— Čís. 5817 —
397
Čís. 5817.
O počítání lhůt §u 933 obč. zák.platí ustanovení §u 902 obč. zák. Význam slov »není-li ustanoveno jinak« v §u 902. obč. zák.
(Rozh. ze dne 5. března 1926, R I 125/26.) — Čís. 5817 —
398
Žalobou, zadanou na soudě dne 8. července 1925, domáhal se žalobce zrušení kupní smlouvy o dobytčeti, odevzdaném mu dne 27. května 1925. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, maje za to, že byla podána až 43. dne, tudíž po uplynutí propadné šestinedělní lhůty §u 933 obč. zák. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Propadná lhůta k uplatnění dobytčích vad činí šest týdnů. Jak jest počítati lhůtu určenou podle týdnů, stanoví § 902 obč. zák., dle něhož konec lhůty připadá na onen den posledního týdne, který pojmenováním nebo číslem se shoduje se dnem události, od něhož počíná lhůta.běžeti. Běh lhůty v tomto případě počal 27. května 1925, ve středu, konec šestinedělní lhůty končí proto ve středu dne 8. července 1925, kteréhož dne, tudíž včas, byla žaloba podána.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení, jež v podstatě vyhovuje skutkovému stavu věci a zákonu, nebylo vyvráceno vývody stížnosti, pročež se tato odkazuje na jeho odůvodnění. Stížnost vykládá mylně ustanovení jak § 902, tak § 933 obč. zák. Slova »není-li ustanoveno jinak« v § 902 obč. zák. naznačují toliko, že v novém znění tohoto § jeho pravidlo bylo vysloveno jen jak norma dispositivní (srovn. materiálie k III. novele obč. zák. 78 přil. k stenogr. protokolům panské sněmovny, XXI sese 1912 č. 2/ H. H.), že se tedy strany mohou o počítání lhůt dohodnouti také jinak a že pak ono zákonné pravidlo neplatí. Vysloviti, že neplatí, bylo-li zákonem něco jiného stanoveno, nebylo třeba, neboť rozumí se to právě tak samo' sebou, jak se samo sebou rozumí, že ono pravidlo neplatí pro případy, v kterých jde o lhůty kratší jednoho dne §§ 1075, 1116 obč. zák.). Mylným jesti stěžovatelův názor, že § 933 obč. zák. počítání lhůt pro žaloby ze správy stanoví jinak než § 902 obč. zák. V § 933 není o způsobu počítání lhůty vůbec řeči, nýbrž je v něm toliko naznačena událost pro počítání lhůty rozhodná, od níž totiž lhůta počíná běžeti, to jest: kdy se stalo, odevzdání věci, pokud se týče, kdy uplynula doba, pro kterou platí domněnka § 925, aneb kdy nabyvatel zvěděl o nároku třetí osobou na věc vzneseném. Pro vypočítání lhůt platí i tu pravidlo § 902, že se totiž nepočítá den, na který připadá událost, od níž lhůta počíná běžeti. Z rozhodnutí čís. 228 knih. jud. býv. nejv. soudu ve Vídni a z materiálií k § 933 obč. zák. ve znění III. novely pro opačný názor stěžovatelův nelze nic vyvozovati, neboť jako ono tak i tyto se obírají toliko otázkami, od které události žalobní lhůta začíná běžeti, ale ani ono ani tyto neřeší v této souvislosti otázky, zda den, na který ona rozhodná událost připadá, je do stanovené lhůty započítati čili nic, jinak řečeno, zda prvním dnem lhůty je den, kterého se rozhodná událost stala, či teprve den následující. Otázka ta nebyla před III. novelou k obč. zák. pro obor civilního práva zákonem vůbec řešena. Zákonem byla upravena toliko pro obor práva obchodního a procesního. Teprve III. novelou byl pro obor práva občanského o ní stanoven předpis a to, jak zmíněné již materiále k ní praví, ve shodě s předpisy platnými pro obor práva obchodního a procesního, když bylo poznáno, že se dřívější ustanovení obč. zákona o lhůtách vůbec příčí názorům obchodního styku. Lze proto také právem pochybovati, že by bývalý nejvyšší soud, usnášeje se v roce 1915 o judikátu čís. 228 jednajícím o zcela jiných právních otázkách, byl měl na mysli, jím mimochodem prohlásiti správným počítání lhůt, které by stejně bylo odporovalo jak zákonným předpisům práva obchodního a procesního, tak všeobecným názorům obchodního styku.