— Čís. 5980 —
Čís. 5980.
Koncese lékárnická, na rozdíl od živnostenského podniku, jenž se na jejím základě provozuje, jest osobním právem zůstavitelovým a nemůže býti na jiného převedena. Právo, poskytnuté osobám jmenovaným v §u 15 (2) lékárnického zákona, jest právem originámím, nikoliv nabytým na základě dědické posloupnosti. — Čís. 5980 —
719
Do inventáře pozůstalostního jmění jest pojati pouze zařízení lékárny, zásoby, pohledávky a dluhy s touto živností související, nelze však zařaditi úplatu, již si dal dosavadní koncesionář vyplatiti od nabyvatele lékárny v podstatě za to, že mu usnadní nabytí koncese ku prodávané lékárně, vzdávaje se své staré koncese pouze pro případ, že kupitel lékárny dostane novou koncesi.
Při zjišťování ceny lékárny pro účely pozůstalostní nemůže přijití v úvahu zřetel na okruh zákazníků a na osobní vlastnosti (obchodní jméno) dosavadního vlastníka (zůstavitele). Lhostejno, že v závěti byla dědici výslovně zanechána lékárna.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1926, R I 296/26.)
Pozůstalostní soud v pozůstalostním řízení po lékárníku neschválil pozůstalostní inventář předložený notářem jako soudním komisařem mimo jiné proto, že nebyla do inventáře pojata hodnota lékárnické koncese. Rekursní soud k rekursu manželky zůstavitelovy napadené usnesení potvrdil. Důvody: Stěžovatelka napadá nejprve názor prvého soudu, že nebyla zjištěna a do pozůstalostních aktiv pojata hodnota lékárnické koncese, pokud se týče obchodní hodnota lékárnického podniku. Má-li za to, že pod pojmem »lékárna« jest rozuměti toliko svolení úřadu ku provozu lékárny, jest zajisté v právu, poněvadž § 12 zákona ze dne 18. prosince 1906, čís. 5 ř. zák. na rok 1907 výslovně stanoví osobní ráz koncese. Přehlíží však dvojí útvar zahrnutý označením »lékárna«. V tom směru poukazuje se na motivy k onomu zákonu, z nichž jest zjevným úmysl zákonodárcův. Ve všeobecné části se mimo jiné uvádí toto: »Zejména bylo s mnoha stran doporučováno zavedení t. zv. »ryzích osobních koncesí«, vzhledem k čemuž bylo by každou koncesi propůjčiti na základě soutěže a byla by vyloučena možnost zpeněží ti obchodní hodnotu lékárny. Značná obtíž spočívá tu však právě v dvojité povaze podniku. Lékárna jest s jedné strany ústavem, jenž jest určen sloužiti zdravotním zájmům veškerenstva, s druhé strany nelze však zneuznati, že lékárnu jest považovati za obchodní podnik a že není zvůlí zákonodárství, počítá-li lékárníky mezi kupce. Proto nebylo by spravodlivo, by lékárny byly od jiných obchodních podniků právě v tom odlišný, že by bylo majiteli lékárny učiněno nemožným, zpeněžiti obchodní hodnotu, již děkuje vlastní práci nebo již začasté nabyl od svého předchůdce.« Tyto úvahy byly vyjádřeny zejména v §§ 15 a 16 zák. V §u 16 jest jmenovitě uvedeno, že lékárny, jež trvají již 5 let, mohou býti na jiné převedeny právními jednáními mezi živými. Tím však není řečeno, že i koncese podléhá zcizení, ježto by to odporovalo předpisu §u 12. Výjimka jest pouze ohledně osob jmenovaných v §u 15, které mohou podnik dále vésti, aniž by jim byla koncese znovu propůjčena. Má-li tedy lékárna dvojí povahu a dovoluje-li zákon prodej lékárnického podniku staršího pěti let, dlužno tomuto podniku přiznati obchodní hodnotu, tvoří jmění zemřelého a jest ji jako takové pojati podle §u 531 obč. zák. do pozůstalosti. — Čís. 5980 —
Nejvyšší soud změnil usnesení obou nižších soudů v ten způsob, že není do seznamu pozůstalostního jmění pojati cenu lékárnické koncese.
