— Čís. 5681 —
Čís. 5681.
Mylný právní názor mohl by zakládali syndikátní nárok jen, jednal-li dotyčný orgán proti lepšímu vědomí.
Nelze vytýkati finančním úřadům, že si vyložily předpis v pochybnosti ve prospěch eráru.
Předpisy, platící na Slovensku o vtělení poplatku z převodu nemovitosti. Zákon ze dne 22. října 1875, čís. 36 ř. zák. na rok 1876 (o správním soudním dvoru) platí též ve věcech finančních i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1926, Rv I 1455/25.)
Žalobce (obchodník na Slovensku) domáhal se na československém eráru náhrady škody, jež prý mu byla způsobena nezákonným postupem finančních úřadů při vymáhání poplatku z převodu. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce měl dokázati zavinění státních orgánů správních, ale nezdařilo se mu to, ba vlastně se o to ani nepokusil. Zavinění to shledával v tom, že orgánové ti zákonných předpisů nesprávně použili, jak prý plyne z příslušného nálezu Nejvyššího správního soudu, jímž postup jich uznán byl za nezákonný. Avšak náhled jeho, že nesprávné použití zákona zavírá v sobě nutně zavinění, jest naprosto neudržitelným. Zakládá-li se nesprávné použití zákona na nesprávném právním posouzení věci, na nesprávném výkladu právním, zkrátka na právním omylu, nemůže — Čís. 5681 —
115
o zavinění v tom smyslu, jaké se vyžaduje, aby nastala ručební povinnost státu, býti řeči. To se všeobecně uznává. Za mylný právní názor není syndikátního ručení. Kdyby měl dovolatel s náhledem svým míti pravdu, mohla by každá strana vždy vymáhati na státu náhradu škody, která jí vznikla tím, že nenalezla hned první stolice správné právo a nedala jí s jakoukoli žádostí za pravdu, tak na příklad v nesporném řízení, kde pravidelně nárok na útraty proti druhé straně nemá místa, mohla by strana, která teprv ve třetí stolici zvítězila, proti státu uplatňovati nárok na náhradu nákladů vzešlých jí v řízení opravném před oběma vyššími stolicemi a škody vzniklé tím, že se jí vymožení práva nutností opravného řízení opozdilo, což vše je nehorázné, protismyslné a nemožné, neboť znemožnilo by všecko konání správy i práva. Více však, než mylný právní názor příslušných finančních orgánů žalobce odvoláním se na řečený nález Nejvyššího správního soudu nedokázal. Vlastně však ani sám zákon nikde nepraví, že právní náhled stolice, rozhodující s konečnou platností, jest neomylným a že tedy rozhodnutí nebo opatření úředních orgánů jím zrušená — pokud se týče, pokud nejde o Nejvyšší správní soud, změněná — jsou mylná, nýbrž stanoví toliko, že jsou dále neodporovatelná a proto závazná. Nesprávný výklad zákona (právní normy) mohl by zakládati syndikátní nárok jen tehdy, kdyby se ho orgán dopustil proti lepšímu vnitřnímu vědomí, obmyslně, což, nehledě k obtížnosti důkazu, žalobce v tomto případě ani z daleka netvrdí. Doložiti dlužno, že finanční orgány jsou vůči státu zodpovědný za to, by zájmy eráru hájily, i nelze se tedy diviti, že v případě pochybnosti výloží si předpis tak, aby se možné zodpovědnosti pro nedbání oněch zájmů vyvarovaly; kdyby tedy za tento svůj výklad, toto své pojímání právní normy měly býti vydány půhonu zase v ten způsob, že by se domáhala strana na státu náhrady škody vzniklé jí z jich úkonů a ony se tedy musily státu z úkonu toho zodpovídati, byť i jen mravně (pořádkově), nikoli majetkově, bylo by konání úřadů znemožněno. Hořejšímu stanovisku svědčí pádně i předpis §u 19 zákona čl. XLV:1887, jenž stanoví, že, byl-li poplatek nesprávně vyměřen, tu, je-li tím zkrácen erár, má se vyměřiti a vybrati dodatečně, a, byla-li zkrácena strana, má se jí příslušný peníz vrátiti; počíná tedy s právními omyly a stanoví nápravu, na které však také přestává. Teprve v dovolání uplatňuje žalobce, že finanční ředitelství dalo poplatek vtěliti ještě dříve, než »generální finanční ředitelství« rozhodlo, a že erár nemá dle §§ 149, 29, 155, 35, 36 slov. popl. zákona čl. XXXIV: 1881 práva, poplatek dáti vtěliti, když je napadnut důvod vyměřeni poplatku a je sporno, zda jednání mu podléhá, čili nic. Předeslati dlužno, že zákon ten neobsahuje §§ 149, 155, a že stanoví § 2 zák. čl. XXV: 1875 a §§ 34—36 zák. čl. XXXIV:1881 pořad stolic tam vytčených, načež ovšem přísluší mimořádná stížnost na Nejvyšší správní soud dle zákonů o tomto soudě platných, o čemž níže. Ve věci, i kdyby to nebylo nepřípustnou novotou, ač to jí jest, stejně nemůže míti tato výtka úspěchu. Dejme tomu, že právní stanovisko žalobcovo jest úplně správné a že vtělení bylo finančním ředitelstvím vymoženo předčasně a tedy bezprávně, a nehleďme ani k tomu, že zase se tu namanuje otázka nesprávného právního pojímání zákona, přece to není s to, aby to uplatňovaný nárok na náhradu škody založilo, neboť předčasnost škody nezavinila a není tu tedy příčinné souvislosti, protože »generální ředitelství finanční« zamítlo odvolání a vyměření poplatku potvrdilo, takže vtělení, kdyby bylo nebývalo provedeno už dříve, bylo by bývalo vymoženo nyní, lépe řečeno vada předčasnosti byla tímto potvrzením zhojena, ježto od té přestalo vtělení býti předčasným. Stížnost na Nejvyšší správní soud nemá tu významu, neboť nemá dle §u 17 zákona o správním soudě ze dne 22. října 1875, čís. 36 ř. zák. pro 1876 o sobě odkladného účinku. Dovolatel ovšem praví, že dle slovenského práva Nejvyšší správní soud je řádným apelačním soudem v poplatkových věcech a neuznává tedy soud ten za stolici mimo pořad úřadů správních, avšak v tom se mýlí. Citovaný zákon platí i pro Slovensko, neboť byl učiněn součástkou zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n., který se vztahuje na celou říši (§§ 1 a 2 tohoto zákona).