— Čís. 5951 —
Čís. 5951.
Předpisu §u 2 písm. e) zákona ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n. nelze použiti na zápis do seznamu kandidátů advokacie. Provozování zástupci agendy právní srovnává se s povahou a výkonem advokacie. »Důvěryhodnost« jest míněna vzhledem k obecenstvu, nikoliv k advokátnímu stavu.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1926, R II 95/26.)
Žádost Dra. Františka J-a, rady vrchního zemského soudu v. v. a obhájce ve věcech trestních o zápis do seznamu kandidátů advokacie, výbor moravské advokátní komory zamítl. Vrchní zemský soud vyhověl odvolání žadatelově potud, že nevyhověl toho času žádosti.
Nejvyšší soud povolil zápis do seznamu kandidátů advokacie.
Důvody:
§ 30 adv. řádu nevyžaduje k zápisu do seznamu kandidátů advokacie jiných podmínek, než splnění náležitostí vyžadovaných ke vstoupení do praxe soudní. Dlužno tedy sáhnouti až k předpisům o připuštění do soudní praxe, o němž jedná kromě § 16 a 17 zák. o soud. org., jež podmínky jeho nestanoví, zejména § 4 odstavec třetí téhož zákona, jenž však odkazuje na platné předpisy. Sem patří cís. nař. ze dne 10. října 1854, čís. 262 ř. z. § 1, jež vyžaduje k přijetí právního praktikanta k soudu absolvování právních a státovědeckých studií a složení předepsaných theoretických zkoušek. Nyní na místo toho nastoupil § 6 prvý odstavec zákona ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n., jenž v podstatě stanoví totéž. Ovšem jest dále otázkou, zda i přijetí právního praktikanta — Čís. 5951 —
661
do soudní praxe jest ustanovením jeho u soudu ve smyslu nadpisu první hlavy soudní instrukce z roku 1853 a zda tedy ve smyslu §u 19 čís. 2 zák. o soud. org. platí i pro ně předpisy §u 1 až 5 soud. instr. Dlužno tu sice poukázati na to, že § 4 poslední odstavec zák. o soud. org. staví vedle sebe přijetí do soudní praxe a ustanovení za auskultanta, že tedy obé se liší a že dále přijetí do soudní praxe není přijetím do státní služby, o němž mluví § 1 soud. instr. Praxe justiční správy splnění těchto podmínek §u 1—5 soud. instr. nevyžaduje, pokud se týče výkazu jich nepožaduje. Ostatně o skutkovou povahu těchto ustanovení, zejména §u 2 instr. dle stavu věci ani nejde. Výbor komory nebyl s to opříti své rozhodnutí o nějaké zákonné ustanovení, vrchní zemský soud pak opřel je o předpis §u 2 písm. e) zákona ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n., který se však týče jen dosažení advokacie, tudíž zápisu do seznamu advokátů a nemůže, jak níže podrobněji bude doličeno, rozšiřován býti na zápis do seznamu kandidátů advokacie. Je tu však § 15 disc. stat. pro advokáty a kandidáty advokacie, kde stanovena zvláštní překážka zápisu do seznamu kandidátů, totiž důvěry nehodnost, avšak jen ohledně těch, na něž se vztahuje § 14 téhož statutu, t. j. těch, kdo následkem disciplinárního nálezu byli škrtnuti ze seznamu. Zda-li také při kandidátech, na něž tento předpoklad nedopadá, zejména tedy při těch, kteří poprvé žádají za zápis, zkoušeti jest důvěryhodnost, netřeba zde rozhodovati, neboť i když se k otázce přisvědčí a důvěryhodnost Dra. Františka J-a se zkoumá, nelze shledati podstatné příčiny, proč by byl důvěry nehoden. Uvádějí se tři: Předně, že Dr. František J. vyvinoval zástupci činnost, k níž, nebyl oprávněn, vedl agendy, jichž zastupování z povolání jest vyhrazeno advokátům a že následkem toho se stal důvěry nehodným vůči členům advokátního stavu samého. Především dlužno podotknouti, že užívá-li zde vrchní zemský soud předpisu §u 2 písm. e) zákona ze dne 31. ledna 1922, čís.. 40 sb. z. a n., dle něhož nemůže advokacie dosáhnouti, kdo provozuje zaměstnání, které se nesrovnává s povahou a vykonáváním advokacie, nebo kdo svým jednáním stal se důvěry nehodným, a jejž vrchní zemský soud rozšiřuje i na dosažení postavení kandidátů advokacie, nelze to schvalovat), neboť co předepsáno pro dosažení advokacie, nelze ani rozšiřujícím výkladem ani obdobou vztáhnouti i na dosažení kandidatury advokacie, sice by se došlo k tomu důsledku, že by i všecky ostatní podmínky advokacie mohly kladeny býti také pro dosažení kandidatury, což je výsledek nemožný, ježto by tak oba ústavy splynuly v jeden. Zákon zvlášť předpisuje podmínky jak pro dosažení jednoho tak druhého a nelze je směšovati. Co se zvláště týče zaměstnání, které se nesrovnává s povahou a výkonem advokacie, zákon myslí zcela patrně zaměstnání jiná, než provozování zástupčí agendy právní, tedy na př. živnost hostinskou (srov. § 20. písm. e) adv. ř.), neboť provozování zástupčí agendy právní nemůže se nesrovnávati s povahou a vykonáváním advokacie, ježto advokacie právě v provozování agendy té záleží. To by byl tedy chybný kruh. Co se však týče důvěryhodnosti § 2 písm. e) cit. zák., jehož jak řečeno, tu vůbec užiti nelze, nemá na mysli zajisté důvěryhodnost vůči advokátnímu stavu, jak si to vrchní zemský soud vykládá, nýbrž důvěryhodnost vůči obecenstvu, toto aby mohlo v řádnost, — Čís. 5951 —
