— Čís. 5885 —
534
Čís. 5885.
Nemohla-li banka opatřiti koupí pro zákazníka cizí valutu, a dohodla-li se s ním v tom směru, že mu cizí valutu prozatím zapůjčí, než bude bankovním úřadem efektivně přidělena, jde o smlouvu o zápůjčku a jest zákazník povinen platiti úrok ze zapůjčeného peníze. Lhostejno, — Čís. 5885 —
635
že zákazník složil peníz v Kč ku krytí zapůjčené cizí valuty. Pokud dlužno v chování se zákazníka spatřovati souhlas s placením úroků. Baňká jest oprávněna požadovati ze zapůjčené cizí valuty až i 15% úroky.
(Rozh. ze dne 25. března 1926, Rv I 2050/25.)
Žalovaný požádal žalující banku, by mu opatřila 12500 dánských korun a složil ku krytí jich 90000 Kd. Žalující banka dala mu dne 2. července 1923 2500 Kd hotově, zbytek 10000 Kč mu zatím zapůjčila až do doby, kdy předloží doklady o přivezení zboží do tuzemska, načež teprve mu měla býti bankovním úřadem efektivně přidělena valuta 10000 Kd. Žalovaný předložil doklady o přivezení zboží teprve počátkem listopadu 1923, načež dne 6. listopadu 1923 bylo bankovním úřadem 10000 Kd uvolněno a žalobkyní připsáno k dobru žalovaného. Spornou zůstala mezi stranami otázka, zda žalující banka byla oprávněna zatížiti žalovaného na jeho běžném účtě 15% úroky z 10000 Kd za dobu od 2. července do 6. listopadu 1923, celkem 542 Kd a zda byla oprávněna citati z těchto úroků nadále 1-5% úroky (85 Kd za dobu od 1. ledna 1924 do 30. listopadu 1924). Žalobě o zaplacení těchto 627 Kd procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Žalující banka mluvila v korespondenci o učiněném obchodě mezi stranami jako o koupi, a v celé korespondenci vedené mezi stranami r. 1923, není v dopisech žalující banky zmínky o tom, že žalovaný musí platiti z (běžného) účtu dánských korun nějaké úroky. Než z dopisu žalující banky ze dne 2. července 1923 zjistil soud, že dopisem tím žalující banka vyrozuměla žalovaného, že zažádala u bankovního úřadu o přiděl 10000 Kd, které žalovanému za kurs 589 Kč zajistila, že dle přiloženého odpočtu zatěžuje žalovaného dán. kor. 10000, že převod provede teprve potom, až bude importní valuta jí efektivně bankovním úřadem přidělena, a že bankovní úřad tak učiní, jakmile žalovaný předloží bance doklady, z kterých bude patrno, že valuta pocházející z uzavřeného obchodu jest splatná, po případě, že zboží bylo dovezeno. Tento připiš žalující banky shoduje se s ustanovením § 5 nařízení vlády ze dne 23. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., dle něhož oprávněná banka je povinna žadateli, předloží-li dovozní povolení, cizí valutu, pokud její vlastní zásoba stačí, za denní kurs přiděliti nebo na burse opatřiti, žadatel se však musí zavázati, že do stanovené lhůty předloží bance doklady o tom, že zboží, na jehož zaplacení dostal valutu vyplacenu, skutečně dovezl. Již z tohoto připíšu mohl žalovaný jako obchodník (majitel pivovaru) souditi, že žalovaná mu zapůjčuje 10000 Kd a že bude musiti z nich platiti úroky. Soud má dále za zjištěné, že svědek Sch. upozornil žadatele výslovně na to, že žadatel může 2500 Kd koupiti hned, dalších 10000 Kd že mu však banka může jen zapůjčiti až do doby, než předloží doklady o dovezení zboží do tuzemska, a že do té doby bude musiti ze zapůjčených 10000 Kd platiti úroky. Na základě posudku znalců vzal soud dále za prokázáno, že žalující banka mohla příkaz žalovaného vyříditi trojím způsobem, a to 1. že mohla ihned zažádati u bankovního úřadu o promptní příděl na základě pouhého dovozního — Čís. 5885 —
povolení, což se však musí státi 24 hodiny předem, a musí vyčkati řešení se strany, bankovního úřadu, v kterémžto prvém případě však přejímá banka vůči bankovnímu úřadu záruku, že do 14 dnů dokáže, že obchod byl uskutečněn, a do 3 měsíců pak předloží doklady, že zboží dovezeno; tento způsob skrývá však dle posudku znalců pro banku v sobě nebezpečí, že jí podobné žádosti velkoklientů nebudou vůbec povolovány, kdyby jednou závazku svému nedostála — a mimo to je pochybno, zda by bankovní úřad takové žádosti banky vyhověl, neboť .činil tak jen individuelně a výjimečně. 2. banka mohla přiděliti žalovanému cizí valutu z vlastního nostra, pokud ji měla a chtěla tak učiniti, a konečně 3. postupovati způsobem, jakým postupovala, t. j. zajistiti žalovanému kurs u bankovního úřadu a do dne definitivního přídělu, který se stane po dodání dokladů o dovozu zboží do tuzemska, zapůjčiti valutu cizí. Posudkem tím je prokázáno, že postup banky, oznámený žalovanému dopisem banky ze dne 2. července 1923, byl správný, a že banka byla oprávněna účtovati žalovanému ze zapůjčených mu 10000 Kd běžné úroky. Zjištěnými okolnostmi je prokázáno, že žalující banka žalovanému částku 10000 Kd zapůjčila, čímž zároveň je vyvráceno tvrzení žalovaného o uvedení v omyl a o jednání banky příčícím se prý dobrým mravům. Na základě posudku znalců vzal soud dále za zjištěné, že