— Čís. 5710 —
168
Čís. 5710.
Nepřípustnost pořadu práva jest tu pouze tehdy, byla-li právní věc odňata tuzemskému soudnictví, nebo patří-li k příslušnosti správních úřadů, nebo náleží-li sice před tuzemský soud, avšak nikoliv před řádné soudy nebo byla-li věc, jež není předmětem nesporného soudnictví, zahájena u soudu v řízení nesporném. Nespadá sem však časově omezená nežalovatelnost určitých nároků, vyslovená §em 5 (2) zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 2. února 1926, R I 40/26.)
Žalobu spořitelny ve V. proti spořitelně v N. o 300000 Kč procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek s předchozím řízením pro zmatečnost a odmítl žalobu. Důvody: Dle zjištění prvého soudu, jež zůstala odvolacím řízením nedotčena, dána byla žalovaná spořitelna již na základě vládního nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n. pod ochranný dozor a dovoleno ji pouze vyplácení nepatrných částek na staré vklady, kdežto výnosem ministerstva vnitra ze dne 20. prosince 1924, čís. 86209 — Čís. 5710 —
169
na základě zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. nařízena byla úplná uzávěra starých vkladů s účinností zatím do 31. prosince 1925, a byla tato opatření soudu oznámena. Posléz uvedená opatření byla vyhlášena dne 10. ledna 1925 v úředních místnostech žalobkyně a nabyla proto dle §u 2 odst. 2 zák. ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n., tohoto dne právní účinnosti. Dle ustanovení §u 5 tohoto zákona nesmějí za příročí býti staré pohledávky ani zajišťovány ani vypláceny ani jakýmkoli jiným způsobem uspokojovány a po tuto dobu nelze žalovati ústav na plnění starých pohledávek, pokud jsou příročím dotčeny. Tento donucovací předpis nelze dle §u 6 obč. zák. vykládati jinak, než že za platnosti příročí není přípustno domáhati se pořadem práva pohledávek, jež vznikly před počátkem příročí. Ze žaloby lze jasně seznati, že se žalobkyně domáhá na žalované splacení vkladů, které žalobkyně přikázala žalované složenkami, které dostala od žalované, prostřednictvím vídeňské poštovní spořitelny v době od 8. února do 26. února 1919, a které žalovaná — dle názoru žalobkyně neprávem — označila ve smyslu vládního nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., jako. konto »Deutsch Oesterreich« — stará korunová měna (konto W.) a odmítla proto jeho splacení v Kč. Měl tedy soud prvé stolice, který dle §u 41 j. n., hned, jakmile u něho byl spor zahájen, měl na základě údajů žaloby zkoumati svoji přísluší nost, rozhodnouti usnesením o námitce přednesené na konci žalobní odpovědi, že žalobní žádání není přípustné, ve smyslu §u 261 c. ř. s. po předchozím ústním jednání a vysloviti svou nepříslušnost a zmatečnost předchozího řízení (§ 42 j. n.) a nepouštěti se do řešení materielních právních otázek a mezitímního návrhu na zjištění. Dle §u 240 třetí odstavec c. ř. s. jest k nepřípustnosti pořadu práva přihlédati vezdy z úřední moci a dle §§ 477 čís. 6, 471 čís. 7, 473 a 478 c. ř. s. jest v případech, že uznáno bylo o věci, jež nepatří na pořad práva, rozsudek a, pokud důvod zmatečnosti sahá, i předchozí řízení v neveřejném zasedání usnesením zrušiti a žalobu odmítnouti.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc s poukazem, by o odvolání znovu rozhodl.
Důvody:
Rekursu nelze upříti oprávněnosti. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudce a řízení mu předcházející jako zmatečné ve smyslu §u 42 j. n. a §u 477 čís. 6 c. ř. s., maje za to, že okolnost, že podle §u 5 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů nelze po dobu příročí žalovati peněžní ústav na plnění starých pohledávek, pokud příročím jsou postiženy, opodstatňuje nepřípustnost pořadu práva. S tímto právním názorem Nejvyšší soud nesouhlasí. Ve smyslu §u 42 j. n. lze mluviti o nepřípustnosti pořadu práva pouze tehdy, když právní věc jest odňata tuzemskému soudnictví, nebo když patří k příslušnosti správních úřadů, anebo když sporná věc patří sice před tuzemský soud, avšak nikoli před řádné soudy anebo když věc, která není předmětem nesporného soudnictví, byla u soudu zahájena v řízení nesporném (Viz Dr. Neumann, komentář k с. ř. s., I. svazek, strana 136 a násl., Dr. Heinrich Horten, Die Jurisdiktionsnorm und ihr Einführungsgesetz, str. 205 a násl., Dr. Fierich, Unzulässigkeit des Rechtsweges, str. 5 a nás., a Dr. Václav Hora, čsl. civilní právo procesní, díl I., § 8 str. 30 a násl.). Odstavcem druhým §u 5 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. byla vyslovena pouze časové omezená nežalovatelnost určitých nároků, nikoliv nepřípustnost pořadu práva ve smyslu §u 42 j. n., který o takové časové omezené nežalovatelnosti vůbec nemluví. Jinak by se měla věc, kdyby se jednalo o časově omezenou nežalovatelnost proto, že prozatím jest příslušným správní úřad, jak na př. ve sporech z poměru čeledního, které patří za jeho trvání a do 30 dnů po jeho zrušení před správní úřady. Také vládním nařízením ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. o přerušení sporů o splnění peněžitých závazků ve starých korunách v poměru k republice Rakouské bylo ustanoveno, že tyto závazky nemohou býti po dobu platnosti tohoto nařízení soudně vymáhány. Také tím nebyla vyslovena časově omezená nepřípustnost pořadu práva. Překročení tohoto předpisu má pouze za následek, že dotyčná žaloba z úřední moci má býti pro tentokráte odmítnuta. (Viz výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 26. dubna 1921, čís. 10 věstníku). Jelikož zde není zmatečnosti, pro kterou odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudce a řízení mu předcházející, bylo napadené usnesení zrušiti a uznati, jak se stalo.