svědomitost a poctivost jeho spoléhati, neboť zda-li bude šetřiti ohledů vůči soudruhům v povolání, zachovávati mravní a právní povinnosti stavovské na př. neprovozovati nekalou soutěž, to se může ukázati teprv potom, až do stavu přijat bude, neboť do té může to býti jen pouhá domněnka. A dopustí-li se po přijetí do stavu něčeho proti němu, jsou na to disciplinární tresty (§ 2 disc. stat., jež se mohou stupňovati až ve výmaz z listiny § 12 písm. d) téhož stat.) a to vše platí i o kandidátu advokacie (§ 4 téhož stat.). Zbývá tedy jen důvěry nehodnost vůči obecenstvu, a to právě leda jen po rozumu §u 15 disc. stat. Ale to, že Dr. František J. provozoval zástupčí agendu právní neoprávněně, nečiní ho ještě nehodným důvěry obecenstva. Neboť na otázku »proč« a »jak« nelze najíti odpověď. Provozoval sice neoprávněnou soutěž advokátům, ale že by to samo o sobě musilo míti za následek, že se v něm klienti sklárnou, není tím naprosto ještě dokázáno. Tím již také vyvrácen je sám sebou i druhý důvod, že Dr. František J. vstoupil s Drem. Albertem M-em do společné kancelářské režie a že se budou ve svých kancelářích, z nichž je každá samostatná, vzájemně zastupovati. Když totiž je Dr. František J. obhájcem v trestních věcech, musí míti kancelář a proč by nemohli s Drem. Albertem M-em, jenž má advokátní kancelář, míti společnou režii? To je přece jen otázka obchodní, není tu ještě ničeho proti cti a vážnosti stavu nebo povinnostem povolání. Á proč by se nemohli také v těchto svých kancelářích vzájemně zastupovati, rozumí se, pokud každý je ve své kanceláři chefem, tož vyhražujíc právě poměr Dra. Františka J-a jako koncipienta Dra. Alberta M-а v civilních věcech, jež jsou z kanceláře Dra. j-a vyloučeny, ježto ty není on oprávněn samostatně zastupovati, nýbrž může tu býti jen ve službách Dra. M-а.. Poměr je arci poněkud složitějším, ale není ještě příčiny k podezření, že zápisem Dra. J. za koncipienta Dra. M-a má býti kryta nějaká neoprávněná činnost Dra. J-a. Jaká? Právě když bude koncipientem, nebude pracovat civilní věci na vlastní pěst (pokoutně), nýbrž na účet Dra. M-а, ovšem s participací dle úmluvy. Vždyť přece Dr. ]. nebude ani oprávněn civilní podání signovat, to právě bude moci jen Dr. M., a vše půjde v tomto oboru proto na jeho zodpovědnost. Nelze nahlédnouti, kde jest v jejich vylíčené úmluvě něco nedovoleného. Úmysly jich musí býti pokládány za loyální, dokud se jim nedokáže opak. A pouhé mlhavé domněnky (»nějaká neoprávněná činnost«) nemohou býti základem rozhodnutí, nýbrž jen dokázaná fakta, neboť kam by to spravedlnost dospěla. Dlužno tedy vyčkati, až se tato posud vůbec neurčitelná nějaká neoprávněná činnost objeví, a pak podle povahy její proti ní zakročiti. Docela lhostejno je, zde Dr. J. chce nebo nechce státi se jednou samostatným advokátem a co o tom prohlašuje. Třetí důvod konečně, že Dr. J. jako obhájce v porotní věci zavolal si svědka do sivé kanceláře a dotazoval se ho, co mu je o věci známo, při čemž ho upozorňoval, že má udati ve všem pravdu, není již proto ničím, že Dr. J. byl v té příčině disciplinárním soudem ze zodpovědnosti propuštěn, ježto soud ten upustil od zavedení kárného řízení proti němu. Docela nepřípadné je však, klade-li se důraz na to, že Dr. J. napomenuv svědka k udání pouhé pravdy, osoboval si nepřístojným způsobem úkol příslušející jen činnému soudci, neboť tímto napomenutím právě naopak nepřístojnost, že svědka soukromě vyslýchal, omezil na nejmenší míru. Nebezpečnějším by to bylo bývalo, kdyby byl napomenuti toho svědkovi neudělil. Vůbec se ta věc týká Dra. J-a jen jako obhájce, a mohl-li přes to ponechán býti v úřadě obhájce, proč by nemohl býti učiněn koncipientem v civilních věcech, jichž se to netýkalo?
Citace:
č. 5951. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 688-691.