— Čís. 6128 —
Čís. 6128.
U toho, kdo zastává v podniku zodpovědné místo orgánu, jemuž náleží celý podnik říditi, vésti a spravovati, nelze výkony nad osmihodinovou pracovní dobu pokládati za zvláštní práce přes čas, jež by musily býti zvláště odměněny. Smlouva čís. sb. 80/1922 o omezení pracovních hodin má v československé republice platnost i vnitrostátní.
(Rozh. ze dne 17. června 1926, Rv II 109/26.)
Žalobce, bývalý vedoucí úředník žalované firmy, domáhal se, byv propuštěn, na žalované odměny za práci přes čas. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Nutno především zabývati se dovolacím důvodem dle č. 4 §u 503 c. ř. s. v tom směru, pokud odvolacím soudem byl vysloven zásadní názor, že žalobci přísluší nárok na odměnu za práce přes čas. V tomto ohledu dlužno shledati dovolání odůvodněným. V napadeném rozhodnutí se prostě praví, že, byly-li zjištěny práce přes čas, přísluší žalobci za ně odměna dle §u 1151 a 1152 obč. zák. Zásadní názor o nároku žalobcově na odměnu za výkony přes čas byl vysloven již ve zrušovacím usnesení téhož odvolacího soudu ze dne 5. března 1925 a odůvodněn zákonem ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., jenž ohledně zaměstnanců nečiní rozdílů, takže práci přes čas nutno odměniti zvláště. Avšak tím nelze nárok žalobcův odůvodniti. Dle §u 1 čís. 1 cit. zák. nečiní se sice v tom směru rozdílu, a také z důvodové zprávy (tisk 234) vysvítá, že pod ochranu zákona byly pojaty všechny osoby najímané za plat (viz rozhodnutí č. 4173 sb. n. s.). To ovšem může platiti jen pro osoby, jichž denní pracovní výkonnost dle povahy zaměstnání jest a může býti na určitý počet hodin obmezena. Ohledně nich platí ustanovení zákona čís. 91/1918, že skutečná pracovní doba nesmí trvati déle než 8 hodin denně neb 48 hodin týdně, ať jde o práci tělesnou nebo duševní, úmluva — Čís. 6128 —
1005
o delší pracovní době byla by proti kategorickému zákazu zákonnému, tedy nicotná (§ 879 obč. zák.), místní zvyklostí, jež se jinak utvořily, neplatí již a nové nemohou vzniknouti, výkony přes čas nutno pak zvláště odměniti (totéž rozhodnutí č. 4173, sb. n. s., dále rozhodnutí čís. 3820 a 4346 sb. n. s.). Proto i technický úředník měl by nárok na zvláštní odměnu za prací přes osmihodinovou dobu pracovní, byla-li jeho denní pracovní doba pouze časově, na př. dle směn, vytčena. Pokud však jde o osobu, kteráž v podniku zastává zodpovědné místo orgánu, jemuž náleží celý podnik říditi, vésti a spravovati, jehož činnost nemůže ani dle povahy věci býti obmezena na hodiny a, spočívajíc také na zvláštní důvěře, nedá se ani dobře kontrolovati, nelze výkony nad osmihodinovou dobu pracovní pokládati za zvláštní práce přes předepsaný čas, jež by musily býti zvláště odměněny. Vzhledem k této zvláštní povaze zaměstnání vyžaduje se, by se osoba takto v závodě zaměstnaná věnovala jemu zcela a úplně, a dle toho pak bývá také určen plat, jenž zahrnuje v sobě odměnu za veškeru činnost. Proto dle čl. II. lit. a) smlouvy (konvence) čís. 80/1922 nevztahuje se osmihodinová doba pracovní, stanovená předpisy zákona čís. 91/1918 na osoby, jež zastávají místo dohlížitelské nebo ředitelské, nebo místo vyžadující důvěry zaměstnavatelovy, jelikož nejsou ve své činnosti kontrolovány a nejsou ani kontrolovatelný, nemajíce úředních hodin. Tato konvence, přijatá na generální konferenci mezinárodní organisace práce Společnosti národů, byla vyhlášena pod čís. 80 sb. z. a n. z roku 1922 s podotknutím, že na základě usnesení Národního shromáždění ze dne 1. března 1921 byla schválena ratifikační listinou ze dne 30. dubna 1921, která byla presidentem Československé republiky a ministrem zahraničních věcí podepsána a dne 24. srpna 1921 zapsána a uložena generálním tajemníkem Společnosti národů v Ženevě, čím nabyla ratifikovaná smlouva pro Československou republiku působnosti mezinárodní (viz čl. 17 a 18 smlouvy). Podle čl. 19 zavazuje se každý člen, který ratifikoval tuto smlouvu, že bude prováděti její ustanovení nejpozději dnem 1. července 1921 a že učiní opatření potřebná k tomu, aby její ustanovení byla uskutečněna. To se stalo· vyhlášením jejím ve sbírce zákonů a nařízení a nabyla tudíž také platnosti vnitrostátní. Nesporným zůstalo dle zjištění v této rozepři, že žalobce byl přijat do služeb žalované firmy jako vedoucí zodpovědný úředník s ujednaným měsíčním platem 1500 Kč kromě naturálního bytu, s otopem a světlem a s výrobní prémií 50 h z každého vyrobeného 1000 cihel. Jeho plat byl tedy určen přesně úmluvou a objem jeho služebních výkonů dle povahy zaměstnání (§ 6 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.). Proto nemůže žádati, by byl zvláště odměněn za činnost, раk-li v tomto svém postavení pracoval v závodě více než 8 hodin denně. Jest v povaze tohoto postavení, že takový zaměstnanec nemůže býti obmezen na určitý počet pracovních hodin. Mínil-li, že ujednaný plat je s ohledem na vyžadovanou činnost v závodě nízkým, mohl se dožadovati jen zvýšení ujednaného platu. Z jeho dopisu ze dne 31. května 1924 vychází na jevo, že žalobce byl si toho všeho také dobře vědom, an se tímto dopisem pokusil o zvýšení svého platu, podotýkaje o něm, »že není žádným ekvivalentem za práci a službu, kterou v zájmu závodu jest povinen vykonávati a že jest rozdíl mezi vedoucím činitelem a podřízeným orgánem, poněvadž pro onoho platí docela jiné zásady, než pro toho, jenž dělá jen určitou, čistě vyhraněnou věc, kdežto onen řídí a drží celý výrobní systém pohromadě.«