— Čís. 5731 —
211
Čís. 5731.
Ku dědické přihlášce ze zákona stačí, že byl uveden příbuzenský poměr, zakládající dědické zákonné právo. Okolnost, že zůstavitel v závěti se vyjádřil, že jest nucen dáti dědice pod opatrovnictví pro jeho lehkomyslný způsob života, a že pozůstalostní soud současně zařídil, by u příslušného soudu bylo zavedeno řízení o zbavení svéprávnosti, neopravňuje ještě k tomu, by pozůstalostní soud odmítl bezpodmínečnou přihlášku dědicovu nebo vyčkával s projednáváním pozůstalosti až do rozhodnutí v řízení o zbavení svéprávnosti.
Dědic povolaný závětí nemůže se přihlásiti k pozůstalosti ze zákona, aspoň ne po tak dlouhou dobu, dokud není soudně uznáno, že závěť není platnou.
(Rozh. ze dne 4. února 1926, R II 4/26.)
Pozůstalostní soud nepřijal k soudu dědickou přihlášku Jana A-а ze zákona. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadenému usnesení se odporuje z důvodu zřejmého rozporu se spisy a se zákonem. Stěžovatel podal svým vykázaným právním zástupcem dne 16. července 1925 k pozůstalosti »bezvýhradnou dědickou přihlášku«, které soud nepřijal jednak proto, že neobsahuje důvod (titul), z jakého se přihláška činí, jednak proto, že v poslední vůli zůstavitelky jest ustanoveno, že dědic Jan A. má býti dán pod opatrovnictví pro svůj dosavadní způsob života a že proto musí napřed býti o tom rozhodnuto. Tyto důvody nemohou obstáti před zákonem. V §u 121 nesp. říz. jest nařízeno, že dědická přihláška musí míti náležitosti §u 799 a 800 obč. zák. — Čís. 5732 —
212
Stěžovatel sice neuvedl výslovně, že se přihlašuje k pozůstalosti ze zákona, toho však není vždy zapotřebí, neboť se praví v §u 799 obč. zák., že dědic, jenž se přihlašuje, má právní důvod vykázati. Tomu stěžovatel vyhověl udav, že je synem zůstavitelky a jiných dědiců ve stejném pořadí že není. Tvrdil tedy alespoň příbuzenský poměr, kterým se zakládá jeho zákonné právo dědické, což bylo také poslední vůlí a úmrtním zápisem prokázáno. Stěžovatel byl, jak tvrdí a vychází z úředního oznámení, již zletilým a svéprávným, tudíž oprávněn, by samostatně nebo svým vykázaným zástupcem podal k pozůstalosti přihlášku třebas i bezvýjimečnou. Ta okolnost, že zůstavitelka v poslední vůli se vyjádřila, že jest nucena dáti ho pod opatrovnictví pro jeho lehkomyslný způsob života a že pozůstalostní soud chtěje tomu vyhověti, současně, ale teprve po podání dědické přihlášky zařídil, by u příslušného soudu bylo zavedeno řízení o zbavení svéprávnosti, neopravňuje ještě nikterak k tomu, by pozůstalostní soud odmítl bezpodmínečnou jeho dědickou přihlášku nebo vyčkával s projednáváním pozůstalosti až do rozhodnutí v řízení o zbavení svéprávnosti. Kdyby tedy šlo jen o tyto důvody, nebylo by lze dědickou přihlášku stěžovatelovu ze zákona odmítnouti, poněvadž dle §u 122 nesp. říz. musí každá dědická přihláška, vyhotovená v předepsané formě, býti k soudu přijata а k pozůstalostním spisům vzata. Avšak dědická přihláška, o kteréž bylo takto rozhodnuto, byla podána, jak již uvedeno, ze zákona a teprve po rozhodnutí pozůstalostního soudu, kterým bylo její přijetí odmítnuto, opravil, správně změnil ji stěžovatel v bezvýhradnou dědickou přihlášku ze závěti, vysvětluje, že se teprv dozvěděl, že zůstavitelka ho ustanovila v závěti universálním dědicem. O této druhé dědické přihlášce a o tom, zda lze původní přihlášku takto změniti, nebylo dosud pozůstalostním soudem rozhodnuto, pročež bude mu teprve náležeti, by bezodkladně v tom směru rozhodl. Na tomto místě jest toliko zkoumati, zda nižší soudy právem původní dědickou přihlášku ze zákona odmítly. Bylo již shora prokázáno, že z důvodů jimi uvedených nikoli. Avšak dědic povolaný posledním pořízením nemůže se přihlásiti k pozůstalosti ze zákona, aspoň nikoli po tak dlouho, pokud nebylo soudně uznáno, že závěť není platnou. Proč tak nemůže učiniti, plyne z ustanoveni §u 808 obč. zák. Proto správně nebyla dědická přihláška ze zákona k soudu přijata, zvláště když ani stěžovatelem ani kým jiným nebylo ani tvrzeno, že poslední vůle zůstavitelky u soudu prohlášená není platná.