— Čís. 5850 —
Čís. 5850.
Uznání jest smlouvou, kterou se zjišťuje bez vzájemného ustoupení stran určitý poměr právní, účinek uznání spočívá v tom, že právní poměr pro případ, že již by vlastně neexistoval, znovu jest vzkříšen k životu.
Zaručení muže se (vzhledem k doslovu záručního prohlášení) vztahovati i na dluhy, jež teprve mají vzejíti z povoleného úvěru. Omezeno-li ručení do určitého peníze, vztahovalo se omezení na saldo, vyplývající z poskytnutého úvěru.
Pojem kontokorentního poměru. Skutečné používání smluveného kontokorentního spojení spočívá v zasílání periodických účetních uzávěrek. — Čís. 5850 —
463
Účinky smlouvy o kontokorentu projevují se změnou právní povahy, jaké nabývají jednotlivé platy a jednotlivé pohledávky nárokem na periodické vyúčtování. Rukojemství za kontokorent nezaniká určením salda, nýbrž ručí za pokaždé se vyskytující saldo. Rukojemství nezaniká smrtí rukojmího.
(Rozh. ze dne 16. března 1926, Rv I 371/26.)
Žalobě, jíž domáhala se žalující banka na žalovaných zaplacení na základě jich záruky za dluh družstva, bylo procesním soudem prvé stolice vyhověno, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Nejde o odvolací důvod čís. 3 §u 503 c. ř. s., pokud přichází v úvahu otázka, zda jde o pravé uznání jako hmotněprávní zjev, neboť takové jest smlouvou, kterou se zjišťuje bez vzájemného ustoupení stran určitý poměr právní, a jeho zjišťovací, jakoukoliy spornost vyžadující účinek spočívá v tom, že pravým uznáním dotčený právní poměr pro případ, že už by vlastně neměl existovati, znovu je vzkříšen k životu, čímž právě se projevuje jeho pomocný, právotvárný (konstitutivní) účinek. To je však otázkou právního posouzení, které může v dovolacím řízení býti napadeno pouze dovolacím důvodem podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. S hlediska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení je především závažno, že se odvolací soud vypořádal ve svém rozsudku se všemi námitkami žalovaných uplatňovanými proti žalobnímu nároku, že schválil ohledně nich důvody rozsudku prvé stolice, v čemž je s ním dovolací soud za jedno, až na jednu námitku, kterou považoval za opodstatněnou, uznav, že rukojemský závazek žalovaných pominul, poněvadž pohledávka, za kterou se žalovaní zaručili, je zaplacena. Maje vyložiti obsah záručného prohlášení podle kterého žalovaní přejali záruku za všechny pohledávky, které žalobkyně již má vůči dlužníku a které jí vůči němu budoucně z jakéhokoliv právního důvodu ještě vzejdou, odvolací soud usuzuje, že žalobkyně byla ochotna povoliti hlavnímu dlužníku úvěr nad 900000 Kč, když se žalovaní zaručí za poskytnutý úvěr, a že žalovaní převzali záruku za stávající a budoucí všechny pohledávky žalobkyně, avšak s tím obmezením, že se záruka vztahuje nejvýše na částku 10000000 Kč, že tedy záruční prohlášení dlužno vykládati tak, že žalovaní převzali záruku za poskytnutý úvěr nejvýše do 10000000 Kč, poněvadž žalobkyně žádala jenom za záruku dalšího úvěru, že onen další úvěr měl býti vymezen hranicí 10000000 Kč, což je vyznačeno v dotyčné větě prohlášení slovem »do« 10000000 Kč. Z toho odvolací soud usuzuje dále, že se nejednalo o ručení za stávající již pohledávky ve výši 10000000 Kč, nýbrž také i za budoucí úvěr, a že žalovaní převzali záruku za tento budoucí úvěr do 10000000 Kč a dodává, že takový úvěr byl poskytnut hlavnímu dlužníku, ale že tento úvěr do prvých 10000000 Kč byl žalobkyni dávno zaplacen a to ještě dříve, než byla snížena záruka na 5000000 Kč, že žalovaní neručí za další úvěry nad — Čís. 5850 —
