— Čís. 5837 —
Čís. 5837.
Nejde o část jistinné pohledávky ve smyslu §u 55, odstavec druhý, j. n., nýbrž o dva samostatné nároky, domáháno-li se u okresního soudu náhrady věcné škody 5000 Kč nepřevyšující na základě zákona o automobilech a všeobecných předpisů o náhradě škody, u sborového soudu pak z téže automobilové nehody náhrady dle §u 1325 obč. zák. penízem 5000 Kč převyšujícím.
(Rozh. ze dne 11. března 1926, R I 193/26.)
Žalobou na okresním soudě domáhal se žalobce náhrady věcné škody 1830 Kč, způsobené mu automobilem žalovaného. Kromě toho podal na sborovém soudě na téhož žalovaného žalobu o 30000 Kč bolestného za úraz, jenž mu byl způsoben automobilem žalovaného při téže příhodě. námitce věcné nepříslušnosti okresní soud žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti. Důvody: Jedná se o pohledávku z náhrady škody, způsobené stranou žalovanou při jízdě automobilem, a žalobce uplatňuje touto žalobou pouze škodu na majetku, kdežto o náhradu bolestného 30000 Kč podal žalobu u krajského soudu. Obě pohledávky žalobce odvozuje z téhož zaviněni žalovaného a rozepře u krajského soudu není dosud rozhodnuta. Napadeným usnesením odmítl prvý soudce žalobu shora uvedenou z toho důvodu, že vedením sporu u dvou soudů způsobeny budou zbytečné útraty a s odvoláním se na § 55 druhá věta j. n. dovozuje, že žaloba měla býtí podána u soudu sborového. Názor tento z §u 55 j. n. vyvoditi nelze, v druhé větě §u 55 j. n. mluví se o části jistinné pohledávky a ustanovuje se, že v případě žaloby o tuto část je pro ocenění předmětu sporu směrodatnou výše pohledávky dosud nezapravené. V tomto případě však nejedná se o pohledávku jistinnou, nýbrž o nárok na náhradu škody. Výši škody této, pokud se týká škody na majetku, znal žalobce ihned po události v žalobě uvedené, škodu na těle mohl sice rovněž ihned zjistiti, nemusil však znáti její výše, neboť tato jest závislá na různých okolnostech, zejména na tom, jakého způsobu jest škoda tělesná, jaké následky bude míti a jak dlouho tyto potrvají atd. a nebylo tedy jisto, zda ohledně ní jest příslušným sborový či okresní soud a zda vůbec příslušeti bude před senát, či samosoudce. V čase podání žaloby pro škodu majetkovou nemusil tedy žalobce znáti i výši tělesné škody. Z toho jest patrno, že na tento případ ustanovení druhé věty §u 55 j. n. použiti nelze, ježto nejedná se jednak o pohledávku jistinnou, jednak, i kdyby se náhradní nárok za jistinu kapitálovou pokládati měl, nebylo by lze určití výši její, aspoň v čase dospělosti nároku ze škody majetkové, kteráž ihned po události stala se splatnou a také ihned číselně dala se určití a tedy i § 55 věty druhé j. n. nemohlo by se prakticky užiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. — Čís. 5837—
437
Důvody:
Stěžovatel vytýká rekursnímu soudu, že patrně předpokládá, že žalobci přísluší proti němu pro domnělý automobilový úraz několik nároků, z nichž jeden (1830 Kč) uplatňuje u okresního soudu, ostatní (41500 Kč) u krajského soudu, a míní, že jednak jde v tomto případě o jistinnou pohledávku, jednak spočívá tato jistinná pohledávka na témže skutkovém a právním důvodu, že tedy platí pro tuto věc předpis §u 55 druhé věty j. n. Dále vytýká rekursnímu soudu, že jeho úvaha, že žalobce v době podání žaloby u okresního soudu nemusil znáti výši ostatního svého žádání, třebas o něm věděl, není úvahou v právním smyslu, že ostatně má opory ve spisech, že naopak okolnost, že žalobce podal žalobu Ještě v promlčecí