— Čís. 5641 —
Čís. 5641.
Podal-li vlastník domu do rozhodnutí okresní politické správy, jímž byl zajištěn byt pro státního zaměstnance, odvolání (§17 zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 sb. z. a n.), nelze z toho, že nepustil zaměstnance do bytu, dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, o sobě odvozovati jeho závazek k náhradě škody zaměstnanci (§ 1295, odstavec druhý, obč. zák.).
(Rozh. ze dne 12. ledna 1926, Rv I 1892/25.)
Žalobce, kontrolor finanční stráže, byl přesazen z K. do V., kdežto Karel Κ., taktéž kontrolor finanční stráže, byl přesazen opět z V. do K. V překládacím výnosu byli oba poukázáni, by si vyměnili své byty. Karel K. bydlel ve V. v bytě žalovaného. Když žalobce se přistěhoval do V., nechtěl ho žalovaný pustiti do bytu, namítaje, že bytu sám potřebuje a že proti záboru bytu podal rekurs. Teprve, když byl rekurs zamítnut, učinil žalobci byt přístupným. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném náhrady škody, ježto byl nucen po dobu, co mu byt nebyl přístupným, nábytek uložiti a bydleti v hotelu. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení spočívá prý v prvé řadě v tom, že prvý soudce neuznává, že manželka žalovaného byla splnomocnená ku pronajetí bytu. Není zákonného předpisu, dle něhož by manželka byla již po zákonu oprávněna k zastupování manžela bez výslovné plné moci, jak jest tomu podle §u 1238 obč. zák. ohledně správy jmění manželčina manželem. Zmocnění takové však žalobce netvrdí, nýbrž vyvozuje je pouze nepřímo z chování se manželova. Avšak z celého chování se manželova dlužno naopak vyvoditi, že neuznával pronajetí bytu manželkou. Žalobce odůvodňoval dále žalobní nárok tím, že žalovaný přivodil žalobci úmyslně škodu způsobem, příčícím se dobrým mravům, ježto odvoláním proti záboru zřejmě zamýšlel uškodili žalobci (§ 1295, druhý odstavec, obč. zák.). Opravnému prostředku nepřiznává zákon čís. 225 z roku 1922 odkládacího účinku, takže před pravoplatným rozhodnutím nebyl žalovaný ze záboru ještě povinen. Po rozhodnutí zemské politické správy přenechal beze všeho žalovaný zabraný byt žalobci, takže již proto dlužno za to míti, že žalovaný neměl úmyslu uškoditi žalobci. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, mimo jiné z těchto důvodů:
Po právní stránce a zejména co do výkladu prohlášení žalovaného tvrzených dovolatelem sdílí dovolací soud názor odvolacího soudu a poukazuje dovolatele v tomto směru na správné důvody napadeného rozsudku s dodatkem, že dle §u 17 zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 sb. z. a n. o mimořádných opatřeních bytové péče z rozhodnutí politické okresní správy o zajištění bytů pro státní zaměstnance přísluší vlastníku domu odvolání na zemskou politickou správu a že proto žalovaný, podav v tomto případě odvolání, použil jen svého práva. Že při tom nejednal z pouhé šikany ve smyslu druhého odstavce §u 1295 obč. zák., ani proti dobrým mravům, nýbrž z věcných důvodů, jest zřejmo z výsledků četnického šetření, provedeného k rozkazu okresní politické správy ze dne 30. července 1924, jímž bylo jen zjištěno, že žalovaný sporného bytu nevyhnutelně nepotřebuje, což bylo odůvodněno tím, že 3 dítky žalovaného ve stáří 5, 7 a 11 roků mohou v noci s číšnicí spáti v podkrovní světnici a že by rodina žalovaného přes den mohla tuto světnici obývati. Žalobce opřel žalobní nárok o nájemní smlouvu se žalovaným a o obmyslné jeho jednání ve smyslu druhého odstavec §u 1295 obč. zák. Jelikož neprokázal žádného z těchto žalobních důvodů, není potřebí, řešiti otázku, zda odvolání dle §u 17 zákona o mimořádných opatřeních bytové péče má odkládací účinek čili nic. Výrok žalovaného, že si věc rozmyslil, není ovšem jasným; než právě proto nemůže z něho býti dovozováno, že žalovaný s pronájmem sporného bytu žalobci souhlasil, neboť § 863 obč. zák. předpokládá jednání, nezavdávající rozumného důvodu k pochybnostem. Proto nemá významu ani okolnost, že žalovaný se žalobcem před 5. červnem 1924 výslovně nesdělil, že s pronájmem nesouhlasí.