niž jí příslušelo též oddělovací právo. Vyrovnáním, potvrzeným soudně dne 18. dubna 1925, zavázal se dlužník, že prvou splátku 4% zaplatí tři měsíce po pravoplatnosti usnesení. Tvrdě, že dlužník tohoto závazku nesplnil a že proto celá pohledávka obživla, vedl věřitel exekuci k vydobytí celé pohledávky. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se dlužník zrušení exekuce, tvrdě, že zapravil 4%ní splátku včas, složiv ji dne 12. (13.) srpna 1925 na soudě. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, opřené o důvody §u 503 č. 2 a 4 c. ř. s. není oprávněno. i kdyby všechna skutková tvrzení žalované byla pravdivá, nestačila by k opodstatnění námitek proti vymáhanému nároku po rozumu §u 35 ex. ř. Žalující firma jest na omylu, domnívajíc se, že právní moc usneseni, jímž vyrovnací soud potvrdil vyrovnání, posuzovati dlužno podle dne doručeni jednotlivým účastníkům, nebo dokonce až podle dne usnesení, jímž-bylo řízení podle §u 55 odst. (1) vyr. ř. prohlášeno za skončené. Toto usnesení předpokládá ovšem, že potvrzovací usnesení nabylo již moci práva, ale samo netvoří pravoplatnosti potvrzení vyrovnání. Podle §u 63 vyr. ř., §u 174 odst. (2) konk. ř. a §u 115 odstavec druhý c. ř. s. nastávají účinky doručení potvrzovacího usnesení pro všechny účastníky již dnem vyhlášky na soudní desce. Zákonným důvodem těchto předpisů jest, že by jinak právní moc usnesení, jež má býti doručeno velkému počtu osob, mohla býti jen těžce zjištěna, často stala by se nejistou a protahovala by se na dobu nedohlednou (srv. také zevrubné odůvodnění rozhodnutí čís. 2477 sb. n. s.). Ježto pak v tomto případě usnesení o potvrzení vyrovnání ze dne 8. dubna 1925 vyvěšeno bylo na soudní desce dne 20. dubna 1925 a rekurs proti němu podán nebyl, nabylo právní moci dne 4. května 1925, takže podle obsahu vyrovnání nastala splatnost první 4%ní kvóty tři měsíce po pravomoci usnesení, tedy dne 5. srpna 1925. V tomto směru správně nižší soudy věc po stránce právní posoudily a nebylo třeba zjišťovati, kdy bylo potvrzovací usnesení žaiobkyni a žalované doručeno. Avšak den 5. srpna 1925 nemá v tomto případě žádného významu, jak bude dále dolíčeno. Žalující firma nezaplatila totiž žalované firmě první kvóty 6061 Kč 36 h přímo, nýbrž složila tento peníz společně s kvótami jiných dvou věřitelck podle §u 1425 obč. zák. na soudě. Žalující firma tvrdí, že složila pro žalovanou firmu a jiné dvě firmy na soudě dne 12. srpna 1925 8253 Kč 36 h a dne 13. srpna 1925 dalších 4563 Kč 72 h, celkem 12817 Kč 08 h, což rovná se 4%ní levotě z pohledávek všech tří věřitelek. Naproti tomu tvrdí žalovaná firma, že toto dvojí složení stalo se teprve 14. srpna a 17. srpna 1925. Kdyby tomu tak bylo, bylo by se ovšem již složení na soudě stalo opozděně. Nižší soudy však nezjišťovaly, co je pravdou, ale ani v tom směru není tu neúplnosti řízení, neboť žalující firma nebyla vůbec oprávněna skládati první kvótu na soudě, a učinila-li tak přece, nemá toto složení účinku placení podle §u 1412 obč. zák., protože se nestalo »po právu« — Čís. 6072 —
894
