— Čís. 6060 —
867'
Čís. 6060.
Nárok propuštěného kancelářského oficianta proti státu o placení služebních požitků jest uplatňovati pořadem práva.
Nálezem kárným (disciplinárním) vyneseným o zaměstnanci ve veřejné správě jest soud právě tak vázán (§ 268 c. ř. s.) jako odsuzujícím trestním rozsudkem. Přezkum kárného nálezu ve sporu propuštěného kancelářského oficianta proti státu o placení služebních požitků, dlužno omeziti jen na otázku, zda kárný přečin, jímž byl zaměstnanec uznán vinným, jest ohrožen v zákoně trestem propuštění ze služby a sice v tom směru, zda správní úřad držel se ve výroku o trestu v mezích své pravomoci a nepřekročil ji.
(Rozh. ze dne 25. května 1926, Rv I 17/26)
Žalobce, kancelářský oficiant v soudní službě, byl dne 10. března 1923 ze služby suspendován a dne 7. února 1924 ze služby propuštěn, ježto po provedeném kárném řízení byl uznán vinným přečinem podle §u 24, druhý odstavec, nařízení ze dne 25. ledna 1914, čís. 21 ř. zák. Tvrdě, že byl ze služby propuštěn bezdůvodně, ježto mu nebyla prokázána žádná vina, domáhal se žalobce na Československém eráru placení služebních požitků. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nejprve jest zkoumati, zda věc patří na pořad práva. K této otázce dlužno přisvědčiti, protože služební smlouva, na kterou se ustanovení kancelářským oficiantem zakládati musí, kvalifikována jest v §u 6 (3) nař. vešk. min. ze dne 25. ledna 1914, čís. 21 ř. zák. jako služební smlouva soukromoprávní. Dovolání uplatňuje jedině to, že soudové mají přezkumovati, zda žalobce byl důvodně, či bezdůvodně propuštěn ze služby. Přezkum tento musí se ovšem omeziti jen na otázku, zda disciplinární přečin, jímž žalobce uznán vinným, ohrožen je v zákoně trestem propuštění ze služby. Jinak disciplinární nález vynesený o zaměstnanci ustanoveném ve veřejné správě nemohou soudové přezkoumávati, takže otázka, zda zaměstnanec činu za vinu mu kladeného se dopustil, je pro civilního soudce vyřízena odsuzujícím nálezem disciplinárním zrovna tak závazně, jako dle §u 268 c. ř. s. nálezem trestním. Tím opraviti a doplniti dlužno zásadu vyslovenou v judikátu býv. nejvyššího soudu vídeňského č. 191, o němž bližší uvedeno v rozhodnutí zdejším čís. 3123 sb. n. s. a jenž rozeznává mezi přezkumem po stránce formální, jejž připouští, a přezkumem po stránce materielní, jejž nepřipouští, předpis §u 268 c. ř. s. úplně pomíjeje. Jako trestní, tak i disciplinární nález veřejného úřadu váže tedy civilní soud jen co do otázky důkazu a přičítatelnosti skutku, nikoli i co do ostatních otázek. Pokud tedy trest nálezem vyslovený záleží v zrušení služebního poměru (propuštění), zasahuje tedy poměr cívilněprávní, jenž jest podkladem žalobního nároku, musí sice soud civilní zkoumati, zdali služební poměr zrušen jest vskutku, zda jej totiž disciplinární nález rozvázal právem, avšak toto zkoumání nesmí zasahovati do pravomoci disciplinárního úřadu, nýbrž musí se omezí ti na otázku, zdali úřad ten ve výroku o trestu držel se v mezích své pravomoci a nepřekročil je, takže tedy přezkum měl by jen tehdy účinek pro zřízence příznivý, kdyby disciplinární úřad byl vyslovil trest, jaký na čin, jímž byl zřízenec vinným uznán, v zákoně (platné právní normě) dovolen není. Tím jest dovolání už vyřízeno, neboť nepopírá, co zjišťuje první soud, že totiž žalobce byl disciplinárním nálezem v moc práva vešlým uznán vinným služebním přečinem §u 24 (2) cit. min. nař. ze dne 25. ledna 1914, č. 21 ř. z. (odvolací soud tu cituje dle čl. I. a) tohoto nařízení zrušené nař. vešk. min. ze dne 19. července 1902, čís. 145 ř. z., dle něhož byl žalobce propuštěn poprvé v roce 1913), neboť když na tento přečin, involvující dle nepopřeného obsahu jeho dúvěrynehodnost žalobce a újmu na vážnosti úřadu (§ 23 odst. 6 cit. nař.), uložen v §u 24 (2) čís. 4 a v §u 29 téhož nařízení arbitrérně trest propuštění ze služby, nebyly meze pravomoci disciplinární komisí překročeny.