— Čís. 5862 —
490
Čís. 5862.
Zásada, že nájemní (pachtovní) práva nezanikají smrtí jedné ze smluvních stran, platila i před třetí dílčí novelou k obč. zák. 1 ležící pozůstalosti přísluší ochrana nájemníků. Vstup dědiců do nájemní smlouvy nastává teprve doručením odevzdací listiny.
(Rozh. ze dne 17. března 1926, Rv I 291/26.)
Výpověď z bytu pozůstalosti ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti, odvolací soud výpověď zrušil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel vypověděl soudně pozůstalosti M-а byt, jenž dle zjištění odvolacího soudu tvoří součást zůstavitelovy živnostenské provozovny. K námitkám strany vypovídané jest pak dle § 572 c. ř. s. rozhodnouti, zda tato dle 561 c. ř. s. daná výpověď zůstati má účinnou či má býti zrušena. Rozhodnutí toto závisí od řešení předběžné právní otázky, zda žalovaná pozůstalost má nárok na ochranu nájemníků. Dovolatel především poukazuje na to, že předpis §u 1116 a) obč. zák. (§ 145 třetí dílčí novely) nevztahuje se dle §u 148 téže novely na smlouvy před prvním lednem 1917 ujednané, a o takovou smlouvu prý tu jde. Ale otázka tato jest nezávažna. Zásada, že práva nájemní (pachtovní) nezanikají smrtí jedné ze smluvních stran, platila dle §u 531 obč. zák. i před třetí novelou. V žádném tedy případě nezanikla zmíněná nájemní smlouva úmrtím M-а. Vzhledem k §u 547 obč. zák. jest ležící pozůstalost, která také skutečně pokračuje v poměru nájemním, pokládati za nájemníka, a ježto zákon o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. nerozeznává, kdo jest nájemníkem, požívá i ležící pozůstalost ochrany zákona tohoto a nepřijde proto 2. věta §u 1116 a) obč. zák. vůbec v úvahu. Dovolatel dále tvrdí, že ležící pozůstalosti ochrana dle zákona čís. 48/1925 nepřísluší, ježto právo na ochranu jest právem osobním, které nemůže býti předmětem práva dědického (§ 531 obč. zák.). Ale ani tu nelze dovolateli přisvědčiti, ježto ona ochrana jest pouhým důsledkem toho, že pozůstalost sama jako taková stojí v nájemním poměru. Jak již správně odvolací soud uvádí, na tomto stavu věci nemění ničeho předpis §u 6 citovaného zákona o ochraně nájemníků, jenž upravuje jen otázku, který dědic může vstoupiti ve smlouvu zůstavitelem jako nájemníkem uzavřenou. Vstup tento a s ním zároveň přechod nájemního poměru uskutečňuje se teprve doručením odevzdací listiny (§ 547 obč. zák.). V pozůstalostní věci M-а dosud odevzdací listina vydána není. To jediné jest závažno v tomto sporu, jehož úkolem není řešiti otázku, jaký právní stav ohledně sporného nájemního poměru vznikne odevzdáním pozůstalosti universálnímu dědici V-ovi; osobní poměry tohoto v tomto sporu vůbec nepřicházejí v úvahu. Dovolatel poukazuje též na to, že by nebylo slušno a nevyhovovalo by praktické potřebě, by, i když zde nejsou dědicové, kteří by mohli vstoupiti v nájemní poměr, trvala ochrana nájemníků pro pozůstalost, čímž prý nespravedlivě prodlužována by byla omezení disposičního práva majitelů domu. Otázkami těmito nelze se tu obírati. Myslí-li dovolatel, že by tyto okolnosti mohly tvořiti důvod k tomu, aby příslušný soud vůči ležící pozůstalosti dal svolení k výpovědi (důvody výpovědní nejsou v zákoně o ochraně nájemníků výčetmo uvedeny), jest věcí jeho, aby proti této pozůstalosti zavedl řízení v §u 4 zákona o ochraně nájemníků předepsané. Ježto žalovaná strana dosud požívá ochrany nájemníků, jest k rozvázání poměru nájemního dle §u 1 zákona o ochraně nájemníků třeba soudního svolení. Důsledkem toho nemůže žalobce pouhou soudní výpovědí dle §u 560 a násl. c. ř. s. danou přivoditi po hmotněprávní stránce rozvázání nájemní smlouvy s ležící pozůstalostí a právem proto odvolací soud zrušil tuto výpověď.