běžný úrok ze zápůjček v dánských kor. činil r. 1923 a činí od té doby až dosud 12 až 15%. Ježto je pak nesporno, že žalovaný zaslal žalující bance doklady potřebné k žádosti za definitivní příděl zajištěné valuty teprve koncem října nebo počátkem listopadu 1923, a ježto žalovaný nečinil ve směru tom námitek, že by úrok připsaný žalovanému dnem 6. listopadu 1923 k tíži byl nesprávně počítán, je žaloba ohledně 542 Kd odůvodněna. Počítání dalších zažalovaných úroků ode dne 1. ledna do 30. listopadu 1924 je odůvodněno ustanovením čl. 291 obch. zák. Vyšší než zákonné úroky jsou odůvodněny též mimořádnými poměry při zápůjčkách, zejména při zápůjčkách v cizí valutě, kdy je obvyklo nyní čítati úroky značně vysoké, ježto i banka musí platiti úroky daleko vyšší než obvyklo bylo dříve, je tudíž spravedlivo, by klient škodu jí prodlením placení vzešlou nahradil (§ 1333 obč. zák. a čl. 283 obch. zák.). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Souhlasil-li žalovaný, jak bylo zjištěno, s tím, že mu 10.000 Kd poskytnuto bude, než předloží žádané doklady, jako zápůjčka, musil zajisté býti sobě vědom toho, že ze zápůjčky bude musiti platiti úroky. Šloť o obchod bankovní a o žalovaném nelze právem předpokládati, že by jako velkostatkář a majitel pivovaru, který obchodoval s cizinou, byl tak nezkušeným, že nepočítal s tím, že banky půjčují na úrok, což ostatně musil věděti i z předložených jím obchodních podmínek ze dne 28. června 1923. Neujednal-li tudíž výslovně, že ze zapůjčené mu cizí valuty bude platiti úrok, mlčením svým v tomto případě dal jistě na jevo, že s placením obvyklého bankovního úroku souhlasí. Poněvadž dle zjištění soudu prvé stolice, jež vlastně nebylo ani napadeno, činil běžný úrok ze zápůjček v Kd 12—15%, pak jsou výtky dovolatelky neodůvodněny. Také po stránce právní posoudil prvý soudce, vzhledem k tomu, co svrchu uvedeno, věc zcela správně. Jest pravda, že potřebný — Čís. 5885 —
537
peníz Kd měl býti opatřen koupí, částku 10.000 Kd však nebylo možno koupí promptní opatřiti a ohledně ní dohodly se strany o prozatímním jejím zapůjčení, než stejný peníz, který byl za zajištěný kurs od bankovního úřadu zakoupen, bude efektivně tímto přidělen. Dotyčným ujednáním a odevzdáním šeku na peníz zapůjčený byla zajisté uskutečněna smlouva o zápůjčku dle § 983 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Co se tkne výtky nesprávného posouzení právního, lze žalovaného, pokud poukazuje na vývody odvolacího spisu, zejména o významu §u 1333 obč. zák., vzhledem k tomu, že tyto vývody byly podrobně a výstižně vyvráceny soudem odvolacím, prostě odkázati k příslušným důvodům napadeného rozsudku. I jinak byla věc odvolacím soudem správně posouzena po stránce právní. Žalovaný proti právnímu názoru odvolacího soudu, že šlo o zápůjčku dle § 983 obč. zák., namítá, že nebyla zjištěna podstatná náležitost zápůjčky, totiž závazek, nahraditi, správně vrátiti, po určitém čase stejný počet věcí téhož druhu, t. j. 10000 d. k., když prý naopak uhradil svůj závazek předem, zaplativ předem cenu trhovou za poskytnutou cizí valutu jako zboží. Dovolatel přehlíží, že dána-li zápůjčka v měně cizí, nemění se nic na podstatě tohoto právního jednání, má-li nebo může-li dle vůle stran zapůjčený peníz býti vrácen nikoliv efektivně v cizí měně, v které byla vyplacena zápůjčka, nýbrž v měně tuzemské podle kursu v době splatnosti (§ 905 obč. zák.; čl. 336 obch. zák.), že splatnost měla v tomto případě nastati po předložení potřebných dokladů, načež měla zajištěná částka dánských korun teprve efektivně býti přidělena bankovním úřadem ministerstva financí; a že dle zjištění nižších soudů peníz 90000 Kč byl složen nikoli jako kupní cena, nýbrž toliko ku krytí zapůjčených 10000 Kd, t. j. jako jistota za to, že zápůjčka bude splacena. Podle doplněného posudku znaleckého mohla žalující banka, vydavši žalovanému ihned dne 2. července 1923 šek na kodaňskou banku, s kterou jest ve spojení a u které má úvěr, s částkou 1000 Kd disponovati zase teprve po přídělu jich bankovním úřadem (dne 6. listopadu 1923). V mezidobí měl tedy sice žalovaný možnost, volně nakládati oněmi 10000 Kd, ale žalobkyně možnosti té neměla a nemohla beze všeho pro sebe použiti ani složených korun československých vzhledem k tomu, že tyto jak již vytčeno, nebyly dány jako kupní cena, nýbrž měly sloužiti ke krytí zapůjčených a žalující bankou (šekem) ihned vyplacených, ale u bankovního úřadu toliko zajištěných a teprve později skutečně přidělených 10000 Kd. Pokud žalovaný vytýká nedostatek zjištění, že dal výslovný souhlas k placení 15%ních úroků, stačí připomenouti, že dle §u 863 obč. zák. lze projeviti souhlas nejen výslovně, nýbrž i .mlčky způsobem tam naznačeným, a že odvolací soud správně vyložil, že a proč v tomto případě nutno předpokládati takový mlčky daný souhlas žalovaného.