— Čis. 5626 —
25
Čís. 5626.
Zákon ze dne 30. září 1924, čís.216 sb. z. a n. o konečné úpravě rakouských a uherských válečných půjček. Peněžní ústav nemůže se domáhati zaplacení zápůjčky poskytnuté na lombard válečných půjček, podal-li žalobu v době, kdy dlužník měl ještě právo a možnost sprostiti se všech závazků upsáním odškodňovacích dluhopisů a odevzdáním jich bance na místo placení. Neuplynula-li lhůta, stanovená dlužníku, v den rozsudku prvého soudu, jest žalobu pro tentokráte zamítnouti.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1926, Rv I 1434/25.)
Žalobu banky proti soukromníku o zaplacení zápůjčky poskytnuté na lombard válečných půjček procesní soud prvé stolice pro tentokráte zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobkyně napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. — Čís. 5626 —
26
Důvody:
Při přezkoumávání rozsudku odvolacího soudu nelze podle §§ 504 a 482 c. ř. s. přihlížeti ku skutkovým okolnostem, které nebyly předneseny již v řízení před soudem prvé stolice. Takovou nepřípustnou novotou jest, že žalovaný byl již před 15. dubnem 1925 žalující bankou vyzván, aby jí oznámil, jsou-li u něho splněny podmínky pro výměnu válečných půjček za odškodňovací dluhopisy, a zaslal jí včas potřebné doklady, že však ani na toto vyzvání ani na opětné upomínky neodpověděl. Před prvním soudem tvrdila žalující banka pouze, že žalovaný přes vyzvání nepodnikl ničeho za účelem výměny; ku vrácení této námitky stačilo poukázati na to, že lhůta ku podání přihlášek byla stanovena od 15. dubna clo 30. června 1925, takže před podáním žaloby, totiž před 29. březnem 1925 se žalovaný nemohl ještě k výměně přihlásiti, v den rozsudku prvního soudu (21. května 1925) však stanovená lhůta ještě neuplynula. Mimo to jest však nové tvrzení žalující strany v rozporu se žalobou, podle níž žalovaný dopisem ze dne 23. února 1925 banku požádal, by sečkala do června 1925, kdy žalovaný věc urovná. Banka mohla poznati z této odpovědi, že žalovaný hodlá použiti výhod zákona o konečné úpravě válečných půjček ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n. ve lhůtě určené prováděcím nařízením. Žalovaný nebyl povinen uplatniti nárok na výměnu prostřednictvím žalující banky, proto nebyl povinen zasílati jí předem nějaké doklady neb uvědomovati ji o svých úmyslech. Kroicy, jež hodlal podniknouti a podnikl za účelem výměny lombardované válečné půjčky, podnikl na vlastní účet a nebezpečí, žalující bance nemohla z nich vzniknou ti škoda. Proto jest nesprávným názor, že žalovaný nevyhověv vyzvání, by výměnu provedl, vzdal se mlčky práva vyhraženého mu v § 15 cit. zákona, vvdati bance odškodňující dluhopisy na úplné zaplacení lombardního dluhu s úroky a ostatním příslušenstvím. K uplatnění tohoto práva měl dosti času do června 1925, kterouž lhůtu si dle vlastního tvrzení žalobkyně vyhradil. Poukaz banky na časovou tíseň, ve které by se ocitla, kdyby všichni lombardní dlužníci byli u ní nárok na výměnu dluhopisů uplatnili teprve v posledních dnech upisovacích, jest nepřípadný, poněvadž nebyla povinna jim sama přihlášky obstarati. Zákon uložil jí v §u 14 pouze za povinnost, předložiti zastavené válečné půjčky ku výměně, tedy vydati je příslušnému přihlašovacímu úřadu za účelem připojení ku přihlášce. Podle § 22 zákona měla banka sice právo ku převzetí válečných půjček а k úpisu čtvrté státní půjčky, jež bylo vázáno do jisté míry na spolupůsobení dlužníka, o toto právo však v tomto případě nejde, poněvadž lhůta k jeho uplatnění uplynula již 25. listopadu 1924, a žalobkyně se ho také nedovolává. Žaluje na zaplacení lombardního dluhu podle smlouvy o zápůjčce, podala však žalobu již v době, kdy dlužník měl ještě právo a možnost, sprostiti se všech závazků upsáním odškodňovacích dluhopisů a odevzdáním jich bance na místo placení. Žaloba byla nižšími soudy praveni zamítnuta pro tentokráte, dovolání, napadající rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení, jest neodůvodněné.