— Čís. 5922 —
611
Čís. 5922.
Obchod komisionářský či obchod na vlastní účet?
V tom, že věřitel, vyhradivší si až do úplného zaplacení kupní ceny vlastnictví k prodaným věcem, nepřihlásil pohledávky k vyrovnacímu řízení, nelze spatřovati uplatňování vlastnických nárokům mlčky, nebyl-li věřitel vinou dlužníka osobně vyrozuměn o vyrovnacím řízení.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1926, Rv I 140/26.)
Žalovaní koupili a převzali dne 4. května 1923 od Josefa D-a zásoby zboží a krámské zařízení za 105000 Kč, na něž složili hotově 42000 Kč, zbytek pak zavázali se zapraviti v týdenních splátkách. Prodatel vyhradil si ku prodanému zboží až do úplného zaplacení kupní ceny vlastnické právo. O jmění žalovaných bylo zahájeno dne 3. května 1924 řízení vyrovnací. V čase zahájení vyrovnacího řízení dlužili žalovaní Josefu D-oví ještě 23740 Kč, kteréž Josef D k vyrovnání nepřihlásil. Vyrovnací řízení skončilo vyrovnáním na 60%. Ježto žalovaní nedodrželi splátky, domáhali se dědicové Josefa D-a celého zbytku pohledávky. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podle smlouvy jde o kup zboží Za úhrnnou cenu 105000 Kč, na které bylo prodávajícímu kupujícími zaplaceno hotově 42000 Kč, kdežto zbytek 63000 Kč měl býti zapravén nejdéle do dvou roků, při čemž si prodávající vyhradil vlastnické právo ke zboží až do jeho úplného zaplacení s tím, že splátky měly býti konány týdně ve výši docíleného útržku za zboží a v případě nedodržení této podmínky pod ztrátou tohoto způsobu splácení zbytku kupní ceny a pod povinností okamžitého zaplacení celého zbytku kupní ceny. Chybí smluvnímu ujednání hlavní předpoklad komisionářské smlouvy, totiž prodávání kupujícími koupeného zboží na účet prodávajícího, šlo tedy u kupujícího o obchod na vlastní účet (Propergeschäft), jenž se liší od komise tím, že při něm zisk i ztrátu nese kupující, jenž ujednal s prodávajícím pevnou cenu kupní, kdežto při komisi dlužno při uzavření vrátí ti komitentovu účtu nejen zisk, nýbrž lze také naň přesunouti ztrátu. Proto měla podle zřejmě poznatelné vůle obou smluvníků doložka výhrady vlastnictví význam pouze zajišťovací a je při tom závažno, že při nedodržení smluveného způsobu splácení nastávala pouze okamžitá splatnost celého nedoplatku kupní ceny. Dále tvrdí dovolatelé, že žalující strana dobře věděla o jejich vyrovnacím řízení, protože obě strany bydlí v malém městečku v téže ulici proti sobě a že mohla, i když nebyla uvedena v seznamu věřitelů, přihlásiti svou pohledávku ku vyrovnávacímu řízení, chtěla-li použiti svého práva podle smlouvy na zaplacení smluveného peníze a vzdáti se vlastnických práv ku komisnímu zboží, čehož neučinila. Z toho dovozují, že tím žalující strana dala zřejmě na jevo, že hodlá uplatňovati jí podle §u 11 (1) vyr. ř. příslušející práva na oddělené uspokojení, pokud se týče i práva na vyloučení věcí dlužníkům nepatřících, totiž věcí jim s výhradou vlastnického práva prodaných, pokud se týče ukojení z výtěžku prodeje těchto věcí. Jenže tu přehlížejí, že mezi nimi a žalující stranou nešlo o komisionářský obchod, nýbrž o kup. Sluší sdíleti i právní názor odvolací stolice, že v nepřihlášení pohledávky ku vyrovnávacímu řízení nelze spatřovati· již proto konkludentní uplatňování vlastnických nároků mlčky, leč poznatelně, když jest jisto, že nebyvše dlužníky pojati do seznamu věřitelů, vinou dlužníků nebyli osobně vyrozuměni o vyrovnávacím řízení. Ostatně když se žalující strana rozhodla uplatniti touto žalobou jenom svou peněžitou pohledávku, nemohou dovolatelé odkazovati ji, že podle §u 46 vyr. ř. její nárok nebyl nikterak dotčen vyrovnacím řízením, že proto pro ni nemá významu splatnost vyrovnací kvóty, zejména nemohou poukazovati ku §u 57 poslední větě vyr. ř. v doslovu článku III. zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n., neboť s hlediska vyrovnávacího řízení může za tohoto stavu přicházeti v úvahu jenom peněžitá pohledávka žalobců a proto byla i v tomto směru sporná věc po právní stránce posouzena odvolacím soudem zcela správně.