10000000 Kč žalobkyní hlavnímu dlužníku poskytnuté, že tedy rukojemský závazek žalovaných zanikl zaplacením dluhu, za který se zaručili. V tomto směru podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací jest opodstatněn. Odvolací soud praví sice výslovně, že se žalovaní zaručili za úvěr poskytnutý hlavnímu dlužníku, ale na konec v rozporu s tímto svým správným a dovolacím soudem sdíleným právním poznatkem usu zuje, že se žalovaní nezaručili vlastně za úvěr, nýbrž, že se zaručili za pevnou pohledávku, totiž za nějaké, blíže ani neoznačené saldo, neboli jak praví, výslovně »za prvních 10000000 Kč,« o nichž předpokládá, že byly zaplaceny, a z toho uzavírá, že žalovaní neručí za další úvěry nad 10000000 Kč žalobkyní hlavnímu dlužníku poskytnuté, že tedy rukojemský závazek žalovaných zanikl zaplacením dluhu, za který se zaručili. Tím se ocitá především v rozporu se svým vlastním právním názorem, uvádí-li dále, že oněch prvých 10000000 Kč bylo žalobkyní zaplaceno ještě dříve, než byla snížena záruka na 5000000 Kč, neboť na jedné straně uznává zánik rukojemského závazku a na druhé straně připouští snížení záruky o celou polovici, totiž 5000000 Kč, tedy uznává existenci záruky i po udánlivém zaplacení. Dále se tím ocitá v rozporu se svými vlastními zjištěními, jmenovitě s doslovem záruční listiny tohoto znění: »Prohlašujeme tímto, že přejímáme za Družstvo nové osobní záruky jako rukojmí a plátcové za všechny pohledávky, které vůči jmenovanému Družstvu již máte, aneb jež Vám budoucně z jakéhokoliv právního důvodu ještě vzejdou. Naše záruka vztahuje se nejvýše na částku do 10000000 Kč slovy .......« Podpisy. V Praze dne 20. záři 1919. Adresováno žalující bance. V doslovu tohoto prohlášení není opory pro právní závěr, že se žalovaní zaručili jenom za prvních 10000000 Kč, nýbrž je zřejmo ze záručního prohlášení, že se ručení žalovaných vztahuje na všechny pohledávky žalobkyně za hlavním dlužníkem bez rozdílu, zda v době úmluvy již existovaly, či zda žalobkyní teprve budoucně z jakéhokoliv důvodu právního ještě vzejdou. Rozsahu takového zaručení není na závadu předpis §u 1351 obč. zák., neboť lze se zaručiti i za budoucí pohledávky, zejména lze se zaručiti za dluhy, jež vzejdou z povoleného úvěru (úvěrové ručení). Okolnost, že ručení žalovaných bylo obmezeno »nejvýše na částku do Kč 10000000,« jak praví záruční prohlášení, nemá významu odvolacím soudem jí přikládaného, totiž že to bylo zaručení »za prvních 10000000 Kč,« nýbrž toto omezení vztahovalo se podle toho, co bude dále vyloženo, pouze na saldo, vyplývající ze zaručeného úvěru, a je pro tuto rozepři jedině rozhodujícím, že zažalovaný peníz z poskytnutého úvěru není větším, než maximální hranice zaručeného úvěru. Ostatně nelze sdíleti právní názor žalovaných, že by úvěr a záruka zaň do určité výše byl pouze hospodářským, ale právnímu řádu neznámým pojmem. Lze poukázati ku předpisu §u 14 knih. zák. a s ním korespondujícímu předpisu §u 224 ex. ř. Poněvadž výše a splatnost zažalované pohledávky byla prokázána, neboť žalovaní po předložení výpisů z knih uznali jejich správnost a z výpisů těch vyplývá sporná pohledávka, právem postačily tyto skutečnosti prvému soudu, by vyhověl důvodnému žádání žalobnímu, a nebylo by ani zapotřebí obírati se otázkou nahoře — Čís. 5850 —
465
