— Čís. 5680 —
111
Čís. 5680.
Pozemková reforma.
Spolupachtýř zabrané nemovitosti nemůže si do výpovědi stěžovali proto, že nebyla doručena také druhému spolupachtýři,
Spolupachtýř nemůže uplatňovati proti Státnímu pozemkovému úřadu okolnost, že druhý spolupachtýř nebyl oprávněn vzhledem k obsahu pachtovní smlouvy propachtovaný statek koupiti.
Nezáleží na tom, zda Státní pozemkový úřad má opravdový úmysl statek převzíti.
Pachtýř nemůže se dovolávati dohody mezi vlastníkem a Státním pozemkovým úřadem. Porušení dohody bylo by důvodem ku stížnosti pouze vlastníku, třebas nebyl osobou hospodařící.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1926, R I 21/26.)
Soud prvé stolice doručil výpověď ze zabraného majetku. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Josefa A-а spolupachtýře zabraného majetku.
Důvody:
Stěžovatelova námitka (čís. 1 stížnostního spisu), že spolupachtýřem je také František A., jemuž výpověď dána nebyla, že tedy výpověď nebude lze exekvovati a že tato námitka jsouc námitkou z důvodu vyklizení a odevzdání vypovězených nemovitostí spadá pod § 20 náhr. zák. a tudíž pod předpisy jeho části 1. c) téhož zákona, je planá, neboť: Praví sice § 20 náhr. zák., že proti výpovědi může podána býti stížnost jen z důvodu, že nebylo šetřeno ustanovení části 1. c), ale tím mají býti ohraničeny důvody stížnosti jen proti ostatním částem náhradového zákona a ostatním zákonům pozemkové reformy, že totiž o porušení předpisů těchto jiných částí náhradového zákona a těchto ostatních zákonů pozemkové reformy stížnost opírána býti nemůže, nemá a nechce tím však býti řečeno, že každé porušení této části 1. c), t. j. porušení kteréhokoli z jejich předpisů §§ 12—25 stížnost proti výpovědi odůvodňuje. Neboť praví § 20, že stížnost přísluší proti výpovědi, takže tedy jen ty předpisy v úvahu přicházejí, které porušeny jsou již výpovědí samou, t. j. které porušil již S. P. Ú. aktem výpovědi a nikoli i ostatní, které porušil na př. soud při vyřizování výpovědi, čili jde jen o to, zdali tu jsou zákonné podmínky výpovědi a zdali má výpověď zákonný obsah, tedy zejména, zda vypovězené nemovitosti jsou zabrány (§ 12), nebo zda je poznamenán zábor nebo zamýšlené převzetí pokud .se týče zda se současně za poznámku záboru žádá, nebo zamýšlené převzetí oznamuje (§ 23), neb,o výpovědní lhůta odpovídá zákonu (§§ 12 a 13) a pod.; nikoli však nepřísluší stížnost proti výpovědi, když např. soud výpověď — Čís. 5680 —
danou pachtýři opomenul doručiti také vlastníkovi (§ 18) nebo řádně ji vyhlásiti (§ 24) a pod., neboť tu má, jak nejvyšší soud již bezpočtukráte vysvětlil místo jen upozornění soudu nebo žádost, aby obmeškané bylo vykonáno a přísluší pak dle rozličnosti případu stížnost dozorčí, zejména odpírané neb zdržované spravedlnosti (denegatae justitiae) nebo stížnost dle §u 9 nesp. říz. do opatření, jímž taková žádost vyřízena byla. Řečeno-li shora, že přísluší stížnost jen pro porušení nastalému aktem výpovědi samé (ježto právě stížnost přísluší jen proti výpovědi), tedy z toho také plyne, že nelze proti výpovědi činiti Zvláště také námitky vyvozované z budoucí exekuce, jež snad se na základě ní co exekučního titulu bude moci vésti, neboť když výpověď žádný předpis neporušuje, je úplně legální a nelze jí odporovati. Zda exekuce, která na základě ní bude žádána, bude porušovati nějaké předpisy, nějaká práva a čí, je věcí až povolení exekuce a řízení exekučního. A to jest konečně jádro námitky. Bude-li v čas, kdy se výpověď Josefu A-ovi daná stane