— Čís. 5741 —
Čís. 5741.
Nárok čs. eráru (bankovního úřadu min. financí) na zaplacení v Kč zápůjčky poskytnuté rakousko-uherskou bankou na lombard válečných půjček, čs. erár nezavinil znehodnocení válečných půjček (§ 459 obč. zák.), najmě nebyly válečné půjčky znehodnoceny zákony ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n. a ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 9. února 1926, Rv I 1560/25.)
Žalobě Československého eráru (Bankovního úřadu ministerstva financí) na zaplacení zápůjčky, poskytnuté Rakousko-uherskou bankou na lombard válečných půjček, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalovaná strana napadá rozsudek odvolacího soudu jenom z důvodu nesprávného právního posouzení, jež spatřuje v tom, že odvolací soud neuznal za oprávněnou obranu založenou na §u 459 obč. zák., totiž, že československý erár sám zavinil úplné znehodnocení lombardovaných válečných půjček a proto pozbyl práva domáhati se zaplacení zápůjčky na ně poskytnuté. Ustanovení čl. 67 a 69 stanov Rakousko-uherské banky, podle nichž byla dle dlužního úpisu ze dne 23. října 1918 zápůjčka poskytnuta, a jež praví, že nebezpečí znehodnocení zástavy nese dlužník, čelí dovolání tvrzením, že tyto články mají na mysli jenom ony cenné papíry, které nebyly vydány státem, a nevztahují se proto na válečné půjčky. Nehledíc к tomu, že takové rozlišování nemá v doslovu oněch článků stanov opory, přehlíží dovolatelka, že zápůjčka nebyla poskytnuta státem, nýbrž Rakousko-uherskou bankou, tedy právní osobou od státu odlišnou. Převzetím zažalované pohledávky vládou československé republiky stal se ovšem zástavním věřitelem Československý stát, ten však není nástupcem bývalého Rakouska podle soukromého práva, nýbrž vznikl z vlastní vůle svého obyvatelstva, odmítl všeobecné převzetí závazků a dluhů dřívějšího státu, nepřevzal jmenovitě jeho válečných půjček a byl mírovou smlouvou St. Germainskou takového závazku výslovně sproštěn. Pravidel mezinárodního práva, jehož pramenem jsou právě mezinárodní smlouvy, dovolává se žalovaná strana tedy neprávem, poukazujíc mimo to již jenom na zásady etické, uznává tím sama, že není právních norem, podle nichž by mohla Československý stát činiti zodpovědným za osud rakouských válečných půjček. Tvrzení, že válečné půjčky byly znehodnoceny teprve zákonem ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n. jest v rozporu s jeho obsahem a notorickou skutečností, že právě tímto zákonem a dřívějším, zákonem ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n. byla majitelům půjček poskytnuta možnost válečné půjčky aspoň částečně zhodnotiti. Má-li snad dovolatel na mysli předpis, kterým všechny dluhopisy válečných půjček byly vzaty z oběhu, majitelům byla vydána za ně pouhá osvědčení, a příští obchody válečnými půjčkami byly zbaveny právní účinnosti a žalovatelnosti, dostačí poukázati na to, že hodnota dlužních úpisů spočívá v hodnotě pohledávky, již představují, že tato spočívá opět v platební schopnosti dlužníka, že však odvedením dlužních úpisů nenastala v této hodnotě změna a majitelé úpisů mohou případná práva z nich uplatniti na základě vydaného jim osvědčení stejně jako na základě dlužných úpisů samých.