— Čís. 5694 —
Čís. 5694.
Na státu nelze se domáhati náhrady z poklesu ceny zboží, byl-li v řízení lichevním zabaven na Slovensku bezpečnostními orgány předmět potřeby a vydán až po pravoplatném sprošťujícím rozsudku.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1926, Rv I 1550/25.)
Žalobci (obchodníku na Slovensku) bylo dne 27. května 1920 zabaveno 150 kg podrážkové kůže a současně bylo na něho podáno trestní oznámení pro předražování prodejem této kůže. Žalobce byl pak v trestním řízení právoplatně z obžaloby sproštěn, pročež mu byla zabavená kůže dne 12. února 1923 vydána ve váze 140 1/2 kg. Tvrdě, že zabavená kůže měla v době zabavení cenu 105 Kč, v době vrácení však pouze 12 Kč za 1 kg, domáhal se žalobce na československém eráru náhrady škody. Žaloba byla v prvé i druhé stolici zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. — Čís. 5694 —
139
Důvody:
Dovolatel opírá dovolací důvod nesprávného právního posouzení o to: že nebylo důvodu pro jeho trestní stíhání pro předražování, neboť nebylo prý v rozhodné době maximálních (směrných) cen pro podrážkovou kůži a nebylo prý tedy proti němu důvodů podezření, ježto cena, za kterou prodával, odpovídala tehdejším trhovým poměrům, jak prý to i znalci za trestního řízení potvrdili, i shledává již v tom zavinění lichevních orgánů, že mimo to byla kůže ponechána v soudní úschově až do skončení trestního řízení, kdežto prý mohla mu býti vydána, jakmile znalci podali posudek, aneb aspoň mohla potom býti prodána a výtěžek mohl zůstati v soudním uschování, čímž by se bylo předešlo škodě, která nastala poklesem ceny, a odvolává se pří tom na § 187 slov. tr. řádu. Oproti tomu stačí zde seřaditi rozhodné předpisy trestního práva, jak následuje: XII. hlava slov. tr. řádu pod nadpisem »Zabavení věcí, prohlídka domů a osob« má tyto předpisy: § 169 stanoví pod nadpisem »1. předmět zabavení« doslova: Takové věci, které podle zákonů trestních mají býti zabaveny nebo jichž lze při trestním řízení užiti k provedení důkazů, buďtež zabaveny a v soudní uschování vzaty, nebo budiž jejich uschování jinak zajištěno. § 187 téhož řádu zařaděný pod nadpisem »postup při zabavení a prohlídce domů a osoby« stanoví pak, že předměty k dalšímu řízení nepotřebné mají býti vráceny tomu, komu byly zabaveny, a předpisuje, co se má k účelu vrácení zaříditi. Jak z celé souvislosti zřejmo, obsahuje § 187 předpis pro komisaře provádějícího zabavení nebo prohlídku domu neb osoby, tedy pro úřední orgán, jak se zachovati má u výkonu úředního úkonu, a tím se osvětluje jeho smysl, praví-li, že předměty k dalšímu řízení nepotřebné mají býti vráceny; zajisté, že se tím nemíní věci, jež jsou právě předmětem trestného činu nebo nástrojem jeho (corpora delicti) a mají tedy podle §u 169 býti zabaveny. Zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., jenž dle svého čl. II. platí i pro Slovensko od 7. listopadu 1919, takže platil i v den zabavení sporné kůže, jež se stalo dle žaloby 13. prosince 1919, stanoví pak v §u 20 pod nápisem »propadnutí«, že když se trest ukládá, lze v nálezu vysloviti, že předměty potřeby, k nimž se trestný čin vztahuje, bez rozdílu, náležejí-li pachateli čili nic, nebo výtěžek propadají ve prospěch státu, a že bezpečnostní úřady a úřady, jimž náleží vyřknouti propadnutí, mohou k jeho zabezpečení naříditi, by předměty potřeby neb jejich výtěžek byly zabaveny a konečně, že zabavené předměty mohou, pokud jich k účelům trestního řízení není nezbytně potřebí, i před ukončením jeho býti zpeněženy účelným způsobem, peníze že mají býti vhodně uloženy a propadnou, bude-li vinník odsouzen, státu, jestliže tedy policie, jak sama žaloba tvrdí, spornou kůži dne 13. prosince 1919 zabavila, byla k tomu úplně oprávněna, když šlo o trestné činy §u 11 čís. 4 (přečin), §u 7 (3) (přečin) a §u 9 (1) (přestupek) zákona o předražování, pro něž potom na žalobce trestní obžaloba byla vznesena. Že žalobce byl z obžaloby právoplatně sproštěn, na věci ničeho nemění, neboť by bylo zcela protismyslné, aby se již v tom mělo spatřovati nějaké zavinění státních orgánů, že důvody podezření neobjeví se při líčení v takové síle, by vedly k odsouzení obžalovaného; při takovém stanovisku nebylo by vykonávání spravedlnosti vůbec možné. Záleží jen na tom, zda úřední orgány šly před se v poctivém přesvědčení, v kterémž směru však žalobce ani v dovolání neodvažuje se je z nějakého poklesku viniti. Co však se týče druhé otázky, zda nebyla zabavená kůže ponechána přes potřebu dlouho v soudním uschování, tedy, když tvořila předmět trestného činu, žalobci přičítaného a jednak byla prostředkem důkazním, je zřejmo, že bylo třeba ponechati ji v soudním schování právě až do skončení trestního řízení, jež nastalo pravoplatností rozhodnutí soudní tabule, neboť nebylo lze vyloučiti možnost, že snad právě ještě následkem tohoto rozhodnutí, kdyby bylo zrušovací, nebude třeba opakování znaleckého důkazu a mimo to bylo by možno bývalo vysloviti její propadnutí, kdyby obžalovaný byl býval odsouzen, musila tedy býti podržena v uschování. To je však ve volném uvážení soudu, má-li býti předmět prodán či nikoli a podržena býti v uschování věc sama, či peníz za ni stržený (§ 20 (2) cit. zák.) a nemůže to tedy vůbec, t. j. nehledě ani k možnosti opětovného znaleckého důkazu shora zmíněného sloužiti za podklad nějakého obviňování úředních orgánů z nepoctivého užití zákona. Ostatně měl žalobce, učinil-li návrh na vrácení, pokud se týče prodej kůže a nebylo mu vyhověno, dle §u 187 čtvrtý odstavec tr. ř. slov., pokud se týče dle §u 378 téhož řádu stížnost, a již proto nemůže z nevrácení neb nezpeněžení žádné výtky činiti.