Důvody:
Účastníci pozůstalostního řízení shodují se v tom, že nejde o reálni lékárnu, pročež pro rozhodnutí závažný jsou předpisy §§ 12—20 zákona ze dne 18. prosince 1906, čís. 5 ř. zák. z roku 1907, jímž bylo upraveno lékárnictví. Při sepisu inventáře učinil zákonný zástupce nezletilých zůstavitelových vnuků návrh, by, nehledě k ceně materiálií a zařízení lékárny, byla ještě zjištěna komercielní běžná cena celého lékárenského podniku, a soud prvé stolice rozuměl tomu tak, že, dávaje tomu návrhu místo, výslovně uvádí, že i lékárnická koncese zůstaviteli udělená jest jeho právem, které tvoří součástku jeho jmění a kterou i zůstavitel sám za součástku jmění pokládal, nařídiv ve své poslední vůli, by jeho choť dostala též jeho lékárnu; proto prý jest ono právo pojmouti do inventáře. Rekursní soud připojiv se k tomuto názoru, poukazuje k dvojí povaze lékárnické živnosti, jednak jako ústavu, který slouží účelům veřejnoprávní péče zdravotnické, jednak jako obchodního podniku, a dovolává se motivů zákonných, totiž vývodů na str. čís. 30 a násl. důvodové zprávy, příloha čís. 1912 k stenografickému protokolu poslanecké sněmovny XVII. zasedání z 1903. Ale na obsah těchto motivů nelze se odvolávati takovým způsobem, jak činí soud rekursní. Tato část motivů má na mysli zřejmě jen případ, kdy se koncesionár má vzdáti lékárny, často s velkými hmotnými obětmi nabyté a jím zvelebené a jen se v této části motivů uvažuje, zda při zamýšlené nové úpravě lékárnictví lze doporučiti system čisté osobní koncese, či smíšený system či jiný způsob úpravy (uvolnění živnosti lékárnické, sestátnění, Grollův system atd.). System, pro nějž se konečně zákonodárce rozhodl (srv. též přílohu 2620 sten. prot. posl. sněm. XVII. zasedání 1906), jest však v zákoně samém podán tak, že rozhodnutí sporné otázky státi se může na základě pouhého výkladu zákona samotného (§ 6 obč. zák.). Dle §u 12 cit. zák. jest koncese k provozování veřejné lékárny osobní a nesni í býti převedena na jiného. V §u 15 jest stanoveno, že v tom případě, když veřejná lékárna, která se provozuje na základě koncese, přejde právním jednáním mezi živými nebo dědictvím na někoho jiného, musí si tento, chсe-li provozovati lékárnu, vymoci novou koncesi (odstavec prvý §u 15); přejde-li však taková lékárna po smrti majitele koncese dědictvím na vdovu nebo na manželské jeho potomky, může býti lékárna provozována na základě staré koncese na účet vdovy po čas jejího vdovství, na účet potomků až do dosažení zletilosti (druhý odstavec). Z těchto §§ jest patrno, že koncese na rozdíl od podniku živnostenského, jenž se na jejím základě provozuje, jest osobním právem zůstavitelovým a nesmí a nemůže býti na jiného přenesena, tudíž netvoří právo, které dle §u 531 obč. zák. patří do pozůstalosti. Předpisem §u 15 odstavec druhý není nikterak řečeno, že osoby — Čís. 5980 —
721
tuto uvedené vykonávají, pokud jde o koncesi, majetkové právo zůstavitelovo, jím jest pouze řečeno, že osoby ty nemusí formálně žádati o novou koncesi a vyhověti podmínkám jejího udělení. Právo těchto osob v §u 15 odst. 2 lék. zák. stanovené jest právem originárním, nikoli na základě dědické posloupnosti nabytým, čemuž zejména svědčí omezení jeho věcné (zejména jen na vdovu a manželské nezletilé děti) i časové (nanejvýše po dobu vdovství, u dětí do zletilosti). Tudíž seznamenání jmění pozůstalostního musí se omeziti na zařízení lékárny, na zásoby a na pohledávky a dluhy s touto živností související a zejména nelze do inventáře zařaditi úplatu, kterou by si dal dosavadní koncesionář vyplatili od nabyvatele lékárny v podstatě za to, že usnadní mu nabytí koncese ku prodávaně lékárně, vzdávaje se podmínečně, totiž pouze pro ten případ, že kupí tel lékárny dostane novou koncesi, své staré koncese. V případě úmrtí nejde se strany zůstavitele o vzdání se koncese. Bylo proto dovolacímu rekursu v tomto bodě vyhověti, ježto jsou rozhodnutí nižších stolic zřejmě nezákonná (§ 16 nesp. pat.). K vůli úplnosti se podotýká, že názor shora uvedený zastáván jest v nauce i praksi. Heller v Komentáři k Živnostenskému řádu (vydání 1912 díl 1. str. 758 a 762) i Heilinger ve svém »Oesterreichisches Gewerberecht« (vydání 1909 str. 384) zastávají týž názor při výkladu §u 56 odstavec čtvrtý živn. ř., kterýž má příbuzný obsah a který dříve dle nařízení ze dne 11. ledna 1861 čís. 8 ř. zák. platil i ohledně lékáren. I bývalý nejvyšší soud ve Vídni důsledně vykládal takto předpis §u 15 lék. zák., jak tomu svědčí na př. rozhodnutí ze dne 20. září 1910 R I 456/10 a R I 457/10 (Glaser-Unger 5168 n.), další tři rozhodnutí ze dne 3. května 1911, Rv VI 131/11, ze dne 18. června 1912, R I 386/12 a ze dne 28. dubna 1914, R VI 115/14, uveřejněná ve »Vierteljahresschrift über behördliche Verordnungen, Erlässe und Entscheidungen im Apothekenwesen« 1915/1, konečně rozhodnutí ze dne 23. října 1917, R II 275/17, uveřejněné v »Notariatszeitung« 1918 str. 51. Jak řečeno, seznamenání pozůstalostního jmění musí se omeziti na zařízení lékárny, na zásoby a na pohledávky a dluhy s živností lékárnickou souvisící. K tomu podotknouti dlužno, že vzhledem k povaze koncese lékárnické (§ 9 lék. zák.) а k účinkům jejím na sám provoz lékárnické živnosti (lékárny) jest plně přisvědčiti též dalšímu názoru v rozhodnutí R I 386/12, že v případě §u 15 druhý odstavec při zjišťování ceny lékárny pro účely pozůstalostní nemůže přijití v úvahu zřetel na kruh zákazníků a na osobní vlastnosti (obchodní jméno) dosavadního vlastníka (zůstavitele). Jest pravda, že v poslední vůli ze dne 16. září 1925 ustanovuje zůstavitel ku konci toto: »Obzvláště má moje choť obdržeti také moji lékárnu.« Ale tím nestala se a ani státi se nemohla koncese sama předmětem universální sukcese, nýbrž tím pouze splněn jest ohledně pozůstalé vdovy jeden z předpokladů pro to, aby mohl vzniknouti nárok na další provoz lékárnické živnosti (srv. rozhodnutí nejv. správ, soudu ze dne 29. ledna 1920, čís. 664 uveřejněné ve sbírce Boh. pod čís. 317).