vykonatelnou, na vypovězených nemovitostech spoluhospodařiti také nevypovězený spolupachtýř František A., a nebude snad proto, že podíly hospodaření jsou mezi oběma ideální, exekuce ani proti vypovězenému Josefu A-ovi býti provedena, nebude to újmou ani Josefu A-oVi ani jeho společníku Františku A-ovi, nýbrž jedině Státnímu Pozemkovému úřadu, jeho věcí tedy jest, by se postaral ještě také o exekuční titul proti Františkovi, tedy dal ještě také jemu výpověď, by mohl vykliditi oba ideelní podílníky, tvořící dle §u 828 (825) a obdobou §u 361 obč. zák. osobu jedinou. Ale to, že Státní pozemkový úřad Františkovi ještě výpověď nedal, nemůže brániti výpovědi dané Josefovi, dá-li ji Františkovi až dnes nebo zítra, proč by výpověď daná Josefovi nemohla běžeti o čásek napřed. Obdoba úplnou právnost a neškodnost tohoto postupu očitě osvětlí: kdyby šlo o žalobu na odevzdání pachtovního objektu, nebylo by žádné překážky, aby když by byla žaloba podána jen proti jednomu podílníku, nebyla proti němu vyřízena a aby se žalobci neponechalo, jak se chce vypořádati s druhým podílníkem, neboť možná že s ním vypořádán již jest, že tento nečiní překážek, že se vyklidí dobrovolně, nebo již tak učinil, a tak také nebylo by překážky, aby, kdyby žaloba podána byla na oba podílníky, proti jednomu, jenž žalobní nárok uznal, vynesen nebyl rozsudek pro uznání, neb s ním uzavřen byl smír a toliko proti druhému prováděn byl proces. V tomto případě dle stavu věci níže vylíčeného skutečně není proti Františku A-ovi žádné výpovědi třeba. Náhled stěžovatelem hájený spočívá tedy na mylném pojímání právního poměru mezi stranami a zvláště na mylném výkladu §u 20 (3) náhr. zák. ustanovujícího výpověď za exekuční titul.
Rovněž planou jest námitka, že prý když pachtovní smlouvou stanoveno, že veškeré nové úmluvy smlouvě té odporující musí býti podepsány oběma stranami, tedy na straně pachtýřů oběma podílníky, nebyl prý spolupachtýř František A. oprávněn statek předmět pachtu tvořící sám koupiti, a když se to stalo, že je to obmyslné a proti dobrým mravům. Neboť práva ta mohl by vypovězený Josef uplatňovati snad proti Františkovi a proti propachtovateli, ale nikoli proti Státnímu pozemkovému — Čís. 5680 —
112
úřadu jakožto osobě třetí na smlouvě nesúčastněné, nehledě ani k tomu, že schvalovací doložka na smlouvě pachtovní Výslovně praví, že pachtýři z toho, že Státní pozemkový úřad smlouvu dle §u 7 záb. zák. schválil, nepřísluší více práv než dle §u 13 záb. zák. osobě na zabraném majetku hospodařící, čímž práva Ze záboru plynoucí a tedy i výpověď z hospodaření byla vyhražena bez ohledu na práva pachtýřů ze smlouvy pachtovní.
Také konečně planá je námitka, že výpověď je přípustná jen, když Státní pozemkový úřad má opravdový úmysl nemovitost převzíti a přiděliti. Neboť dle §u 23 náhr. zák. úplně stačí, když zábor neb zamýšlené převzetí již poznamenány jsou, nebo se současně za poznámku žádá nebo zamýšlené převzetí soudu oznamuje; v projednávaném případě pak, jak výpověď tvrdí a stěžovatel nepopírá, i zábor i zamýšlené převzetí jsou již poznamenány. Zkoumati, co Státní pozemkový úřad opravdu zamýšlí, soudu uloženo není. Ostatně převzetí a přídělu lze vyhověti také, jak se i zde Stalo cestou dobrovolné dohody ve smyslu §u 28 náhr. zák., a jestli tedy vlastník dvůr přímo prodal Františku A-oví a Státnímu pozemkovému úřadu to konvenuje, tak že to schválí, je tím dosaženo jako oklikou, kdyby Státní pozemkový úřad napřed od vlastníka to převzal a pak Františku A-ovi přidělil a prodal.
