— Čís. 5795. —
349
Čís. 5795.
Předpis §u 51 ex. ř. o výlučnosti sudišť a bezúčinnosti prorogačních úmluv v řízení exekučním platí také pro žaloby dle §§ 35—37 ex. ř.
Úvahy odůvodnění nenahrazují rozhodnutí ve smyslu §u 43, poslední odstavec, j. n. a §u 261, prvý odstavec, c. ř. s.
Předpis §u 44, odstavec prvý, j. n. netýká se žalob podle §§ 35—37 ex. ř.
(Rozh. ze dne 24. února 1926, Rv I 135/26.)
Žalobu podle §u 35 ex. ř., domáhající se zrušení exekuce, povolené krajským soudem v Chrudimi, zadal žalobce na okresním soudě v Pardubicích. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením pro zmatečnost a odmítl žalobu.
Důvody:
Ačkoli exekuce byla povolena krajským soudem v Chrudimi, podali nicméně dlužníci námitky proti nároku po rozumu §u 35 ex. ř. (žalobu oposiční) u okresního soudu v Pardubicích, jako soudu exekučního. Žalovaný (vymáhající věřitel) nenamítl ani v první ani v druhé stolici nezhojitelné nepříslušnosti soudu prvé stolice a činí tak teprve v dovolání pod titulem zmatečnosti podle §u 477 čís. 3 (§ 503 čís. 1) c. ř. s. Dovolatel jest v tomto směru v právu, třebaže jeho vývody o nemožnosti prorogace podle §u 104 druhý odstavec j. n. a hned zase o možnosti prorograce podle §§ 35 až 37 ex. ř. jsou v rozporu. Předpis §u 51 ex. ř. zní: »Sudiště v tomto zákoně nařízená jsou výlučnými. Úmluvy stran o příslušnosti soudů v řízení exekučním jsou bezúčinné.« Běží o výklad tohoto předpisu v tom směru, zda předpis ten vztahuje se jen na vlastní řízení exekuční, t. j. na řízení, směřující k vynucení vykonatelného a neuspokojeného nároku věřitelova, či také na spory, vzešlé za exekučního řízení a z jeho podnětu, pro něž exekuční řád sám sudiště určil. Této poslední otázce jest přisvědčiti. V §u 35 druhý odstavec v první větě ex. ř. nařizuje zákon úchylkou od §u 17 druhý odstavec ex. ř., že oposiční žalobu jest podati u soudu, u kterého povolení exekuce v první stolici bylo navrženo (srv. také § 38 ex. ř.). Toto zákonem nařízené sudiště jest po rozumu §u 51 ex. ř. výlučným a nelze je změniti úmluvou stran. Jde to především na jevo z jasného doslovu zákona . »Sudiště v tomto zákoně nařízená jsou soudy výlučnými«. Sudiště nařízené — Čís. 5795. —
v §u 35 druhý odstavec ex. ř., jest také nařízeno »v tomto zákone«, jest tedy výlučným. Dále to jde na jevo ze srovnání §u 51 ex. ř. s §em 50 ex. ř. Tam se totiž praví, že zákonná ustanovení o přibrání soudce laika neplatí pro výkon soudnictví v řízení exekučním. Kdyby se slova »v řízení exekučním« měla vykládati v uvedeném užším smyslu, pak by přibrání soudců laiků pro žaloby podle §u 35 až 37 ex. ř. u sborových soudů platilo, což však zákon chtěl vyloučiti, jak zcela jasně plyne z motivů k §u 50 ex. ř. (str. 162). Zákon míní tu řízení exekuční v širším smyslu a pojímá pod ustanovení »soudnictví v řízení exekučním« také spory podle §§ 35 až 37 ex. ř. Tak dlužno vykládati i druhou větu §u 51 ex. ř., která zní: »Úmluvy stran o příslušnosti soudů v řízení exekučním jsou bezúčinné.« Také tu vztahuje se zákaz úmluv na sudiště v exekučním řádu vůbec upravená, tudíž také na sudiště žalob podle §§ 35 až 37 ex. ř. Konečně to jde na jevo z účelu, jehož chtěl zákonodárce dosíci určením sudiště v §u 35 ex. ř. Praví totiž motivy k §u 35 ex. ř. na str. 157 výslovně: »Co do otázky příslušnosti byla zde též rozhodnou snaha, by pokud možno udrženo bylo rozhodování o námitkách proti nároku u toho soudu, který se již dříve právní věcí zabýval, aby se při rozhodnutí o námitkách podle možnosti zužitkovala lepší informace, získaná dřívějším rozhodnutím«. K těmto motivům možno však dodati ještě dva další důvody, totiž že soudce, u něhož vznikl exekuční titul, bude moci nejlépe posouditi, zda oposiční žalobce mohl použiti dotyčných skutečností, o něž svou žalobu dle §u 35 ex. ř. opřel, již v předcházejícím soudním řízení, a dále, že na rozhodnutí sporů podle §§ 35 až 37 ex. ř. po pravidle závisí pokračování v exekuci, takže zákon plným právem přesně sudiště určil, by neplodnými spory o příslušnost nebylo exekuční řízení zdržováno. Dlužno tedy shrnouti dosavodní vývody v ten rozum, že předpis §u 51 ex. ř. o výlučnosti sudišť a bezúčinnosti prorogračních úmluv v řízení exekučním platí také pro žaloby podle §§ 35 až 37 ex. ř. (srov. také Neumann k §§ 50 a 51 str. 225 a 226, též důvody judikátu čís. 163 Nejvyššího soudu dříve ve Vídni, uveřejněného pod čís. 731 sb. Nowakovy). Nezhojitelné nepříslušnosti musí dbáti nejen první soud, nýbrž i opravné stolice samy od sebe, zejména také dovoiací soud, dojde-li k němu věc cestou přípustného opravného prostředku, protože jde o zmatečnost podle §u 477 čís. 3 c. ř. s., které třeba si všímati z moci úřadu (§§ 240 druhý odstavec, 471 čís. 7, 473, 478, 494 a 513 c. ř. s. a také Neumann str. 227). Nezáleží tedy na tom, že se dovolatel ještě ani v odvolání o nepříslušnosti nezmínil. Ale v tom směru vynořuje se další pochybnost, zda snad otázka příslušnosti není již právoplatně rozřešena, když první soud v důvodech rozsudkových vyložil, proč sám od sebe svou nepříslušností se nezabýval, uváděje, že nevztahoval § 51 ex. ř. také na spory podle §u 35 ex. ř., a když odvolání tomuto odůvodnění neodporovalo. Tuto další otázku jest zodpověděti záporně. Příslušnost nebyla v první stolici na přetřes vzata, ani nebylo o ní rozhodnuto. Úvahy odůvodnění nenahrazují rozhodnutí, t. j. usnesení podle §u 43 poslední odstavec j. n. a §u 261 prvý odstavec c. ř. s. a nemohou nabýti moci práva (§ 411 c. ř. s.). Bylo tedy podle §u 513 a §§ 473, 478 prvý odstavec c. ř. s. vysloviti zmatečnost celého řízení a žalobu usnesením odmitnouti. Nebylo zde na místě odkázání žaloby na příslušný soud podle §u 44 prvý odstavec j. n., neboť jde o žalobu, pro kterou platí předpis §u 43 prvý odstavec j. n. a která liší se od jiných žalob jen tím, že její příslušnost a obsah upraveny jsou exekučním řádem, ale jinak pro ni platí všeobecné předpisy civilního řádu soudního o žalobách (tak také rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni uveřejněné v Jur. Bl. 1900 str. 377).