podle §u 1425 obč. zák. Žalující firma se domnívá, že byla oprávněna složití první vyrovnací kvótu na soudě proto, že dávno před vyrovnáním (ona tvrdí, že v lednu 1924; žalovaná tvrdí, že již roku 1923) postoupila k zajištění pohledávek žalované firmy a jiných dvou firem některé částky z budoucí pohledávky za vojenským erárem za dodávky nosítek, že pak nevyřídila objednávky úplně, že tedy pohledávka proti eráru nečinila tolik, kolik očekávala, nýbrž méně, a že erár složil pro ony tři firmy dne 22. května 1925 celkem 114092 Kč 64 h z toho důvodu, že prý nastal mezi oněmi třemi firmami spor o pořadí. Žalující firma míní tedy, že v době splatnosti první kvóty nebylo ještě jisto (a není snad dosud jisto), jakou částkou bude žalovaná firma ze složených peněz uspokojena a z jakého schodku má býti 4%ní kvóta vypočtena, a zastává stanovisko, že prý odlučovací právo bylo složením 114092 Kč 64 h realisováno, že tímto složením nastalo placení a že vyrovnací kvóta má býti vypočtena jen z nedoplatků pohledávek, které nejsou kryty složenými penězmi. Žalující firma jest i v tomto směru na omylu. Netřeba tu řešiti otázku, co by bylo právem, kdyby odlučovací práva za vyrovnávacího řízení byla bývala skutečně realisována a kdyby žalovaná firma v důsledku svého odlučovacího práva byla za vyrovnávacího řízení nějaké peníze skutečně na uspokojení své pohledávky obdržela. Zde se tak nestalo, neboť podle vlastního tvrzení žalující firmy složeno bylo 114092 Kč 64 h až 22. května 1925, kdežto vyrovnání bylo potvrzeno již dne 18. dubna 1925 a potvrzení toto nabylo moci práva do 4. května 1925. Podle §u 11 (1) a §u 46 (1) vyr. ř. zůstávají práva na oddělené uspokojeni — a o takové právo by tu šlo — vyrovnáním nedotčena. Osobní věřitel, jemuž zároveň přísluší právo na oddělené uspokojení, může na základě tohoto práva dosici uspokojení většího, než pouzí osobní věřitelé, může dosici uspokojení i 100%ního, může tedy jako osobní věřitel celou svou pohledávku k vyrovnávacímu řízení přihlásiti, nemusí čekati na platy, kterých se mu snad někdy v budoucnosti po skončeném vyrovnávacím řízení na základě oddělovacího práva dostane, a jest oprávněn, žádati od dlužníka vyrovnávací kvótu podle obsahu soudně potvrzeného vyrovnání z celé, v čase vyrovnání nezapravené pohledávky a nikoli pouze z pravděpodobného schodku, nekrytého oddělovacím právem (srv. k tomu zevrubné odůvodnění v rozhodnutí č. 3999 a též č. 3852 sb. n. s.). Za tohoto stavu věci netřeba se ani blíže obírati číslicemi, že totiž pohledávka žalované firmy činila 151533 Kč 99 h, že celková vyrovnávací kvóta 35%ní činí 53037 Kč, že schodek by činil 98497 Kč a že žalobkyně postoupila podle vlastního tvrzení z budoucí své pohledávky proti eráru žalované firmě jen 90942 Kč, takže by tu zůstal ještě nějaký schodek, i kdyby žalovaná celou tuto částku ze složeného peníze obdržela, což jest pochybno. Ježto tedy žalobkyně nebyla oprávněna složití první kvótu na soudě, nýbrž měla ji žalované věřitelce zaplatiti, byla žalovaná oprávněna podle §u 57 vyr. ř. na základě exekučního titulu, jehož nabyla již před vyrovnáním, vésti exekuci k vydobytí celé své vykonatelné pohledávky, která v celé výši obživla. K vývodům dovolání o tom, že zmatečnost vyrovnání pro nedodržení lhůt má nastati jen při úmyslnosti, dlužno dodati, že zákon v §u 57, druhá věta vyr. ř. nerozeznává, z jaké příčiny se stalo opožděné placení.