— Čís. 6127 —
Čís. 6127.
Žaloba podle §u 823 obč, zák. směřuje k uznání dědického nebo spoludědického práva а k vydání dědictví nebo jeho poměrné části. Restituční povinnost týká se pozůstalosti, jak byla v době úmrtí zůstavitelova, tedy všeho, co v ní bylo а k ní patřilo nebo jí později připadlo. Základem jest inventář pozůstalosti nebo místopřísežné seznání. Objem této povinnosti řídí se pravidly §u 335 obč. zák., nebo §u 330 a 338 obč. zák. zejména též v případě, že některé věci byly napotom zcizeny. Nerozhodno, že kdyby se byl žalobce včas súčastnil projednání pozůstalosti, byla by mu již tehdy odevzdána podílem naň připadajícím. Na místo nároku na poměrnou část pozůstalosti vstupuje, není-li jí tu již, nárok peněžitý.
(Rozh. ze dne 17. června 1926, Rv I 158/26 )
Dne 7. února 1916 zemřela Anna M-ová, po níž zůstalo pět dětí, mezi nimi žalobce a žalovaný. Žalobce se nedostavil k projednáni pozůstalosti, při němž byla zjištěna čistá pozůstalost 6182 K 90 h, a pozůstalost odevzdána ostatním čtyřem dětem, jednou čtvrtinou žalovanému. Tvrdě, že nemohl se dostaviti k projednání pozůstalosti, ježto byl ve válečné službě vojenské a že čistá hodnota pozůstalosti činila 49 182 K, z čehož na něho (žalobce) vypadá jedna pětina (9836 K 40 h) domáhal se na žalovaném zaplacení jedné čtvrtiny tohoto peníze. (Kromě toho na ostatních dědicích zaplacení příslušného podílu). Procesní soud prvé stolice přiznal žalobci pouze 396 Kč 54 h, odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolání nutno odepříti úspěch; soud prvé stolice, aniž by tomu bylo žalobcem odporováno, zjistil, že celá pozůstalost po Anně M-ové, zemřelé dne 7. února 1916, v době její smrti měla cenu 13374 K, a že čistá pozůstalost po srážce dluhů 3843 K 10 h činila 9530 K 90 h. Poněvadž po Anně M-ové zůstalo 5 dětí, připadla z čisté pozůstalosti na žalobce jako zákonný díl jedna pětina, t. j. 1906 Kč 18 h. Má tudíž ve smyslu §u 823 obč. zák. žalobci vyplatiti žalovaný jednu čtvrtinu, t. j. 476 Kč 54 h, po započtení pohledávky 80 Kč proti žalobci celkem 396 Kč 54 h.
Nejvyšší soud k žalobcově dovolání zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Jako do'volací důvody se uplatňuje vadnost řízení, rozpor se spisy a nesprávné právní posouzení dle čís. 2—4 §u 503 c. ř. s. a navrhuje se zrušení, po případě změna napadeného rozsudku ve smyslu žalobní prosby. Dovolací důvod dle čís. 3 §u 503 c. ř. s. není vůbec proveden, ostatní dva důvody se pak provádějí tím způsobem, že nesprávně byl nárok žalobcův posuzován jako peněžitá pohledávka podle hodnoty pozůstalosti z doby dědického nápadu, neboť právo dědické jest nárokem na podstatu pozůstalosti ve všech jejích částech a žalobou — Čís. 6127 —
1003
uplatněn byl nárok peněžitý na místě tohoto původního nároku jen proto, že podstata větším dílem byla zcizena a žalovaní jsou povinni vydati za ni úplatu. Pokud pak zejména nebylo nabídnutými důkazy vyšetřeno tvrzení žalobcovo, že dům do pozůstalosti patřící byl prodán Josefu H-ovi za 34000 Kč, ačkoli má nárok na díl ceny podstaty, zůstalo dle názoru dovolatelova řízení v podstatné části neúplným. Dovolání nelze upříti úspěch. Žaloba byla podána výslovně dle §u 823 obč. zák. Taková žaloba směřuje na uznání dědického nebo spoludědického práva a na odsouzení žalované strany k vydání dědictví nebo poměrné jeho části. Restituční povinnost žalované strany týká se tedy pozůstalosti, jak byla v době zůstavitelova úmrtí, tedy všeho, co v ní bylo а k ní patřilo nebo později připadlo. Základem jest inventář