— Čís. 6118 —
981
Čís. 6118.
Otázku, zda patronátní břemena náležejí k věcným právům, pro něž dle §u 3 zákona ze dne 6. února 1869, čís. 18 ř. zák. lze podati odpor proti závadprostému odepsání, jest rozhodnouti v nesporném řízení dle onoho zákona. Pod výrazem »věcná práva« rozumí se v §u 3 zák. všechna věcná břemena, zejména také t. zv. reální břemena. Výrazem, že právo musí býti na statku »zapsáno«, rozumí se, že musí na statku váznouti.
Patronátní práva, váznoucí na statku, od něhož má býti část bezzávadně odepsána, opravňují k odporu podle §u 3 zák., ať jsou v pozemkové knize zapsána čili nic.
(Rozh. ze dne 15. června 1926, R I 472/26, 473/26.)
Ve vyzývacím řízení podle zákona ze dne 6. února 1869, čís. 18 ř. z. za účelem odepsání poz. parcel v usnesení ze dne 31. prosince 1925 uvedených byla česká finanční prokuratura v Praze vyrozuměna jménem nadace ve prospěch kostela v N. a jménem státu Československé republiky (finančního eráru) dne 25. ledna 1926 a podala proti zamýšlenému závad prostému odepsání odpor jménem kostela v N. a břemen patronátních. Soud prvé stolice doručil odpor držiteli svěřenského panství, k němuž náležely ony pozemkové parcely. Rekursní soud vyhověl rekursu držitele svěřenského panství a změnil napadené usnesení v ten rozum, že se odpor finanční prokuratury, pokud byl podán též jménem patronátních břemen, nepřijímá na soud. Důvody: Podle výslovného předpisu §u 3 zákona ze dne 6. února 1869, čís. 18 ř. zák. jest účelem vyzývacího řízení, by všechny osoby, pro které jsou zapsána věcná práva na dotyčném statku, byly vyrozuměny o zamýšleném závad prostém odepsání části statku a aby se jim tím poskytla příležitost případný odpor ve lhůtě projeviti. česká finanční prokuratura v Praze ani netvrdí, že patronátní břemena, jichž bližšího obsahu ostatně neuvádí, jsou na statku v zemských deskách zapsána, a také nepřicházejí v tomto směru podle lustra patronátní břemena mezi věcnými břemeny ve vložce čís. 776 zem. desk zapsanými. Pokud tedy podáním ze dne 13. února 1926 podala odpor též jménem patronátních břemen, není odpor ten v tomto vyzývacím řízení přípustným a musí jí býti ponecháno, aby si své případné nároky proti držiteli svěřenského panství provedla samostatně, od tohoto vyzývacího řízení neodvisle.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nejprve třeba uvážiti, sluší-li spornou hmotněprávní otázku, zda patronátní břemena náležejí k věcným právům, pro něž dle §u 3 zákona ze dne 6. února 1869, čís. 18 ř. z. lze podati odpor proti odepsání závad prostému, rozhodnouti v nesporném řízení dle tohoto zákona či odkázati věc na příslušný pořad sporný, v kterémž případě byl by odpor — Čís. 6118 —
982
musil býti odmítnut a odporující účastníci na pořad ten poukázáni. Zajisté, že sluší ji řešiti hned v tomto nesporném řízení, neboť zákon přikázal k němu i rozhodování o odporech, o nichž musí býti provedeny důkazy o sporných skutečnostech (§ 9—12), tím spíše tedy musí zde řešena býti otázka čistě právní, která skutkového šetření nevyžaduje. V tom smyslu rozumí se v novější praxi i §u 2 čís. 7 nesp. říz.,: že pro pouhou právní otázku nelze odkazovati na pořad práva. Žadatel opíral se ve svém rekursu proti vyrozumění o odporu jen o doslov §u 3 zákona, jenž právo odporu dává majitelům »věcných práv« na statku »zapsaných«, kdežto prý patronátní břemena nejsou věcnými právy a také nejsou na statku zapsána. Avšak to jsou důvody jen zdánlivé. Neboť věcnými právy