— Čís. 5991 —
Čís. 5991.
Část nuceným narovnáním v úpadku dotčené pohledávky, přesahující vyrovnávací kvótu, trvá dále po právu jako naturální obligace. Placení takové zbytkové pohledávky z nuceného narovnání není proto darem aniž obohacením toho, komu bylo plněno.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1926, Rv II 43/26.)
Žalovaný vypůjčil si od žalobkyně v létech 1918—1921 celkem 24000 Kč. Ve vyrovnacím řízení, jež bylo v roce 1923 zahájeno o jmění žalovaného, přihlásila žalobkyně svou pohledávku ze zápůjčky, nepřihlásila jí však v úpadkovém řízení, jež bylo zahájeno po zastavení vyrovnacího řízení. Dne 12. ledna 1924 bylo uzavřeno s úpadkovými věřiteli nucené narovnání, v němž se úpadce zavázal zaplatiti věřitelům třetí třídy 20%. Nucené narovnání bylo soudem potvrzeno a úpadek proto zrušen. Tvrdíc, že se jí žalovaný po potvrzení nuceného narovnání zavázal zaplatiti celý dlužný peníz, domáhala se žalobkyně na něm zaplacení 24000 Kč. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací soud bere vzhledem k výpovědi žalobkyně jako strany a předloženým listinám za své zjištění prvé stolice, že žalovaný po schválení nuceného vyrovnání se zavázal vůči žalobkyni, že jí celý původní dluh ve výši 24000 Kč zaplatí. Odvolací soud sdílí též názor soudu prvé stolice, že při nuceném vyrovnání na prázdno vyšlá část pohledávky nezanikla úplně, nýbrž že zůstala naturální obligace a že žalobkyni tím, že se žalovaný zavázal jí tento zbytek pohledávky zaplatiti, vznikl zažalovatelný nárok; nemůže se proto v tomto případě mluviti o darování.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení odvolacího rozsudku spatřuje dovolatel v tom, že žalovaným po schválení nuceného vyrovnání učiněný závazek, že zaplatí žalobkyni celou její pohledávku původních 24.000 Kč, považuje za platný a žalovatelný, uváděje, že při nuceném vyrovnání nezanikla úplně na prázdno vyšlá část řečené pohledávky, nýbrž že zůstala naturální obligace. Dovolatel poukazuje k rozhodnutím nejvyššího dvoru soudního ve Vídni ze dne 26. února 1884, čís. 938 (přístupnému v Gl. Unger č. 9900 a Centralblatt f. jur. Praxis rok 1884 str. 562) a ze dne 3. března 1875, čís. 13136 (přístupnému v Gl. Unger č. 5649 a v Gerichtshalle rok 1875 str. 119), než to není tento případ, neboť v obou řečených rozhodnutích jde o použití §u 226 starého konk. řádu, a uvádí-li dovolatel zejména poslednější rozhodnutí a v něm vyslovený právní závěr, že před vyrovnáním učiněný slib zaplacení celé pohledávíy se projevuje jako darovací slib, v souvislost se gramatikálním výkladem nyní platného §u 156 konk. řádu, poráží se tato dedukce sama sebou. Byť i po právní moci soudního potvrzení vyrovnání mohli věřitelé požadovati zaplacení svých pohledávek pouze v rámci obsahu vyrovnání, není tím řečeno, že by se nuceným vyrovnáním uskutečnila novace, nýbrž část nuceným vyrovnáním dotčené pohledávky, přesahující vyrovnávací kvótu, trvá dále po právu jako naturální obligace, což v prvé řadě vyplývá z předpisu §u 151 konk. řádu, podle kterého se nucené vyrovnání nedotýká rukojemství za celou pohledávku a také se nedotýká spoludlužnictví třetích osob, jakož i vyplývá to z úvahy, že nuceným vyrovnáním a zaplacením vyrovnacích kvót při osobních pohledávkách proti úpadci, ohledně nichž stává oddělné právo, zaniká pouze osobní nárok proti úpadci, kdežto oddělné právo pro vyrovnáním a jeho kvótami neuhrazený zbytek pohledávky trvá po právu dále; ve druhé řadě to vyplývá z předpisu §u 163 (2) konk. ř. o novém úpadku, podle kterého pohledávky neuspokojené částkami ustanovenými ve vyrovnání považují se za ne úplně zapravené, totiž pokládají se za zapravené jen zlomkem, který odpovídá poměru zaplacené částky k částce, která podle vyrovnání má býti zaplacena (srovnej zásadu vyslovenou v rozhodnutí čís. 3252 sb. n. s., podle které věřitel, jenž neobdržel na vyrovnací kvótu ničeho, konkuruje v úpadku celou svou pohledávkou). Z toho sluší dovoditi, že placení takové pohledávky zbytkové z nuceného vyrovnání po jeho úplném splnění není darem, nýbrž splněním naturálního závazku, jehož existence odnímá takovému plnění právní povahu daru. Je právě vlastností naturální obligace, že oprávněný nemůže žalovati o její splnění, a bylo-li mu plněno dobrovolně, platí to plnění za povinované, neboť nemůže býti požadováno jeho vrácení. Dobrovolné plnění je v tomto případě skutečným plněním, není darem a není obohacením.