— Čís. 6089 —
927
Čís. 6089.
Příročí podle nařízení ze dne 24. února 1920, čís. 111 sb. z. a n. nevztahuje se na promlčení úroků.
(Rozh. ze dne 2. června 1926, R I 446/26.)
Žalující belgická firma dodala žalované tuzemské firmě zboží podle účtů ze dne 8. dubna 1914 za 10653,75 belg. franků, ze dne 23. června 1914 za 8857,05 belg. franků, ze dne 29. července 1944 za 8925,70 belg. franků. Očty zněly výhradně na zaplacení v belgických francích a byly splatný 30 dnů po vystaveni. Ježto žalovaná zaplatila žalobkyni kupní ceny teprve dne 1. května 1925, domáhala se na ní žalobkyně žalobou, o niž tu jde, — kromě dalšího plnění, jež tu nepřichází v úvahu — zaplacení 5% úroků z 10653,75 belg. franků ode dne 1. července 1917 do dne 1. května 1925, 8857,05 belg. franků ode dne 23. července 1917 do dne 1. května 1925 a z 8925,70 "belg. franků ode dne 29. srpna 1917 do dne 1. května 1925. Procesní soud prvé stolice žalobě ohledně požadovaných úroků vyhověl a uvedl v tomto směru v důvodech: Žalovaná firma brání se proti zažalovaným úrokům námitkou promlčení starších než tříletých úroků. Soud zjišťuje však, že třeba by žalovaná první účet na 10653,75 belg. franků, splatný dne 1. července 1914 před vypuknutím světové války včas byla mohla zaplatiti, další účty, vzhledem na vypuknuvší válku, do Belgie piatiti nebylo možno. Ve smyslu cis. nař. ze dne 16. října 1914, čís. 289 ř. zák. a nařízení veškerého ministerstva ze dne 22. října 1914, čís. 290 ř. zák. nebyl sice vydán zákaz konati platy do Belgie jako do Francie, Velké Britanie, Italie atd., ale nicméně byla na základě zákona ze dne 24. července 1917, čís. 307 ř. zák., vydána celá řada nařízení, platby do ciziny omezujících a stěžujících, takže jest odůvodněno poměry, když žalovaná firma po vypuknutí války do Belgie neplatila, třeba by tato země byla německým vojskem okupována, neboť při střídavém štěstí válečném mohlo dojiti k vyklizení Belgie a placení pohledávky mohlo býti pro žalovanou firmu spojeno se škodou. Mimo to byla od vypuknutí války, — Čís. 6089 —
zejména ve prospěch dlužníků a peněžních ústavů, vydána celá řada nařízení o příročí, počínaje cis. nař. ze dne 31. července 1914, čís. 193 ř. zák. a ze dne 27. září 1914, čís. 261 ř. zák. a násl., podle nichž bylo vyloučeno dobu příročí do lhůty promlčecí započítávali, kteráž nařízeni po vzniku československého státu byla obnovována a upravována celou řadou nařízení vlády republiky Československé, zejména nařízením ze dne 24. února 1920, čís. 111 sb. z. a n., ze dne 18. února 1921, čís. 65 sb. z. a n., ze dne 10. března 1922, čís. 97 sb. z. а n., ze dne 15. února 1923 čís. 36 sb. z. a n., ze dne 8. února 1924 čís. 31 sb. z. a n. a zákonem ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n., ve smyslu jichž promlčení úroků nastati nemohlo a proto bylo žalobnímu návrhu, pokud se týče 5% úroků do dne zaplacení pohledávky po srážce zaplacení 5% úroků za 3 roky vyhověno. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Jde jen o otázku, zda úroky (až na tříleté) jsou promlčeny, čili nic. Není o tom sporu, že úroky musí býti počítány ode dne splatnosti jednotlivých účtů, která nastávala po 30 dnech. Aby žalující strana úroky zvláště žádala, třeba nebylo již vzhledem k tomu, že čl. 289 obch. zák. stanoví, že obchodníci jsou mezi sebou oprávněni při oboustranných obchodech také bez úmluvy (která zde ale byla) a bez upomenutí z každé pohledávky ode dne splatnosti její úroky žádati (srovn. též čl. 288 cit. zák. ve spojení s §em 1334 obč. zák.). Zde dlužno míti na paměti, že již dle původního znění §u 1480 obč. zák. pohledávky ze zadrželých úroků promlčely se ve třech letech a že tudíž nelze se tu dovolávati předpisů, které počátek promlčecí lhůty ohledně některých pohledávek odsunuly, zejména vl. nař. čís. 111/1920 sb. z. a n., protože to týkati se může, hledíc ku znění cit. předpisu, pouze oněch pohledávek v §u 1480 prvá věta a §u 1486 obč. zák. uvedených, pro které lhůta promlčecí teprve třetí novelou k obč. zák. byla zkrácena (srov. též vl. nař. čís. 31/1924 a zákon čís. 47/1925 sb. z. a nař.). Z ustanovení §u 199 druhá věta cit. třetí dílčí novely, pak ze zprávy justiční komise o návrhu zákona, týkajícího se změny a doplnění některých ustanovení obč. zák., příl. ke stenografickému protokolu panské sněmovny XXI. sezení 1912 ad § 261, 262 vychází, že tříletá lhůta promlčecí ohledně úroků žádaných dávno již v projednávaném případě uplynula, an odklad počátku tříletých lhůt promlčecích novelou zmíněnou zavedených projednávaného případu se nedotýká. První soud dovozuje dále nesprávně nemožnost promlčení úroků tím, že za války vydána celá řada nařízení platby do ciziny obmezujících a stěžujících, pak že tu byla nařízení o příročí, podle kterých bylo vyloučeno dobu příročí do lhůt promlčecích započítávati. Avšak ustanovení o příročích byla pak postupně odbourávána, s ukončením války nastaly poměry normální a vládní nařízení čís. 14/1919 sb. zák. a nař. zrušilo veškerá nařízení bývalých vlád rakousko-uherských o odvetných opatřeních v oboru právním i hospodářském, vydaná k provedení cís. nař. čís. 289/1914 ř. zák., jakož i veškerá býv. odvetná opatření učiněná na základě těchto nebo jiných předpisů, jako zapovědí platů atd., pokud nařízení tato směřují proti státům s republikou čsl. spojeným nebo přidruženým — Čís. 6089 —
929
nebo jich příslušníkům a nabylo nařízení toto účinnosti dnem 10. ledna 1920.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalobkyně.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce. Dovolací soud souhlasí s jeho názorem odvozeným z doslovu vládního nařízení čís. 111 sb. z. a n. na rok 1920. Nařízení to bylo pokračováním opatření z doby válečné učiněných na ochranu smluvních stran postižených otřesem hospodářských poměrů, jichž řada byla zahájena vládním nařízením čís. 193 ř. zák. na rok 1914. Vzhledem ke změněnému stavu zákonnému, t. j. ke třetí dílčí novele k obč. zák. nebylo třeba vyloučiti příročí výslovně u úroků z pohledávek, nýbrž postačil poukaz na pohledávky, pro něž byla promlčecí lhůta zkrácena třetí dílčí novelou, čímž byly úroky vyňaty z příročí. Výklad tento vyhovuje lépe doslovu nařízení toho než opačný výklad rekurentčin, jenž chce jedině z citace §u 192 třetí dílčí novely dovoditi prodloužení promlčecí lhůty i ohledně úroků.