lhůtě a jí uplatnil ostatní žádání, nutí k opačné úvaze, že žalobce nemusil spěchati s podáním žaloby u okresního soudu, když na to za několik dnů podal žalobu u krajského soudu, takže nutně musil věděti v době, kdy podával žalobu u okresního soudu, že ostatní část jeho nároku bude včetně částky zažalované u okresního soudu činiti více než 5000 Kč, a mohl klidně čekati, pokud se mu nepromlčoval nárok, až bude pro něho jistým celý jeho nárok, by jej mohl vymáhati, jak bylo· jeho povinností, u sborového soudu jedinou žalobou. Z toho všeho dovozuje stěžovatel, že soud prvé stolice právem podle §u 55 druhé věty j. n. odmítl žalobu u něho'podanou pro věcnou nepříslušnost a že mimo zákonité ustanovení právem podepřel své rozhodnutí též poukazem na procesní ekonomii, s jehož hlediska bylo přísně nutno vyvarovati se, by z téhož právního důvodu mezi těmitéž stranami nebyly dvě rozepře u různých soudů, které již svou povahou, jelikož jde o nárok z utrpění škody automobilovým úrazem, spočívají na předpisu §u 1 zákona ze dne 9. srpna 1908, č. 162 ř. z., ukazují na značné náklady spojené zejména s důkazy na místě samém a znalci. Dovolací rekurs není důvodným. Žalobce domáhá se žalobou, uváděje, že jednáním žalovaného utrpěl škodu jednak na majetku, jednak na těle a zdraví, pouze náhrady majetkové škody a to za to, že mu bylo rozbito při srážce s automobilem žalovaného kolo v ceně 1300 Kč a že mu bylo zničeno šatstvo v ceně 530 Kč, úhrnem 1830 Kč. Tyto žalobní údaje musí soud položiti za základ při řešení otázky, zda je věcně příslušným, čili nikoliv (§ 41 j. n.). Z těchto žalobních údajů plyne, že nejde o jistinnou pohledávku, jakou jedině má na mysli předpis §u 55 druhé věty j. n., nýbrž že jde o nárok na náhradu škody, opírající se vedle všeobecného ručení podle §u 1 zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. za věcné škody také o zavinění žalovaného. To je nárok podstatně odlišný od onoho, který byl uplatněn žalobcem u krajského soudu a jenž jest opírán o předpis §u 1325 obč. zák., při čemž nemůže býti přehlédnuto, že jsou oba řečené nároky také i jinak různé povahy právní, neboť předpis §u 1325 obč. zák. dává poškozenému vlastně tři samostatné nároky, totiž nárok na náhradu léčebných nákladů, nárok na ušlý, po případě v budoucnu ucházející výdělek a nárok na bolestné. Leč ani onen u krajského soudu uplatněný nárok není s hlediska předpisu §u 55 druhé věty j. n. kapitálovou pohledávkou. Je pro tuto povahu obou nároků závažno, že náhrada škody záleží předem v obnovení dřívějšího stavu, a nelze-li takto poskytnouti náhradu, jest pak teprve škodu nahraditi zaplacením odhadní ceny (§ 1323 obč. zák.). Pří tom otázka procesní hospodárnosti, ku které poukázal prvý soud, jemuž zajisté tanulo na mysli, že možností dvojího uplatňování nároku na náhradu škody z téhož skutkového základu nastane zdražení nákladů k účelnému domáhání práva potřebných, může míti význam jenom právě v otázce útrat. Ostatně není zcela bez významu úvaha rekursního soudu, že žalobce v době podání žaloby u okresního soudu nemusil znáti výši ostatního svého žádání, aspoň potud ne, pokud i jí jest osvětlena zvláštní povaha obou uplatněných nároků. Nepřichází tedy v tomto případě v úvahu předpis §u 55 druhé věty j. n., jak se stěžovatel mylně domnívá, poněvadž nejde o jistinnou pohledávku. Jelikož výše u prvého soudu zažalovaného nároku nedosahuje 5000 Kč, mohl býti řečený nárok zažalován u příslušného soudu okresního.