— Čís. 5950 —
659
Čís. 5950.
Bylo-li přislíbeno plnění pod podmínkou, že »od podaného již trestního oznámení bude upuštěno«, jde, šlo-li o trestní oznámení pro veřejnoprávní delikt, o podmínku nemožnou, činící slib neplatným.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1926, Rv I 263/26.)
Žalující firma domáhala se na žalované zaplacení 18840 Kč, ježto se žalovaná zavázala žalobkyni nahraditi škodu, kterou jí způsobil zpronevěrou manžel žalované. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání opřené o důvody §u 503 čís. 3 a 4 c. ř. s., je s. hlediska důvodu posléz uvedeného oprávněno. Celé jednání mezi žalující/firmou á žalovanou dlužno posuzovati jako jeden celek. Jest nezávažno, zda závazek, který žalovaná na sebe vzala a který jest podkladem žaloby, dlužno právnicky označiti jako závazek spoludlužnický po rozumu §u 1347 obč. zák., či jako závazek rukojmího a plátce po rozumu §u 1357 obč. zák., neboť v tom i onom případě platí to, co dále uvedeno. O svém závazku vydala žalovaná dvě písemná prohlášení, ze dne 24. června 1924 a ze dne 5. července 1924. Kdežto však v prvním prohlášení vyslovuje bezvýhradně ochotu nahraditi žalující firmě škodu, kterou jí její manžel zpronevěrou peněz způsobil a dává do zástavy své domácí zařízení, přejímá ve druhém prohlášení tento závazek jen za. předpokladu, »jestliže od dotyčného trestního oznámení bude upuštěno«. Podle skutkových zjištění prvního soudu — převzatých také soudem odvolacím — o průběhu a obsahu vyjednávání mezi stranami a při výkladu úmluvy podle pravidel poctivého styku (§ 914 obč. zák.) nelze dojiti k jinému úsudku, než ke kterému došel první soud, že totiž jediným cílem žalované bylo zachrániti manžela, když snad ne před propuštěním ze služby, tedy aspoň před trestem, že jen k tomuto cíli byla ochotna přinésti sama oběti a že tudíž převzala závazek za dluh svého manžela jen s podmínkou, že manžela nestihnou za zpronevěru trestní následky, třebaže tuto podmínku výslovně a písemně vyjádřila teprve ve druhém prohlášení. Vždyť jinak nebylo by si možno vysvětliti, proč by žalovaná za svého manžela nahražovala škodu, na níž neměla žádné účasti a žádné viny a proč by dávala do zástavy za dluh manželův jediný svůj majetek, když by vše to manželovi neprospělo. Zda-li žalovaná věděla již při podpisu dotyčných prohlášení, že bylo již trestní oznámení učiněno, či zda-li se jen domnívala, že bylo zahájeno pátrání po pobytu jejího manžela, a zda-li byla na omylu co do možnosti upuštění od trestního oznámení již učiněného a zda-li byl omyl ten omluvitelným či neomluvitelným, jest pro tento spor lhostejno. Zde stačí, že žalovaná učinila svůj jednostranný závazek (§§ 915, 1347 a 1357 obč. zák.), závislým na dosažení určitého konečného cíle jako na podmínce (§ 901 obč. zák.). Protože však trestní oznámení bylo podle zjištění nižších soudů učiněno na manžela žalované již dne 20. června 1924, tedy před obojím prohlášením — což poškozená firma dobře věděla — a protože trestní oznámení pro veřejnoprávní delikt ani poškozenou firmou zpět vzato býti nemohlo, šlo o odkládací podmínku n emožno u, která činí celou smlouvu podle §§ 897, 898 a 698 obč. zák. neplatnou. Ale i kdyby žalující firma byla se domnívala, že první prohlášení spolužalované bylo bezvýjimečným, kdežto spolužalovaná je vázala podmínkou upuštění od trestního stíhání, byla by přijala žalující firma prohlášení spolužalované za jiných předpokladů než tato učinila, byl by tu vzájemný nesouhlas vůle a nepřišla by rovněž platná smlouva k místu (§ 869 obč. zák.). Nemůže tedy úmluva, o níž žalobkyně žalobu opřela, býti podkladem pro odsouzeni žalované.