Neobstojí konečně ani námitka, že Státní pozemkový úřad uzavřel s vlastníkem vypovězených nemovitostí dohodu o rozsahu převzetí, v níž v čl. III. prý ustanoveno, že zbytkový statek H. P. ve výměře 70 ha nebude určen k převzetí, že však se vlastník zavazuje do Ustanovené lhůty, která pak prodloužena do 31. prosince 1925, prodati tento statek z Volné ruky osobě, o níž se předem dohodne se Státním pozemkovým úřadem za cenu přídělovou, a že dne 11. Srpna 1925, tedy ve lhůtě předložil vlastník ke schválení kupní smlouvu, kterou statek ten prodal Františku a Heleně A-Ovým, o jichž osobě Se před tím se Státním pozemkovým úřadem dohodl, k čemuž stěžovatel dodává, že zjistil, že smlouva ta byla již právním odborem Státního pozemkového úřadu schválena a dovozuje z toho, že Státní pozemkový úřad porušil dohodu o převzetí a že neměl úmyslu statek převzíti. Tu především dlužno zdůrazniti, že kdyby i dohoda učiněná mezi vlastníkem a Státním pozemkovým úřadem byla tímto porušena, týkalo by se to jen vlastníka a nikoli stěžovatele jako jeho pachtýře, jenž sám netvrdí, že na dohodě té súčastněn byl a nemůže tedy jako osoba třetí, které dohoda žádných práv nezřídila, z ní ničeho pro sebe dovozovati. Co se však týče vlastníka, ten by, kdyby řádně schválená a tudíž platná dohoda o převzetí opravdu porušena byla, opravdu dotčen byl, pokud by totiž dohoda ta involvovala propuštění vypovězených nemovitostí ze záboru, což se může státi právě i schválením zcizení dle §u 7 záb. zák., jak už nejvyšší soud jindy vícekráte uznal; v takovém případě ale, jak opětně nejvyšší soud stále uznává, má i vlastník třeba nebyl osobou hospodařící, stížnost proti výpovědi V projednávaném případě však vlastník, ač mu Výpověď doručena byla, stížnost nepodal a neuplatňuje tedy, že byla dohoda porušena. A jak by také mohl, když prodal, jak řečeno dle vlastního udání Stěžovatele, Františku a Heleně A-ovým, musí tento prodej splnit, tedy statek kupitelům odevzdat, a aby to bylo možno, je třeba právě vyklizení stěžovatele, tedy právě výpovědi jemu, která to jedině umožňuje. Kdyby tedy stěžovatel i oprávněn byl z práv vlastníkových z dohody plynoucích odvozovati pro sebe důvod stížnosti, nebylo by to přece jinak možno, než že práva vlastníkova byla Státním pozemkovým úřadem porušena, čemuž však není tak a není tedy ani pro pachtýře důvodu stížnosti. Ostatně, jak vidno ze samého ustanovení dohody ve stížnosti citovaného a nahoře reprodukovaného, v němž se praví, že vlastník musí prodati statek z a cenu přídělovou a osobě, kterou schválí Státní pozemkový úřad je tento prodej jen zkráceným přídělem a spadá tedy dohoda ta pod ustanovení §u 26 a 28 náhr. zák., t. j. že se neprovádí vklad vlastnictví na stát, nýbrž přímo na přidělce. Konečně doložiti dlužno, že stěžovatel je sám s sebou v odporu; on uplatňuje v této námitce práva nabyvatele a chce tedy, by platila, ale zároveň vyvozuje z nich, že pak musí platiti jeho právo pachtovní a výpověď tedy že není přípustná; to by ale práva nabyvatele neplatila, neboť právě ona ku své účinnosti vyžadují, by pachtýř se vyklidil a tedy výpověď mu dána byla. Pohybuje se tedy stěžovatel v bludném kruhu.