— Čís. 5867 —
497
Čís. 5867.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.). Zákon o ochraně nájemců vztahuje se na nájem místností ku výkonu živnosti přechovávání cizinců, uzavřený mezi majitelem domu a provozovatelem této živnosti, nevztahuje se pouze na poměr mezi provozovatelem této živnosti a jeho hosty.
(Rozh. ze dne 18. března 1926, Rv I 330/26.) — Čís. 5867 —
498
Proti soudní výpovědi, dané dne 30. června 1925 pronajímatelem hoteliéru z najatých místností, podal žalovaný námitky, jimž procesní soud prvé stolice nevyhověl a ponechal výpověď v platnosti. Odvolací soud námitkám vyhověl a výpověď zrušil mimo jiné z tohoto důvodu: Námitka, že poměr mezi osobou, oprávněnou ku provozu živnosti a jejími hosty jest upraven již v posledním odstavci §u 2 zák. na ochranu nájemců, není opodstatněna, ježto toto ustanovení zákona činí opatření pouze ohledně nájemních a pachtovních smluv, uzavřených na určitou dobu, v případech však, o jaký tu jde, bývají smlouvy uzavírány často i na neurčitou dobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Správným jest názor soudu odvolacího, že se nevztahuje ustanovení §u 31 čís. 6 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. na nájemní poměr mezi žalobcem, jako majitelem hotelu a žalovanými, jako nájemci místností ku výkonu živnostenského oprávnění ku přechovávání cizinců sloužících. Mínění dovolatele, že tento názor soudu odvolacího byl správným jen po dobu platnosti nařízení o ochraně nájemníků z roku 1918, čís. 83 sb. z. a n. [§ 1 (2)] a zákona o ochraně nájemníků z roku 1920, čís. 275 sb. z. a n. (§ 32), že však od vydání zákona o ochraně nájemníků z roku 1922, čís. 130 sb. z. a n. (§ 31 čís. 2) nastala změna oněch ustanovení, není správným. K dotyčným vývodům dovolání jest uvésti, že zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. v §u 32 má již ustanovení, že zákon ten se nevztahuje na výkon živnostenského oprávnění ku přechovávání cizinců a že tudíž již tento zákon a nikoli teprve zákon ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. od doslovu § 1 (2) nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. se odchýlil. V důsledcích toho, když po názoru dovolatele až do 31. prosince 1921 nenastala změna v ustanovení §u 1 (2) nařízení z roku 1918, čís. 83 sb. z. а n., že na pronájem při provozování živnosti přechovávání cizinců se ustanovení ta nevztahují, tato změna ani zákonem ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. nastati nemohla, an doslov §u 31 (2) tohoto zákona kryje se úplně s ustanovením § 32 zákona z roku 1920, čís. 275 sb. z. a n. a rovněž odpovídá ustanovení §u 31 čís. 6 zák. z r. 1925, čís. 48 sb. z. a n. nyní platného. Platí proto až dosud zásada vyslovená v rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 1255 sb. n. s., že zákon o ochraně nájemníků vztahuje se na nájem místností ku výkonu živnosti přechovávání cizinců sloužících mezi majitelem domu a provozovatelem této živnosti a že nevztahuje se jen na poměr mezi provozovatelem živnosti a jeho hosty. Mínění dovolatele, že tento poměr chráněn jest nyní §em 2 (4) zákona z roku 1925, čís. 48 sb. z. a n. a že tedy ustanovení §u 31 čís. 6 tohoto zákona bylo by nesrozumitelným a zbytečným, kdyby rovněž tento poměr měl chrániti, vyvrátil případně již soud odvolací.