pozůstalosti nebo místopřísežné seznání. Objem této povinnosti řídí se dle předpisu §u 824 obč. zák. pravidly §u 335 obč. zák. nebo §u 330 a 338 obč. zák., zejména též v případě, že některé věci byly potomně zcizeny, kdy i bezelstný držitel musí vydati úplatu za ně, pokud jí jest ještě obohacen (srv. Krasnopolski V. sv. § 60, Stubenrauch 8. vyd. I. sv. str. 1023, Ehrenzweig, System, II. sv. 2. díl § 535). Předmětem oné žaloby může tedy býti vydání pozůstalosti nebo její části s příslušenstvím a, není-li tu její podstaty, vyplacení úplaty za ni, ovšem v mezích pravidelně uvedených. Bylo žalobcem tvrzeno a byly o tom důkazy nabízeny, že cena pozůstalosti byla mnohem vyšší, než jak byla vzata za základ v řízení pozůstalostním. Neboť žalobce udal, že polovice přikázaná žalované Terezii P-ové byla v dražbě prodána za 10000 Kč a později celý dům Josefu H-ovi za 34000 Kč, že jedna kráva byla prodána za 12000 Kč, druhá kráva zaměněna v ceně 3500 Kč, a zařízení, označené v pozůstalostním řízení jako bezcenné, mělo cenu 1000 Kč. Dle toho vypočetl žalobce svůj dědický podíl jedné pětiny na 9836 Kč 40 h, kterýž proti třem žalovaným sourozencům zažaloval a sice proti Jos. a Maxovi M-ovi po jedné čtvrtině a Terezii P-ové jednou polovicí. Žalovanými bylo však namítáno, že žalobce smí žádati jen svůj podíl na pozůstalosti, nikoli však její cenu, protože žalovaní Josef a Max M-ovi vlastní posud každý jednu čtvrtinu hospodářství, vyjma, podíly Terezie P-ové, jež byly exekučně prodány za 10000 Kč. Když rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 1924 Rv I 1357/24 čís. sb. 4428 bylo vysloveno, že žalobce nepozbyl svého dědického práva tím, že se k projednání pozůstalosti nedostavil, a že se může kdykoli v promlčecí lhůtě domáhati svých nároků žalobou ve smyslu §u 823 obč. zák., jak také učinil, vyjádřil odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 31. prosince 1924 ten názor, že směrodatnou jest cena, kterou měly věci v čase úmrtí zůstavitelky, třebaže kupní cena peněz napotom podstatně klesla, čehož následky prý musí nésti žalobce sám, nevstoupiv včas v projednání pozůstalosti, ač byl opětně a řádně vyrozuměn. Toho názoru přidržeti se musel procesní soud, zjistiv ovšem znalcem pravou cenu pozůstalostních předmětů ku dni smrti zůstavitelky na 9530 Kč 90 h a přiznav dle toho žalobci částku proti jednotlivým žalovaným rozsudkem ze dne 17. června 1925 a rozsudkem ze dne 14. července 1925, doplňujícím dřívější rozsudek ze dne 3. dubna 1924. V napadeném rozsudku pak hájí odvolací soud tytéž důvody, jak je již dříve vyslovil. Ale nelze s ním souhlasiti. Nerozhoduje, že kdyby se žalobce byl včas súčastnil projednání pozůstalosti, byla by mu pozůstalost již tehdy odevzdána bývala podílem na něj připadajícím. Žalobce neztratil, jak již bylo právoplatně rozhodnuto, dědického práva, může je kdykoliv, pokud se nepromlčelo, žalobou uplatniti, ale na vydání příslušné poměrné části pozůstalosti in natura, po> případě v penězích. Právem tedy zastává dovolatel názor, že by měl posud nárok na díl pozůstalostní podstaty, kdyby byla zůstala uchována, že však na jeho místo vstupuje nárok peněžitý, není-li tu již této podstaty. Nižší soudy, vycházející z mylného názoru právního, nezabývaly se tvrzením žalobcovým a námitkami žalovaných, zda byly předměty pozůstalosti a v jaké ceně zcizeny či nikoli a neprovedly o tom důkazů. To jest však rozhodujícího významu jak pro způsob, tak i pro výši žalobcova nároku, po případě objem povinnosti žalovaných dle směrnic výše vyslovených.