— Čís. 5947 —
655
Čís. 5947.
Zrušení svěřenství (zákon ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n.).
V usnesení o přeměně svěřenství ve zpupné jmění nelze určití prvého čekatele, jemuž připadá podle §u 3 svěřenské nástupnictví. V §u 3 neobmezuje zákon nástupnictví na čekatele, kteří tu byli již v den, kdy zákon nabyl účinnosti, nýbrž rozhodným jest tu den nápadu. K čekatelům, již do této doby odpadnou, zákon nepřihlíží.
(Rozh. zc dne 20. dubna 1926, R I 292/26).
Soud prvé stolice (zemský soud v Praze) odevzdal jmění bývalého rodinného svěřenství M., jehož poměry dohodou účastníků ve smyslu §u 2 zák ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. nebyly upraveny, dosavadnímu držiteli svěřenství Dr. Klementu M-ovi jako přednímu dědici (fiduciáři) s. tím, že bude omezen svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí) ve prospěch prvního čekatele, který by byl podle zřizovací listiny (§ 2 (2) cit. zák.) povolán v čase nápadu k nástupnictví ve svěřenství. Do tohoto usnesení stěžovali si Dr. Klement M. a nezl. Pavel Alfons M. potud, pokud v něm jako první čekatel povolaný v čase nápadu k nástupnictví v bývalé svěřenství nebyl uveden nezl. Pavel Alfons M. a pokud Dr. Klement M. jako přední dědic neměl býti omezen svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí) ve prospěch jmenovaného nezletilého jako prvního čekatele. Rekursní soud nevyhověl rekursu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Dra Klementa A-a a nezl. Pavla Alfonse M-a.
Důvody:
Oba mimořádné dovolací rekursy napadají srovnalá usnesení nižších soudů, poněvadž prý jest ve zřejmém rozporu se zákonem o zrušení svěřenství ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. — Čís. 5947 —
když posavadní držitel a nynější nabyvatel jmění bývalého rodinného svěřenství M. Dr. Klement M. byl jako přední dědic (fiduciář) omezen zcela všeobecně svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí) ve prospěch »prvního čekatele, který by byl podle zřizovací listiny (§ 2 (2) cit. zák.) povolán v čas nápadu k nástupnictví ve svěřenství«, a nebylo již nyní vysloveno, že tímto prvním čekateleni jest nezl. Pavel Alfons M. Dovolací rekursy jsou bezdůvodné. Jak stěžovatelé sami připouštějí, souhlasí napadené usnesení prvního soudu naprosto s doslovným zněním §u 3 cit. zák., nemůže tedy býti s ním vůbec v rozporu. Aby byl první čekatel, jemuž připadá podle §u 3 zák. svěřenské nástupnictví, určen již v usnesení, upravujícím přeměnu svěřenství ve zpupné jmění, nejen není v zákonu předepsáno (§ 7), nýbrž není ani možno, poněvadž není ještě známo, přežije-li dosavadní první čekatel svěřenství nezl. Pavel Alfons M. nynějšího držitele a bude-li v čase nápadu, totiž v čase, když nastane případ fideikomisární substituce, nejbližším čekatelem. V §u 3 zákona dlužno klásti důraz na slova.»v čas nápadu«, na rozdíl od §u 2 neomezuje v něm zákon nástupnictví na čekatele, kteří tu byli již v den, kdy zákon nabyl účinnosti, nýbrž přiznává je také osobám, které se později narodily, jsou-li jen v čase nápadu podle ustanovení, zřizovací listiny nejbližšími čekateli. K čekatelům, kteří do té doby odpadnou. zákon nepřihlíží, a jest v té příčině v úplném souhlasu s ustanovením poslední věty §u 612 obč. zák. Předpis §u 2 (2) zák., že čekateli jsou, kdož jsou v den, kterého nabude zákon účinnosti, tedy 14. listopadu 1924, již na živu neb aspoň pokládáni za narozené, platí jenom pro obor §u 2. obsahujícího předpisy o dohodě účastníků, jeho rozšíření na, případ fideikomisární substituce nařízené v §u 3 brání sám pojem této substituce, jak jej stanoví §§ 608—612 obč. zák. Opětné citování §u 2 (2) v § 3 netýká se omezení čekatelů na osoby v první der. účinnosti zákona již žijící, nýbrž, jak plyne ze souvislosti, oněch omezení zřizovacích listin ohledně osob čekatelů, která se příčí nynějšímu právnímu řádu. Mylně dovozuje první stěžovatel z okolnosti, že § 3 povolává za fideikomisárního substituta čekatele, který »by byl« podle zřizovací listiny povolán v čase nápadu k nástupnictví ve svěřenství, že nerozhoduje, kdo svého času bude povolán k nástupnictví ve svěřenství, nýbrž kdo by nyní byl k němu povolán. Podmínečné formy musilo býti užito, poněvadž svěřenství byla §em 1 zrušena a zřizovací listiny zbaveny účinnosti, předpis dlužno doplniti zamlčenou větou »kdyby (svěřenství) nebylo zrušeno«. Nelze ovšem popříti, že mezi ustanovením §u 2, jenž za čekatele, oprávněné k ujednání dohody a tím i k vyloučení fideikomisární substituce dle §u 3, uznává jenom osoby, žijící již v den, kdy zákon nabude účinnosti, a mezi § 3, jenž povolává ku svěřenskému nástupnictví prvního čekatele, jenž tu bude v čase nápadu, jest jistý právní rozpor, neboť žijící vzdálenější čekatelé mohou dohodou zbaviti nenarozeného ještě bližšího čekatele jeho nástupnického práva, ale doslov zákona jest jasný a podle materiálií také v úplném souhlase s úmyslem zákonodárce, takže mu nelze rozuměti jinak než bylo právě vyloženo.