dovolatelkou při provedení dovolacího důvodu podle čís. 3 §u 503 c. ř. s. pod body a) až g) nadhozenou, zda žalovaní uznali svou závaznost vůči žalobkyni a zda toto uznání je pravým, totiž právotvorným, konstitutivním, o jakém byla už řeč nahoře. Po této stránce odvolacím soudem od prvé stolice odvozená zjištění mohou za tohoto stavu v dovolací stolici dojiti povšimnutí pouze potud, že jsou svědectvím vratkosti právního názoru, že žalobní závaznost byla omezena na prvních 10000000 Kč a že zanikla zaplacením dříve, nežli bylo žádáno za snížení záruky z 10000000 Kč na 5000000 Kč, neboť, kdyby tomu bylo tak, bylo by nemyslitelno, by žalovaní, jak zjišťuje odvolací soud, byli si dobře vědomi vážnosti situace přivoděné převzetím závazku, totiž podpisem garančního listu, aby se tím netajili vůči svědkům při různých příležitostech a aby bylo také poukazováno na valné hromadě dne 27. prosince 1923 svolané ku sanování družstva při návrhu na odpis členských podílů na čin žalovaných, že se záručním listem řečeným zavázali osobně celým svým movitým i nemovitým jměním. Ovšem dlužno tu vzíti zřetel na odvolacím soudem zjištěné úzké vztahy mezi žalovanými a Družstvem jako hlavním dlužníkem, a také na to, co odvolací soud, probíraje se v jeho řízení uplatněnými důvody odvolacími, zjišťuje a uvádí podrobně ve příčině ostatních námitek žalovaných vůči žalobnímu nároku, při čemž zejména postačí poukázati ku odvolacímu zjištění, že žalovaní jako členové ředitelstva a dozorčí rady Družstva o všem věděli. Nemůže býti ostatně přehlédnuta právní povaha závaznosti Družstva jako hlavního dlužníka vůči žalobkyni, že totiž jde o kontokorent, o němž, jak bylo odvolacím soudem zjištěno, dále, žalobkyně zasílala Družstvu, témuž Družstvu, jehož ředitelstva a dozorčí rady byli žalovaní členy, denně účtovací položky, měsíčně výpisy položek a půlletně řádné kontokorenty. Kontokorentní poměr je tam, kde podle souhlasné, byť i mlčky, konkludentními činy projevené vůle stran, spolu v obchodním spojení jsoucích, nemají pohledávky a plnění jedné strany býti samostatnými pohledávkami a plněním, které by bylo ve vztahu k jednotlivým pohledávkám a plněním druhé strany, nýbrž pohledávky a plnění stran mají býti články jednoho celku, které přijdou v úvahu až při vzájemném účtování, při kterém na jevo vyšlé saldo té které strany bude samostatnou pohledávkou. Nejpodstatnější kriterium skutečným používáním smluveného kontokorentního spojení spočívá v zasílání periodických účetních uzávěrek, jak tomu bylo podle odvolacího zjištění v tomto případě. Účinky smlouvy o kontokorentu projevují se změnou právní povahy, jaké nabývají jednotlivé platy a jednotlivé pohledávky nárokem na periodické vyúčtování, neboť jednotlivé pohledávky nemohou býti uplatněny před ukončením účetního období, a do té doby jsou všechny kreditovány, nemohou také býti uplatňovány zvláště, jmenovitě zvláštní žalobou, a co nejhlavnějšího, jednotlivé placení neplatí jako placení na určité pohledávky, ani na přenesené saldo, které právě přenesením pozbývá své samostatnosti, a z této povahy kontokorentu vyplývá dále, že zástava daná za kontokorent, to jest za všechny pohledávky z kontokorentního poměru, nezaniká určením salda, nýbrž ručí za pokaždé se vyskytující saldo, což všecko platí také o rukojemství. I samodlužnické
Civilní rozhodnutí VIII. rukojemství předpokládá samostatný dluh hlavní se samostatným nárokem na úkoj, a proto zaniká samodlužnické rukojemství teprve zaplacením hlavního dluhu určením salda. Z toho vyplývá dále, že si rukojmí musí dáti líbiti, že vypůjčitelův a úvěrníkův dluh stále se obnovuje novými zálohami, tedy kontokorentní rukojemství nezaniká ani určením salda. To je v druhé řadě dokladem vratkosti napadeného názoru právního odvolací stolice, že rukojemský závazek žalovaných zanikl zaplacením »prvých 10000000 Kč« a že žalovaní neručí za další úvěry, žalobkyní družstvu nad 10000000 Kč poskytnuté. Posléze sluší poznamenat«, že rukojemství nezaniká smrtí rukojmího. Je závazností, nezaloženou na čistě osobních poměrech, je tedy pasivním jměním, ale i pasivní jmění představuje podle §u 531 obč. zák. pozůstalost.