myslí tu zákon všecka věcná břemena, zejména tedy také t. zv. reální břemena, nemůžeť býti o tom sporu, že má na mysli na př. i výměnky, jenže je poznačil podle kladné stránky (práva), ne podle trpné (břemeno). Zkrátka výraz »věcná práva« má zde znamenati totéž, co v §u 9 knih. zák. výraz »věcná práva a břemena«. Také v §u 12 klade knih. zákon do jedné řady a tedy na roveň služebnosti a reální břemena. Podobně i v §u 7 zákona zem. pro Čechy ze dne 5. prosince 1874, čís. 92 z. zák. o vnitřním zařízení knih jest ve výrazu »věcná práva« zahrnuto i právo radikovaných živností, ač to také není věcné právo v technickém smyslu (srov. čl. VII. úv. pat. k živn. řádu a plen. rozh. býv. vid. nejv. soudu z 25. února 1896 k němu). Co však se týče výrazu, že právo musí být na statku »zapsáno«, důvod to, jejž i rekursní soud přijal, je to opět jen úzký výraz, jenž nechce říci nic jiného, než že právo musí na statku váznouti, ať již moci zápisu nebo právní své povahy, t. j. mocí právního předpisu. Podobně jest užito v §u 47 odst. 3 náhr. zák. výrazu »práva zapsaná« místo »váznoucí«, jak již ve zdejším rozhodnutí čís. 4771 sb. n. s. podrobně dolíčeno. Vždyť záleží jen na tom, že je tu věcné (reální) břemeno, t. j. že realita je z jeho plnění práva, nerozhoduje však, z jakého důvodu břemeno to vzniklo, zda je ku vzniku třeba zápisu knihovního, či zakládá-li se věcnost již v předpisu zákona. Jiných důvodů proti odporu církevních ústavů, k jichž prospěchu sporná břemena slouží a jichž právy tedy jsou, žadatel neuvedl. Nicméně musil by míti se svým rekursem úspěch, i kdyby měl pravdu třeba z jiných důvodů, pročež dlužno otázku zkoumati i věcně. Tu však není mezi patronátními a jinými věcnými břemeny rozdílu, neboť potřebují-li reální jistoty a jsou tedy oprávněna k odporu tato jiná břemena, platí to i o patronátních. Stačí odkázati na zdejší rozhodnutí čís. 1849 sb. n. s., kde dolíčeno, že by rozprodejem (rozparcelováním) statku, při němž by nezůstal ani kmenový zbytek, patronát pominul a odprodejem pozemků že by se ztenčila jistota za jeho břemena, ježto patronát zůstane u kmenového zbytku statku, pročež již tam uznáno, že v takových případech odpor dle §u 3 cit. zák. přísluší. Má se to tedy s patronátními břemeny podstatně jinak, než s daněmi, poplatky a jinými veřejnými dávkami zákonného zástavního práva na realitě požívajícími, neboť tyto závazky na oddělených částech reality nezanikají, nýbrž váznou na nich i po oddělení a mohou se z nich uspokojiti. Patronát věcný nemusí sice býti na statku knihovně zapsán, ale může; je-li tedy zapsán, jsou tím zapsána i břemena tvořící jeho závazkovou stránku, a v tom případě musila by bytí přenesena při oddělení části statku již dle doslovu §u 3 cit. zák., ježto právě jsou zapsána. Ale když na zápisu nesejde, poněvadž statek za ně ručí i bez zápisu, musí totéž platiti i v případě, že zápisu není. (Srovnej též rozhodnutí čís. 4880 sb. n. s.) Poukazuje-li tedy rekursní soud odporující stranu, aby si své nároky neodvisle od vyzývacího řízení provedla, přehlíží, že kdyby strana ta odpor v tomto řízení vyzývacím promeškala a na bezzávadné odepsání dojiti nechala, již by práv na odepsanou část nadobro pozbyla a nároky řečené by provésti nemohla. Nezbývá tedy žadateli, než aby buď břemena patronátní dal dle §u 1 citovaného zákona na oddělené pozemky zapsati, nebo se s oprávněnými církevními ústavy jinak dohodl, jak již v rozhodnutí shora citovaném čís. 1849 naznačeno.