— Čís. 5829 —
421
Čís. 5829.
Vyvíjel-li zaměstnanec sice činnost pro určitou firmu, avšak v podniku, od podniku této firmy místně rozdílném, jest provozovnou ve smyslu §u 23 zákona o živnostenských soudech pouze podnik, v němž byl skutečně zaměstnán.
Není-li tu příslušného živnostenského soudu, řídí se, pokud jde o právní poměry upravené zákonem o obchodních pomocnících, věcná příslušnost řádných soudů hodnotou rozepře.
(Rozh. ze dne 10. března 1926, R I 133/26.)
Žalobou na obchodním soudě v Praze domáhal se žalobce na žalované akciové společnosti zaplacení 72639 Kč78 h a 40329525 dinárů s přísl. jakožto služebních požitků, které mu příslušejí na základě smlouvy ze dne 6. února 1923 jako placenému zástupci žalované strany v Jugoslávii a generálnímu řediteli jejího sesterského závodu v Bělehradě následkem předčasného zrušení služebního' poměru vinou žalované strany ve smyslu ustanovení §§ 26 a 29 zákona o obch. pom. K námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice žalobu odmítl. Důvody: Dle celého ustrojení žaloby a dle obsahu smlouvy, na niž se žaloba odvolává, je nepochybilo, že základem žalobního nároku je služební poměr žalobce ku straně žalované, čemuž naprosto nevadí, že žalobce byl současně členem správní rady, neboť je to zjevem častým a obvyklým, že placený úředník, na př. ředitel zasedá zároveň i ve správní radě, po případě i v představenstvu. Poněvadž tedy jde o spor ze služebního poměru, t. j. o placení smluvené odměny za konání služeb vyššího rázu, náleží spoř ten projednati a rozhodnouti dle §§ 1, 2 a 41 zákona o obch. pom., jehož se smlouva sama dovolává, před soud živnostenský, kdyžtě žalovaná strana podléhá živnostenskému zákonu a má ve smyslu §u 23 zákona o živn. soudech svoji provozovnu v Praze, kde živnostenský soud má své sídlo. Okolnost, že žalobce konal služby v cizozemsku, je nerozhodná, poněvadž nejedná se o dělníka ve smyslu §u 5 c) zák. o živ. s. a § 23 zákona mluví jen o sídle (provozovně) zaměstnatelově. Ježto příslušnost živnostenského soudu je výlučnou, jest obchodní soud k projednání tohoto sporu nepříslušným a žaloba byla proto z tohoto důvodu odmítnuta. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti dovolaného soudu, pokud se týče — Čís. 5829 —
námitku nepřípustnosti pořadu řádných soudů. Důvody: Napadené rozhodnutí předpokládá, že žalovaná společnost má provozovnu po rozumu §u 23 zákona o živnost. soudech ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák. v Praze. Předpoklad ten není však správným, neboť provozovnou dlužno rozuměti místo, s nímž souvisí pracovní nebo služební poměr, který je základem žalobního nároku. Správnost tohoto výkladu je doložena dalším ustanovením téhož §u 23, že pro spory domáckých pracovníků (§ 5 c) téhož zákona) je výlučně příslušným živnostenský soud, v jehož obvodu jest práci konati nebo mzdu vyplatiti. Poněvadž činnost žalobcova, ze které žalobní nárok odvozuje, byla podle souhlasného tvrzení obou stran obmezena jen na bělehradský podnik žalované společnosti, rozhoduje tu jako provozovna toto místo, a nikoli pražské sídlo a pražská provozovna žalované společnosti. Podle toho je jisto, že tu není příslušného živnostenského soudu a je proto k rozhodnutí této pře příslušným obecný soud. Při sporech z poměru upraveného zákonem o obch. pomocnících řídí se věcná příslušnost řádných soudů hodnotou rozepře, neboť ustanovení § 37 zák. o živn. s. se vztahuje toliko na, spory podle §u 73 prvý odstavec živn. ř. a nikoliv i na spory zřízence vykonávajícího služby kupecké nebo vyšší služby nekupecké po rozumu §§ 2 a 41 zák. o obch. pom. I kdyby tedy byl základem žalobního nároku pouhý služební poměr žalobcův k žalované, jak první soud předpokládá, je tento soud věcně příslušným podle hodnoty rozepře 72639 78 Kč a 40329525 dinárů, tím spíše tedy, kdyby šlo o poměr stran tvrzený stěžovatelem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pro spornou otázku, zda zahájená rozepře jest odňata řádným soudům, náležejíc před soud živnostenský, rozhodnými jsou v první řadě údaje žalobní, jakož i ustanovení smlouvy v žalobě uvedené. Žalovaná společnost, založivši vlastní obchodní organisaci pro království S H S, pověřila žalobce zavedením a vedením této organisace, a smluvila s ním zvláštní honorář záležející hlavně v měsíčních odměnách. Žalobce, byv jmenován usnesením správní rady zástupcem žalované společnosti v nové akciové společnosti, měl dbáti, by celé řízení obchodní dálo se v zájmu mateřské firmy. Mimo to bylo smluveno, že žalovaná společnost jako hlavní akcionář přičiní se o to, by žalobce byl jmenován řídícím orgánem nové společnosti, jež byla organisována jako společný dům žalované. Když později došlo k neshodám mezi stranami, prohlásil žalobce vůči žalované, používaje ustanovení §u 26 zákona o obchodních pomocnících, smlouvu za zrušenu, a požaduje žalobou od této společnosti splnění všech nároků, příslušejících mu podle §u 29 téhož zákona. Přes to však nelze říci, že základem žalobního nároku jest jen služební poměr žalobcův k žalované společnosti. Dovolací rekurs sám rozeznává mezi poměrem žalobcovým k žalované společnosti a poměrem jeho k zmíněné již společnosti jugoslávské. Podle toho je vyloučiti z příslušnosti živnostenského soudu žalobní nárok, znějící na zaplacení pohledávky v dinárech, které požaduje žalobce z důvodu, že se žalovaná firma zasadila o to, by mu tyto požitky nebyly vyplaceny, a že ho tím poškodila. Rozhodné je tudíž, že sám nepožaduje částky té z důvodu služebního poměru k žalované společnosti. Ale i co do zbytku zažalované pohledávky není příslušnost živnostenského soudu odůvodněna. Podkladem nároku je činnost, kterou žalobce měl vyvíjeti nebo vyvíjel sice v zájmu žalované firmy, kterou však mohl skutkem vyvíjeti jen v podniku od podniku žalované firmy místně rozdílném. I když žalobce měl dbáti, by obchodní řízení jugoslávské firmy dálo se v zájmu žalované společnosti, mohlo se tak státi jedině v provozu onoho jiného podniku, kdežto v pražském podniku nebyl a nemohl býti žalobce činným, byv pověřen vedením podniku místně rozdílného. Byl tudíž vztah žalobcův k pražskému podniku jen nepřímý, což platí i o pražské provozovně a nedostačuje k založení příslušnosti živnostenského soudu. Provozovnou ve smyslu §u 23 zák. o živn. soudech nebyl pro žalobce pražský podnik žalované společnosti, nýbrž jen podnik, v němž byl skutečně činným. Další důsledky z toho nutně se podávající byly správně vytčeny v napadeném usnesení, postačí proto poukaz na ně místo dalších vývodů.