— Čís. 5933 —
629
Čís. 5933.
Žalobě podle §u 36 čís. 3 ex. ř. nelze vyhověti, když doba, na niž se vymáhající věřitel zřekl exekuce, uplynula v době rozsudku prvého soudu, třebas ještě nebyla uplynula v čase žaloby.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1926, Rv I 592/26.)
Žaloba dlužníka o zrušení exekuce vyklizením, ježto se vymáhající věřitel vzdal vedení exekuce až do 15. října 1925, byla rozsudkem procesního soudu prvé stolice ze dne 13. listopadu 1925 zamítnuta. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Co se především týče žalobního důvodu, že zástupci žalovaného vůči řediteli žalující společnosti prohlásili, že se vzdávají vedení exekuce až do 15. října 1925, namáhaly se nižší stolice zcela zbytečné zjišťováním, zda nástupci žalovaného prohlášení to učinili a zda k tomu byli splnomocnění, neboť lhůta do 15. října 1925 dle prohlášení toho byla v době rozsudku prvého soudce (13. listopadu 1925) jíž uplynula, čímž věc sama sebou došla vyřízení. K této skutečnosti, že uplatňovaná lhůta již prošla, měl totiž soudce při rozsudku přihlížeti a na jejím základě rozhodnouti. To se podává z této úvahy: Dle § 406 c. ř. s. jest odsouzení k plnění jen tehdy připustilo, když splatnost v čase rozsudku již nastala, třebas že v čase žaloby ještě nebyla nastala. Ustanovení to má svůj důvod v zásadě procesní ekonomie, by nemusil býti zbytečně veden ještě jeden spor, když již nyní je jasno, že právní nárok žalobou uplatňovaný tu je. Ale tento zákonodárný důvod platí také pro opačný případ, když totiž právní nárok v čase žaloby tu byl, avšak v čase rozsudku již ho není, protože v mezičasí pominul uplynutím doby, na niž byl vázán. Dlužno tedy onen předpis vyložiti rozšiřujícím způsobem, že se vztahuje i na tento případ, pokud se týče dlužno ho naň použiti obdobně. Předpis tedy kryje v sobě širší zásadu, že totiž rozhodnout! jest podle bezesporného pokud se týče zjištěného stavu věci, jaký tu jest v čase rozsudku, nehledíc k tomu, jakým byl v čase žaloby. Když se tedy žalobní nárok opírá o to, že žalovaná strana vzdala se vedení exekuce až do 15. října 1925, a jde tedy o žalobu po rozumu §u 36 čís. 3 ex. ř., nemůže po 15. říjnu 1925 žádným způsobem žalobě býti vyhověno, protože by rozsudek přisuzoval žalující straně nárok, jehož podle stavu věci již není, což by bylo protismyslné. To vyjadřuje také sám § 36 čís. 3 ex. ř. řka, že žaloba proti povolení exekuce je přípustná, když vymáhající věřitel zřekl se zavedení exekuce pro dobu ještě zatím neuplynulou. Není tedy žaloba přípustná, t. j. není nároku na zastavení exekuce, když doba, na, kterou se vymáhající věřitel exekuce zřekl, již uplynulou jest. To však znamená, že soud nemůže žalobě vyhověti, když třeba sice dříve lhůta ta nebyla uplynulá, avšak v čase rozsudku již uplynulou jest a nároku exekutora na stavení nebo zastavení exekuce tedy již není. K témuž výsledku dlužno dospěti, když věc nepojme se jako poshovění s exekucí (§ 36 čís. 2 a § 40 ex. ř.), nýbrž jako poshovění nároku, tudíž na straně exekuta jako nárok oposiční zakládající se na skutečnosti nárok vymáhajícího věřitele na plnění stavící dle § 35 ex. ř., neboť i tu je rozhodnou vždy jen skutečnost, že lhůta již uplynula a že tu tedy skutečnosti stavící již není. Měla tedy žaloba, založená na ono tvrzené vzdání se exekuce do 15. října 1925, býti zamítnuta pro uplynutí této lhůty, pro nedostatek nároku, jenž dle žaloby sanic v době po tomto dni již byl zanikl. Zda do toho dne nárok opravdu existoval, bylo by bývalo rozhodilo jen pro otázku útrat, která však v dovolací stolici již nenastává, protože otázka útrat netvoří v dovolání samostatný, t. j. od rozhodnutí hlavní věci neodvislý předmět přezkumu (§ 528 c. ř. s.) a také se jako takový v dovolání žalující strany ne uplatňuje, ve hlavní věci však se žalující straně nárok i v dovolací stolici nepřiznává, třeba že z jiných důvodů.