— Čís. 5923 —
Čís. 5923.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Předpis §u 31 (1) čís. 3 zák. nevztahuje se na poměr mezi nájemníkem a podnájemníkem v erárních domech.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1926, Rv I 540/26.) — Čís. 5923 —
613
Žalobkyně, jako podpronajímatelka, dala žalované, své podnájemnici, soudní výpověď z jednoho pokoje v bytu, jejž má sama najatý v domě československého státu. K námitkám žalované zrušil procesní soud prvé stolice výpověď. Důvody: Jedná se tu pouze o výklad §u 31 zákona čis. 48/1925 sb. z. a n. Soud dospěl k přesvědčení, že názor strany vypovídající, že vyloučení zákona o ochraně nájemníků vztahuje se i na poměry podnájemní v domech státních, jest nesprávným a byl by příliš rozšiřujícím výkladem tohoto zákonného ustanovení. Přes to, že znění §u 31 cit. zák. jest všeobecné, mluvíc pouze o domech náležejících státu, dlužno je vykládati restriktivně, poněvadž se jedná o ustanovení výjimečné. Účelem zákona bylo poskytnouti výhodu státu, by si ve svých domech kdykoliv mohl opatřiti místnosti pro státní účely potřebné a ratio legis byla tedy ochrana vyšších zájmů, než jest pouhý zájem jednotlivce. V tomto případě však strana vypovídaná, jež vůči státu není v žádném právním poměru, jest vypovídána z důvodu, jež jest v pouhém zájmu strany vypovídající, tedy soukromníka, není zde onoho vyššího zájmu, jenž ochranu nájemníků vylučuje a proto dle názoru soudu jest miti za to, že podnájemní poměr zákonu o ochraně nájemníků podléhá. Odvolací soud prohlásil výpověď účinnou, vycházeje z názoru, že předpis §u 31 (1) čís. 3 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. а n., jenž z tohoto zákona vylučuje mezi jiným také domy a objekty ve vlastnictví nebo správě státu, vztahuje se na takové domy v celku, tedy na všechny nájemní i podnájemní poměry.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Právnímu názoru odvolacího soudu nelze přisvědčiti a jest naopak souhlasiti s výkladem, jaký dal § 31 (1) čís. 3 zák. o ochraně nájemníků první soud. Odvolací soud opírá se o doslov zákona, který praví, že zákon o ochraně nájemníků nevztahuje se »na domy a objekty« ve vlastnictví státu, nerozeznávaje, zda v takových domech jde o smlouvy nájemní, či podnájemní. Avšak již z doslovu zákona, čte-li se odstavec třetí §u 31 celý ve své souvislosti, jde na jevo, že zákon má na mysli jen nájemní poměr mezi vlastníky domů tam vyjmenovanými a jejich nájemníky, nikoli podnájemní poměr mezi nájemníky a jejich podnájemníky. Jde to na jevo z druhé věty, že, pokud jde o domy osad, obcí atd., jest výpověď přípustná jen na základě pravoplatného usnesení zastupitelstva nebo dotyčného zastupitelského sboru. Zákon tedy vychází z předpokladu, že výpověď dává vlastník svému nájemníkovi, a ustanovuje, za jakých podmínek je taková výpověď přípustná. Zákonodárce ovšem použil slovního obratu, že se zákon nevztahuje »na domy«, ačkoliv jinak o domech nemluví, nýbrž jen o bytech a místnostech, ale z tohoto znění nelze vyvozovati, že zákon chtěl ze své záštity vyjmouti i podnájemníky, které jinak vůči jejich podpronajímatelům podle §u 1 (1) a §u 30 zák. o ochraně nájemníků chrání. Tím přechází se k výkladu logickému, který rozptýlí případné pochybnosti výkladu gramatického, — Čís. 5923 —
neboť, vzejde-li. při výkladu mluvnickém pochybnost o pravé vůli zákonodárcové, rozhoduje tato vůle, ježto slova jsou jen prostředkem k projevu vůle. Na váhu tu padá zákonodárný důvod, jak jej uvádějí důvodové zprávy jednak vládního návrhu tisk 5091, jednak sociálně politického výboru tisk 5113. Podle těchto důvodových zpráv vyňaty byly z ochrany zákona domy, které jsou v držení veřejnoprávních korporací, nebo sice soukromých, ale u nichž nelze se podle povahy věci obávati zneužití práva k výpovědi a jimž se tak umožni prováděti rozvážnou bytovou politiku. Z toho jest viděti, že mělo se dostati volnosti výpovědi jen určitým privilegovaným právním podmětům a to jen takovým, u nichž nelze se obávati zneužití této volnosti a které'mají vliv na provádění bytové politiky. Nelze.si domysliti, proč by byl zákon chtěl stanovití pro nájemníky v takových privilegovaných domech zvláštní výhody vůči jejich podnájemníkům, jichž by nájemníci v jiných domech neměli. A nelze si domysliti, proč by naopak zákon vyjímal podnájemníky v takových domech ze své záštity vůči podpronajímatelům, když v jiných domech podnájemníky chrání. Je naprosto vyloučeno, že by zákon dovoloval, by poďpronajímatelé v privilegovaných domech mohli zcela libovolně podnájemníky vypovídat a jim podle libosti i proti předpisům §§ 16, 19 a 20 zák. o ochraně nájemníků podnájemné zvyšovati a po případě tímto způsobem využitkovati ve svůj prospěch bytové tísně dosud panující. Jest na bíledni, že zákonodárce takové nerovnosti mezi podnájemníky v domech privilegovaných a jiných nechtěl a že slovným výkladem byl by účel zákona zvrácen v pravý opak. Praví-li odvolací soud, že při rozlišování mezi poměrem nájemním a podnájemním došlo by se k důsledku, že by se zákon v prvním případě »na domy« vztahoval, v druhém případě nevztahoval, což by bylo v rozporu s jeho doslovem, a že by bylo podivným, aby nájemník postrádal zákonné ochrany, kdežto podnájemník, jehož právo jest odvozeno z práva nájemníkova, by ochranu .měl — zapomíná, že nájemník nemá, ochrany jen vůči privilegovanému vlastníku, kdežto podnájemník má ochranu vůči neprivilegovanému podpronajímateli. Podnájemník nemá vůči vlastníku domu více práv než nájemník, neboť dal-li vlastník domu výpověď nájemníkovi, jest tato účinná a vykonatelná také vůči podnájemníkovi, ač nevadí-li tomu přímý právní poměr mezi tímto a vlastníkem domu (§ 568 c. ř. s.). Nutno tedy — jak již řečeno — uvésti slova zákona v soulad s myšlenkou, kterou chtěl vyjádřiti. Poukazuje-li odvolací soud na zdejší rozhodnutí ze dne 12. ledna 1926, c. j. Rv I 14/26, přehlíží že tam dal výpověď erár jako vlastník domu, a že tam šlo o jinou otázku, totiž, zdali i pro státní domy platí předpis první věty §u 31 zák. o ochraně nájemníků co do omezení na domy, jež jsou ve vlastnictví státu již od 1. listopadu 1918. Tato otázka byla v onom rozhodnutí zodpovězena záporně, ale pro souzený případ nemá významu, neboť, ať byl dotyčný dům ve vlastnictví státu již od 1. listopadu 1918, neb od doby pozdější, nemůže podpronajímatelka dáti své podnájemnici volnou výpověď v žádném případě.