— Čís. 6004—
763
Čís. 6004.
Exekuce na základě říšsko-německých exekučních titulů.
Není třeba, by k exekučnímu návrhu byl připojen průkaz o obeslání dlužníka před říšsko-německý (bursovní) soud, pakli jest z důvodů exekučního titulu zřejmo, že se dlužník súčastnil řízení. Vzájemnost, zaručená vyhláškou ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n. není závislá na provedení delibačního řízení v tuzemsku. Námitku, že zde nebylo rozhodčí smlouvy, nelze uplatňovati rekursem, nýbrž odporem.
(Rozh. ze dne 5. května 1926, R I 369/26.) — Čís. 6004—
764
Soud prvé stolice povolil exekuci na základě rozhodčího výroku brémské bavlněné bursy, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Exekuce byla povolena na základě rozhodčího výroku brémské bavlněné bursy ze dne 4. března 1925, tudíž na základě exekučního titulu cizozemského. Toto povolení exekuce předpokládá (§ 79 ex. ř.) předně, že vzájemnost státními smlouvami nebo prohlášeními vládními o tom vydanými a ve sbírce zákonů a nařízení vyhlášenými jest zaručena. Tomuto předpokladu jest smlouvou o právní pomoc s Německou říší ze dne 20. ledna 1922, která byla pod čís. 130 na rok 1924 ve sbírce zákonů a nařízení současně s vládním nařízením ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n. vyhlášena a dne 28. června 1924 vešla v moc práva, vyhověno, ježto jest tím. vzájemně zaručena též exekuční způsobilost rozhodčích výroků. Proto dlužno jen ještě zkoumati, zda jsou splněny další předpoklady §§ 80 a 81 ex. ř. V ohledu tom nelze dovoditi ani z exekučního návrhu ani z předložených dokladů, jakým způsobem rozhodčí řízení u brémské bavlněné bursy bylo zahájeno a není vůbec průkazu, zda a kterak bylo doručeno povinné straně obeslání k rozhodčímu soudu. Již s ohledem na tento nedostatek zákonných požadavků nebylo exekučnímu návrhu vyhověti. Neboť ve smyslu §u 80 druhý a třetí odstavec exek. ř. může býti v souvislosti se shora uvedeným vládním nařízením č. 131 na rok 1924 exekučnímu návrhu, který se opírá o rozsudek cizozemského soudu, vyhověno jen, když podle nyní změněného a předpisu § 328 něm. obč. zák. přizpůsobeného druhého odstavce § 80 ex. ř. podlehnuvší žalovaný jest státním občanem československým a když mu bylo doručeno předvolání neb opatření, jímž byl zahájen spor před cizozemským úřadem buď k vlastním rukám ve státě procesního soudu aneb v právní pomoci v tuzemsku, konečně když nález dle předloženého o tom vysvědčení cizozemského soudního úřadu neb jiného úřadu dle práva platného pro tento úřad již nepodléhá pořadu stolic bránícímu vykonatelnosti. Ježto exekuční návrh již požadavku předepsaného doručení nevyhovuje, bylo stížnosti vyhověno a napadené usnesení změněno.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávnění. Neprávem zamítl rekursní soud exekuční návrh proto, že ani z něho ani z předložených dokladů nelze seznati, jakým způsobem rozhodčí řízení u brémské bavlnové bursy bylo zahájeno a jelikož zde není průkazu, zda a jakým způsobem obeslání k rozhodčímu roku bylo doručeno povinné straně. Rekursní soud přehlíží, že dle vládní vyhlášky ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n. neplatí při rozhodování o exekučních návrzích na základě rozhodnutí německých soudů ustanovení §u 80 čís. 2 ex. ř. a pro vadnost při doručení opatření, jímž byl spor zahájen, lze exekuci odepříti jen za podmínek, jež dle §u 328 čís. 2 německého civilního soudního řádu vylučují uznání čsl. rozsudků v Německé říši. Ve smyslu tohoto §u neuznává se cizozemský rozsudek, jestliže žalovaný, který ve sporu podlehl, je německým státním příslušníkem a nevstoupil do sporu, pokud obsílka neb opatření, jímž byl spor zahájen, nebylo mu doručeno ani osobně ve státě procesního soudu ani právní pomocí se strany německé. V tomto případě povinná strana súčastnila se sporu před rozhodčím soudem, neboť z důvodu rozhodčího výroku je zřejmo, že namítala vzájemnou pohledávku, která ovšem nebyla uznána. Nebylo tedy nutno, by ve případě, o nějž jde, k exekučnímu návrhu byl připojen výkaz o doručení obeslání povinné strany před bursovní soud. Pokud jde o otázku, zdali pro povolení exekuce bylo potřebí, provésti delibační řízení v tuzemsku, jest poukázati k tomu, že zdejší zákonodárství takového řízeni nezná a že vzájemnost zaručená vládní vyhláškou ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n. není závislou na provedení tohoto řízení. Opačný názor povinné strany odporuje smyslu této vládní vyhlášky. (Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1926, č. j. R I 66/26). Zbývá ještě vyřídí ti námitku povinné strany, že rozhodčímu soudu nebyla předložena pravidelná rozhodčí smlouva. Byť i se tato námitka považovala za přípustnou, nelze k ní hleděti v rekursním. řízení, nýbrž dlužno ponechati její rozřešení rozhodnuti o odporu současně podaném proti povolení exekuce, neboť vytýkaná vada prvému soudci nemohla býti zřejmou ze spisů mu předložených. Z důvodů rozhodčího výroku totiž vysvítá, že vymáhající strana prodala povinné straně zboží kupní smlouvou ze dne 20. října 1924 pod podmínkami bavlnové bursy v Brémách. Prvý soudce mohl tedy předpokládati, že zde jest pravidelná rozhodčí smlouva.