— Čís. 5833 —
Čís. 5833.
Manžel jest povinen vydati manželce, kromě toho, co jest jí povinen na výživné platiti, drahotní přídavky, poskytované mu pro ni zaměstnavatelem, a to i za dobu minulou.
(Rozh. ze dne 10. března 1926, Rv I 1666/25.)
Žalující manželka žila již od roku 1914 odděleně od svého manžela, nadučitele, jenž teprve počínajíc únorem 1920 byl povinen na základě prozatímního opatření v rozlukovém sporu platiti manželce na výživné měsíčních 400 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se manželka na manželi vyplacení na ni vypadající části drahotních přídavků, jež byly manželi vyplaceny, za dobu od roku 1917 do 30. září 1922. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobkyně domáhajíc se toho, aby žalovaný byl uznán povinným, vyplatili jí sumu zažalovanou, ani v žalobě ani za projednávání rozepře v stolici prvé neuvedla určitě zákonného předpisu, o něž tento nárok svůj opírá, davši na jevo, teprve až ve spise odvolacím, že závazek žalovaného dovozuje ze smlouvy, kterou učinil podle §u 881 obč. zák. ve prospěch osoby třetí, zde patrně ve prospěch její. 1 když jest správným tvrzení žalobkyně, že žalovaný jakožto nadučitel ustanovený při škole v D., dostával počínajíc rokem 1917 přídavek drahotní a vybavovací, potom od roku 1920 i výpomoc nouzovou, že přídavky ty i výpomoc byly mu jakožto ženatému vyměřovány a vypláceny částkami vyššími jedině s ohledem na tento jeho rodinný stav, neplyne z toho ještě nikterak, že by nárok, jejž žalobkyně touto žalobou přivádí k platnosti, byl odůvodněným a oprávněným. Požaduje-li nyní žalobkyně na žalovaném, by jí vyplatil, pokud se týče nahradil všecky částky vypadající na ni jako na manželku z oněch příspěvků a výpomocí, jež přijal, přes to že se ani v nejmenším o ni nestaral a jí ničím nepřispíval, dlužno především vyzdvihnouti, že všecky naznačené příplatky dostával žalovaný jedině proto, že ustanoven byl trvale ve veřejné službě státní, pokud se týče zemské, a že příplatky ty nebyly ničím jiným, než jeho služným, které bylo příspěvky těmi na delší nebo kratší dobu zvýšeno. Účelem zvýšení toho bylo ovšem, by dána byla žalovanému možnost, niknouti zdražení potřeby životní nejen vlastní, nýbrž i potřeby manželky a dítek, ale proto přece nemají ani manželka ani děti nároku na příspěvky ty přímo proti zaměstnavateli žalovaného, nýbrž nárok na celé příspěvky ty přísluší jedině a výhradně žalovanému, na němž bylo, by příspěvků těch podle vlastního uznání co nejlépe použil ku prospěchu své rodiny. Z toho, co bylo právě pověděno, vyplývá zřejmě, že nárok žalobkyně, jenž jest předmětem sporu tuto projednávaného, má všecky — Čís. 5833 —
429
náležitosti na poskytování slušné výživy podle §u 91 obč. zák., toto zákonné ustanovení že jest jediným právním důvodem nároku toho, jenž podle povahy a podstaty své není ničím jiným a zejména ničím více, než-li čistým nárokem na výživné. Pohlíží-H se na věc s tohoto stanoviska, jež pokládá soud odvolací za jedině správné, jest nárok žalobní očividně a naprosto neudržitelným. Neboť všecky příspěvky, jež žalobkyně požaduje na žalovaném a jež sloužiti měly na úhradu, po případě na doplnění jejího výživného, spadají, jak je nesporno, do doby před podáním žaloby a tu zjednává si platnosti zásada vyplývající již ze samotné povahy nároku na výživné, že je za dobu minulou nelze požadovati. To stačilo úplně, by byla žaloba zamítnuta. Pro posouzení rozepře jest úplně lhostejným, kolik číselně činily příspěvky druhu naznačeného žalovaným neoprávněně vybrané; nebylo proto potřebí výši jejich zjišťovati a nezůstalo jednání před soudem stolice prvé kusým a neúplným, nebyly-li provedeny důkazy ve spise odvolacím blíže označené.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu jednání a novému rozhodnutí.
Důvody:
Dovolání, uplatňujícímu dovolací důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s., nelze upříti oprávněnosti. Odvolací soud zamítl odvolání žalobkyně, maje za to, že její žalobní nárok jest čistým nárokem na výživu ve smyslu §u 91 obč. zák., který není odůvodněn, jelikož se vztahuje na dobu před podáním žaloby, tedy na minulou dobu, za kterou výživné nelze požadovati. Ustanovení §u 91 obč. zák. jest prý jediným právním důvodem sporného nároku. Dovolací soud nesdílí tohoto právního názoru. Již před válkou, pokud se týče před přiznáním drahotních přídavků byl každý manžel k výživě manželky povinen, ačkoliv platy zřízenců nebyly odstupňovány podle rodinných poměrů, nýbrž byly stejně velké, ať zřízence stíhala zákonná povinnost, jiné osoby vyživovati nebo ne. Válkou nastala změna potud, že se uznalo, že normální platy nestačí ani pro zaměstnance samé, tím méně pro rodinu; přiznány tedy přídavky a to s odstupňováním dle poměrů rodinných. Zaměstnavatel věděl, že rozvedený zřízenec musí platiti výživu již z platu normálního, ale shledávaje, že částky, které manžel takto manželce může poskytovati, k výživě její nestačí, vyměřil mu přídavek také pro ni a měl tedy tento přídavek přímo určeni, aby se jí ho dostalo, ne, aby si ho manžel sám podržel, vždyť by mu nebyl býval dán, kdyby manželky nebylo, — a to aby se jí ho dostalo vedle onoho výživného, které jí manžel již ze svého základního platu odváděti byl povinen; je to tedy přídavek ve prospěch osoby třetí. Zaměstnavatel nevyhražoval si ovšem právo, přidržovati zřízence, aby přídavek manželce vyplácel (§ 881 obč. zák.), nýbrž ponechal to jí, aby se výplaty na muži po případě pořadem práva domáhala. Nejde tedy v tomto sporu o alimentační nárok, který má na mysli odvolací soud a který ovšem nelze uplatňovati za dobu minulou, nýbrž žalobkyně domáhá se za dobu od roku 1917 do 30. září 1922 jen toho, co jí prý poskytl zaměstnavatel manželův a co manžel prý za ni přijal, jí ale prý neprávem neodvedl. (Viz rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 917 a 927 sb. n. s.). Z důvodu, který uplatňuje odvolací soud, nebylo tedy lze odvolání žalobkyně zamítnouti a největší část vývodu odvolacího spisu, který v podstatě zůstal nevyřízeným, byla odvolacím soudem neprávem pominuta.